Vinohrad
Oldřich Mikulášek
Oldřich Mikulášek bývá považován za jednoho z předních moravských básníků. Přestože téměř celý život strávil v Brně, je toto určení zavádějící: Mikulášek patří k předním českým básníkům druhé poloviny 20. století. Z velkého počtu jeho básnických děl zasáhly do proudění času a osudu člověka v krutosti doby především sbírky Ortely a milosti (1958) a Agogh, básně z let 1969–1971, které však směly vyjít až roku 1989. Dominantou Mikuláškovy poezie je dále láska, oslava vína, vztah k Brnu a jižní Moravě vůbec a k osudovosti – řada básní jsou úvahy nad smrtí. Mikulášek je mistr uzavřené formy i volného verše; jeho sebrané spisy byly nedávno vydány ve čtyřech objemných svazcích. Uspořádal Vladimír Justl (doslov, ediční poznámka).... celý text
Přidat komentář
Zatímco bdíš, co stále bdíš,
tvá ruka tiše dřímá
a nehýbá se již;
a prsty zavřeny má.
Už zašlo všech pět měsíčků
za nehty tvé -- však jeden
zažárlil ještě na svíčku,
tou září neujeden.
A svítí dál na nebi svém,
zlíbaném napoprve,
na nebi malém, růžovém
při západu tvé krve.
Sbírku jsem dostala před osmi lety a pořád se k ní vracím. Nádhera.
Autorovy další knížky
| 1957 |  Básnický almanach 1956 |
| 1954 |  Domove líbezný |
| 1963 | Svlékání hadů |
| 1987 | Hořící kámen |
| 1969 | Šokovaná růže |
Oldřich Mikulášek není jednoduchý autor... Vinohrad jsem četla už na gymnáziu jako povinnou četbu, leč pochopila jsem jen zlomek. Teď jsem se k němu vrátila. S překvapením jsem zjistila, že několik básní si pamatuji, některé jsem docenila až dnes a k některým dospěji ještě později... I když nechápete vše, srdce buší a uvnitř Vás verše rozechvívají a naplňují pocity... Krásná sbírka, která Vás osloví v každém věku.
"Když jdu sadem"
Vypráví čím dál méně
můj strom;
čím dál méně,
jak ubývá mu listí.
Možná že jsou to jeho ústa.
Vypráví čím dál méně
a zmlkne nakonec,
když poslední list spad.
I mně je němě.
Jsme čím dál méně jisti.
A strašlivě čímsi
jsme ono spadlé listí,
i poslední list
a listopad.
A srdce, srdce pustá..."
A ještě moje oblíbená :)
"Sníh"
Neslyšný hukot sněžení,
až duše celá oněmí.
Co s city, city oněmi,
když duše celá oněmí
v hukotu tichém sněžení?
Však jeden - srdce o něm ví -
a ústa navždy oněmí,
však jeden - srdce o němí ví
a srdce nikdy nelže mi -
zůstává nezasněžený.