Vichry

Doba se změnila: po 2. s.válce byl Perse největším žijícím básníkem Francie a dostal Nobelovku. Tehdy se ještě svět zdál celistvý a různí symbolističní básnící ho oslavovali či popisovali ve svých až heroických básních a cyklech. Nejinak Perse.
V mládí jsem čítal Otokara Březinu, pak také Pabla Nerudu. Jejich vzepjatá obrazotvornost, vylétla "ó, až k nebesům!" Ano, jejich obrazy jsou plné úžasu a výkřiků údivu.
Dnešní svět je jiný, internet ho rozdrobil na tisíce úlomků, a proto se tito symbolisté už nečtou, jejich svět, zdá se, skončil.
Nemohu dát této poezii své hodnocení. I já vnímám tu změnu, ač jsem měl Březinu rád a Velký zpěv Pablo Nerudy je lépe čitelnější.
Sbohem staré časy! Jsou ty dnešní lepší? A našel jsem pro vás Perseho vizi, která se možná zdá úsměvná (budu trochu zlomyslný):

Naše spása je ve spěchu a ve zrušení úmluvy. Všude netrpělivost. A přes ramena Snícího obžaloba snu a netečnosti.
Vyhledejte nám na pomezí muže velké moci, jež přinutila nečinnost k řemeslu kouzelníků.
Muže nepředvídatelné, muže bohem napadené. Muže vyživené mladým vínem a jako provrtané trsy blesků.
Je třeba lépe využívat jejich síly a jejich skrytého zraku.
Jen v nich je naše spása, jen v moudrosti a bezuzdnosti...

Dovedete si představit dnešní nejrůznější politiky, hrnoucí se do této role rušitelů úmluv? Pasujících se do role vyvolených?
Ach, starý básníku, tvé srdce by krvácelo...