Vínek vzpomínek
Josef Hiršal
Vzpomínky na literární dění od konce 30. do začátku 50. let ve Vínku vzpomínek oživují dobovou atmosféru mj. i citacemi dopisů a básní. Této vzpomínkové knize předchází kniha Píseň mládí a následuje ji Let let, napsaný spolu s Bohumilou Grögerovou. 2. vydání
Přidat komentář
Výpisek o náhodě – zdaleka ne jen pro surrealisty!: „VZPOMÍNKA NA NÁHODU
(...) A vzpomínám, co se mi přihodilo právě před měsícem 3. XII. 1938. Zvláštní událost, ke které dochází zřídka. Ráno 3. XII. jsem si teprve ve škole uvědomil, kolikátého je. Vzpomněl jsem přitom, že se Ida taky asi otravuje utloukáním času v učitelském ústavu v Hořovicích. Bylo asi 10 hodin ráno. Ustal jsem ve vzpomínání, když jsme v 11 hodin vešli do kreslírny. Kreslení je předmět, při kterém se vlastně někdy nejvíce zahálí. Budiž mi tedy prominuto, přiznám-li se, že jsem namísto práce na výkrese četl II. díl Haškova Švejka. Na poslední stránce upoutalo mě slovo Hořovice. V jednu hodinu jsem se sešel na náměstí s Honysem a Fejfarem. Kráčeli jsme podél železářského výkladu, kde byla mapa ČSR s vyznačením měst se železářským průmyslem. U výkladu stáli dva muži a když jsme procházeli kolem nich, řekl starší mladšímu: „Hořovice". Byl jsem okouzlen. Když jsme pak došli s Fejfarem na nádraží, upoutal mne plakát jasně zelené barvy s nápisem: „S ČSD do Hořovic!" A jak vzrostl můj údiv, když jsme se usadili na peróně na lavičce, na jejímž opěradle byl nápis: „Otto Hofmann, Hořovice". Nemohl jsem přemoci své vzrušení a upozornil na věc Honyse. Ten se ani příliš nepodivil. Řekl mi, že je zcela možné, že se slovem Hořovice se setkám v tento den ještě několikrát. Když jsem přišel domů, ležel na otcově stole časopis Hudebník. Otevřel jsem jej, chtěje si z dlouhé chvíle číst, a tu se před mýma očima objevil inzerát: „Harmoniky, Kebrdle, Hořovice". Rychle jsem noviny odhodil. Dal jsem se znovu do pročítání Díla Jiřího Wolkera, kde jsem narazil na povídku, která začínala: „Mánička Radová jela do Hořovic..." Dál jsem nečetl. A nakonec večer, když jsem seděl na stoličce u plotny, všiml jsem si pod mou rukou položenou na smaltu tří písmen .....ice. Patrně jméno města, odkud kamna jsou. Nadzvednu ruku a čtu: Hořovice. Druhý den jsem napsal báseň „Rozvrh hodin".“
Štítky knihy
Autorovy další knížky
1992 | Enšpígl |
1957 | Básnický almanach 1956 |
1959 | Kocourkov |
2007 | Let let |
1968 | JOB-BOJ |
Nenápadná knížečka nás strhává, vnořuje a nenechává v klidu do československého kulturně-historicko-politického kontextu let 1936-1952. Mladý začínající básník z Jičína se dostává postupně mezi kruhy různých uměleckých přátel a my téměř s napětím sledujeme, jak se tyto společnosti vyvíjejí, proměňují, jak různí členové se obdivují a následně nenávidí - což u umělců asi není nic neobvyklého, ALE mezi tím se postupně proměňují politické režimy. Je to mnohovrstevnatá kniha, Hiršal co řekne, také hned doloží, například úryvkem z korespondence nebo přímo básní od toho kterého autora, nebo ukázkou sjezdového projevu.
Hiršal nás velmi autenticky a k tomu detailně přivádí do společnosti s antipody a zároveň giganty české poezie Nezvalem a Halasem (dokonce se jde podívat na zesnulého Halase do nemocnice) a sám se točí zejména kolem skupiny Kamila Bednáře, která se pak po válce začíná hlásit o slovo. Ovšem hned vzápětí neladí novému komunistickému režimu, a tak je hned všude plno starostí jak o to sehnat práci, tak udržet rovnou páteř. To řada kolegů zcela nezvádá (Jan Pilař, Ivan Skála a mnozí další), a tak dostředivou silou se Hiršal ocitá v kruhu sebestředného, avšak geniálního Jiřího Koláře. Je to cudná, nijak nepřehánějící, ani neadorující procházka českým kulturním "minovým polem" nástupu komunismu, v níž defilují přátelé jako Jan Masaryk, a zejména Egon Hostovský. Kdo si chce udělat ucelený obraz o složitosti doby, vřele doporučuju. Historka o tom, jak na setkání se sovětskými spisovateli dorazil sám Gottwald stojí za to, stejně jako mnoho dalších. Pochopil jsem, že zásadním vzpomínkovým dílem je Let let, který napsal se svou ženou, už jsem si ho objednal a těším se na něj.