Vikář Wakefieldský

02.11.2022

Ohromně zábavné. Jednak jsem se dozvěděla hodně o mentálním "nastavení" autora a jemu podobných duchovních otců ve věci cnosti a jejího finančního krytí - dvou parametrů, které v dané době byly určující pro posuzování jakýchkoliv vztahů, ale uzavření manželství zvláště. Také mne zaujaly úvahy nad dobovými konvencemi, úlohou bohatství a chudoby ve společnosti, nad rolí šlechty a nad právními normami té doby.
Popisné a dějové pasáže se zde střídají s úvahami hodnými filozofů, příběh však vrcholí v překotném a kýčovitém melodramatickém finále, které by ani Jára Cimrman nevymyslel.
"Hodiny, jež trávíme ve šťastných nadějích, nás plní větší radostí než ty, které jsou korunovány jejich splněním."
Trpělivým čtenářům doporučuji.

19.11.2019

Dílko, které by se mi podle všech předpokladů mělo nelíbit, a přesto se mi, kdoví proč, líbilo. Na jedné straně idyla o domácím krbu na faře, kde žije prostý pastor se ženou a šesti dětmi. Na druhé straně Goldsmithova sociální kritika – tyranů i počestné společnosti, která nevidí lidskou duši v chudákovi. Ani sentimentalismus, ani socialismus mě nepřitahují a místy jsem se podivovala, že se „Farář wakefieldský“ počítá ke klasice vysokého umění, a ne k lidovému čtivu. A přesto...
Kvůli hrdinově dobromyslné naivitě rozplétá čtenář problémy dávno před ním a po většinu příběhu čeká na jeho prozření. Děj předvídáte s naprostou přesností. Pokud jde o postavy, farářova žena je „hloupá jako boty“ (abych použila přirovnání z knížky). Překvapilo mě, že autor důkladně propracoval charaktery starších dětí, kdežto o mladších se téměř nezmiňuje, a zpočátku je dokonce ani nejmenuje. Nicméně titulní hrdina má v sobě sílu archetypu – jeho prostá dobrota původně měla být k smíchu, ve výsledku však dojímá. (Jediné, co mě nepříjemně zarazilo, byl kontrast mezi hrdinovou ochotou odpustit Olivii i spoluvězňům cokoliv a mezi jeho přáním oběsit katolického kněze za provinění při vysluhování svátosti.)
Kniha by se dala označit za oslavu rodiny a zbožnosti. Farář miluje „své drahé“ natolik, že o nich mluví v empatickém plurálu, i když se vlastně s jejich názorem neztotožňuje. Přispívá to k jemné komice knihy. Sice jsem se nechechtala tak jako čtenáři 18. století, ale uznávám, že několikrát jsem se smát musela.
Druhá část románu, počínaje útěkem Olivie, získává spád a zároveň nabývá na hloubce a vážnosti. Vězeňské kázání umírajícího faráře je asi vrcholnou částí. Tehdy už mě děj vtáhl natolik, že když dospěl k dalšímu zvratu s Olivií, vyvolal ve mně nečekaně živou odezvu. Musela jsem vypadat jako blázen, když jsem šeptem volala „Olivie!“, poněvadž jsem nebyla schopná potlačit účast, a zároveň jsem nemohla vzbudit spolubydlící.
Zkrátka: tahle klasika britského osvícenství mě neohromila jako vysoké umění, ale bavila a dojímala mě jako vyprávěný příběh. Nelituji, že jsem četla.