Vincent van Gogh

25.02.2022

Hezká knížka - pěkně napsáno.

06.04.2021

knihobudková...sice stručná, ale dozvěděla jsem se podstatné fakty z Vincentova života. Autor se pak podrobněji věnuje rozboru van Goghovy tvorby. Nechybí kopie jeho děl. Na seznámení s autorem výborná. Dporučuji a minimáně nějakou dobu do knihobudky nevrátím ;)

20.02.2020

Dobře napsaná kniha – jsou v ní základní fakta z Vincentova života, spolu se spoustou reprodukcí jeho kreseb a obrazů a u řady z nich fundované vysvětlení okolností jejich vzniku. Ale také obraz toho, jak zoufale se van Gogh snažil se svojí nepřizpůsobivou, svárlivou povahou, slovy autora „bez míry a porozumění sobě samému“ najít svoje místo
v životě, ve světě. Neměl mnoho přátel, protože se málokdo s ním dokázal po delší dobu shodnout. Viz např Gaugin a s ním spojená známá historie s Goghovým uříznutým uchem...Snad jenom jeho bratr Theo, ale ten ho podle mne spíše „snášel“, vědom si jeho talentu a zřejmě obdařen značnou mírou empatie ke svému podivínskému bratru.
Gogh prošel mnoha vizemi svého života, svojí existence.

„Pokoušel se prodávat obrazy, založit rodinu, být teologem, kazatelem, misionářem, ale vždy narazil na zeď. V této zdi byla pro něho jen jediná neviditelná brána. Brána malíře. Vincent ji nalezne a projde.“

Lamač přibližuje čtenáři vývoj Gogha – malíře a jeho duševní rozpoložení při malování:
„ V Saint Rémy ovládne obrazy nový rytmus vyvěrající zevnitř, z horečnatého vypětí Goghovy psychiky, ještě stimulovaného porušenou duševní rovnováhou.
...
Van Gogh dostal při křtu jméno Vincent Willem. Stejné jméno jako rok před tím jeho bratr, který se ovšem narodil mrtvý. Kdykoliv šel malý Vincent do kostela, míjel náhrobek, na němž četl svoje jméno. Psychiatři a psychoanalytici vyslovili hypotézu, že bezmála každodenní připomínka smrti v podobě jména mrtvého bratra, které bylo jeho vlastním jménem, hrála roli při formování Vincentových zvláštních povahových rysů.
...
Svět byl pro něho labyrintem, v němž namáhavě hledal orientaci. Zatlačoval Vincenta do samoty, z níž nejhorší byla cela v blázinci.“

Lamačův výklad Goghových obrazů je plný velmi emotivních a přiléhavých přirovnání:“...tvary pulzují v extatickém proudění...zeleň luk plyne jako řeka… barva se valí jako žhnoucí láva…“
Ale někdy až abstrakcí, často překračujících schopnost vnímání umění, v tomto případě obrazů, „běžným“ pozorovatelem a jdoucích za hranici chápání těchto pojmů laickým čtenářem:

“Každý obraz má svůj zcela autonomní prostor, v němž se střetají zbytky lineární perspektivy se svébytnou vibrací jednotlivých dynamizovaných ploch.“
Nejdříve mne napadlo, že to ubírá jednu hvězdu z hodnocení knihy, ale nakonec jsem usoudil, že právě toto expresivní vyjadřování autora koresponduje s Goghovým extatickým přístupem k jeho vlastní tvorbě, malování a celému životu. Nechávám plný počet hvězdiček.