Viktorie

Román o hledání sama sebe, kde se ztratí nejeden čtenář - soudě podle komentářů dole. Podle mě se tady ztratila i sama autorka. K jejím knihám jsem se dostala trochu náhodou, trochu jsem si ji vyhlédla, protože mě zajímala současná , česká literatura. A honem spěchám jinam, do čistějších vod, protože deprese , zmar a čekání na nějaké rozhřešení, aniž by se o to člověk sám nějak- i třeba neznatelně pokusil , to není to, o čem bych chtěla ve svém volnu dobrovolně číst.

Ve snaze o pestrost čtenářských zážitků jsem si po vysoce intelektuální, reflexivní, na děj naprosto rezignující próze chtěla dopřát čistý příběh. A taky chtěla zjistit, co místně příslušná regionální stanice Českého rozhlasu propaguje za literaturu. Zrodil se z toho výběrový omyl roku. Měla jsem dát na instinktivní nevoli, která se ozvala hned nad typografickým vypravením knížky a výtvarným pojetím obálky.
Nechci být na malé knižní nakladatelství přehnaně přísná, tak vyčtu pouze to přehusté řádkování textu. Autorka své vyprávění příliš do odstavců nečlení, takže s každou stránkou se vám před oči vyvalí těžce čitelný monolit písmen. Chápu, s každou stránkou rostou vstupní náklady na tisk, ale tohle je moc i pro to mnohými vzývané letní, oddechové čtení „na pláž“.
Ale to je forma, a obsah je pro mě mnohem horší. Jestli takto chce vědomě psát zkušená, vzdělaná žena, pak se nesmí divit, že je v očích některých termín „ženská literatura“ opravdovou nadávkou.
Netvrdím sice, že literatura musí život odrážet dokonalým zrcadlem, v poměru 1:1, ale jestli takto žijeme, pak tedy rozhodně nemluvíme jako postavy tohoto románu. Příklad: Hladový muž se vrátí z práce a vyčítá své manželce, že za celý den „nic neudělala“ slovy: „Tys nepekla? Domluvili jsem se přece, že když zůstaneš doma, postaráš se o domácí chléb“.
Příběh vrší jedno klišé za druhým, věty jsou téměř holé, metafory plytké. Vnitřní hlas „přihlížitelů“, to jsou ty pasáže psané kurzívou, jak z té nejhorší motivační esoterické příručky.
Milostnou scénu v příměstském penzionu, plnou podstatných jmen uvozených kapitálkami, jsem ještě zvládla v naději, že se na dalších stránkách s ulehčením dozvím, že se jedná o parodii na červenou knihovnu, ale scéna na Karlově mostě předcházející Viktoriině útěku do ciziny, k „sobě samé“, je absurdně z prstu vycucaná. Tohle je vážně teď a tady nemožné.
Vracím tedy knihu nedočtenou a zde na DK nehodnocenou do koloběhu jiných čtenářských očí a dlaní, protože se mnou se takovéhle pojetí psaní naprosto míjí.