Víťazný oblúk
Erich Maria Remarque (p)
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1947 , SvojeťOriginální název:
Arc de Tromphe, 1946
více info...
Přidat komentář
Ja som si taktiež z toho veľa citátov čítala znova a znova. Remarque bol proste skvelý autor.
Příběh byl zajímavý, ale přišel mi moc rozvláčně napsaný. Občas jsem měla chuť nějakou stránku přeskočit. Po knize Na západní frontě klid mi to přišlo bez spádu. Anebo jsem od knihy prostě měla moc velké očekávání :)
Tajemné a kouzelné ulice Paříže byly v první polovině dvacátého století jistě dějištěm nesmírného množství nejrůznějších příběhů uprchlíků a Vítězný oblouk tak mohl být svědkem mnohých chvil v jejich osudech. Většina z nich byla zcela určitě prodchnuta strachem nebo utrpením, ale některé nepochybně i láskou či nadějí. Toto vyprávění o lékaři vykonávajícím svoje povolání tajně a bez plného uznání svých schopností je hlavně o všeobjímající samotě, která může být prolomena pouze hlubokým citem k milované bytosti nebo touhou po pomstě nejhoršímu nepříteli. Vypovídá opravdu hodně o stavu tehdejšího myšlení a zároveň neschopnosti vidět skutečnou podstatu dění nezastřeně směřujícího k dalšímu krveprolití. Pozvolna líčí život na okraji společnosti, kde každý den může přinést začátek něčeho nového, nebo úplný konec všeho. 80 %
Joan jsem začala mít ráda až na konci a vůbec až potom jsem pochopila její jednání. Příběh je zvláštní, jakoby se postavy vznášely někde ve vakuu. Celou knihu jsem cítila jakoby něco zlého doznívalo a něco zlého se blížilo. Meziválečné období je vystiženo moc dobře.
Tak tuhle knihu jsem poprvé četla v patnácti a od té doby se k ní vždy po několika letech znovu vracím, jedna z mých nejoblíbenějších.
Příjde mi že tam pořád jenom pijí calvados a kouří :-) ale i přesto je to krásný román...a ten konec...
,,Vůz projel avenue Wagram a zahnul na place de l´Etoile. Nikde nesvítilo jediné světlo. Náměstí bylo moře tmy. Takové tmy, že nebylo vidět ani Vítězný oblouk."
Vítězný oblouk je v podstatě skvěla reklama na calvados a cigara. Je tam tolik popisu pití calvadosu a kouření až se mi z toho dostavil pořádný absťák.
Remarque je prostě moje krevní skupina. A příběh doktora Ravika patří k těm nejlepším. Kvůli němu jsem se i několikrát snažila přijít na chuť calvadosu. Bez úspěchu, bohužel. Budu se k němu vracet. Ke spisovateli, myslím :-)
Je pravda,že tohle je prostě klenot!Na každé stránce je minimálně jeden skvělej citát či moudro možná,že tři kamarádi se čtou lépe ale tohle je prostě skvost!
Klasický Remarque. Jeho knihy jsou výborné, velice čtivé a osobní. Příběh dvou osob na pozadí počínající války je úžasný. Jen ten konec byl velice rychlý a stručný. Ale čest tomuto dílu.
Jinak Pernot a Calvados stojí za ochutnání.
Nejlepší knížka jakou jsem od Remarqua četla. Dokonce bych se nebála ji zařadit mezi jednu z nejlepších knížek vůbec. Příběh doktora Ravica mě naprosto uchvátil je plný emocí a pravdy.
(Uwaga spoilery!) Jednou z nejhorších věcí pro mě je možnost výběru (ještě horší je, když dojde čaj). Vybrat si jednu knihu? Téměř nemožné, raději pustý ostrov bez knihy, než nechat ostatní miláčky doma. I když, asi se najde jedna kniha, pro kterou tu výjimku udělám a vyberu si.
Vítězný oblouk (dřív vydávaný i jako Brána vítězství) je jednou z knih, díky níž si dokážu bezpečně vysnít Paříž v libovolném ročním období i denní době, i když jsem tam zatím nebyla. Umím si naprosto přesně představit, jak vypadá sychravý listopad na Pont de l’Alma, kde dostala Joan od Ravica alžírský cigáro. Stejně jako dusný horko a mraky snášející se na Vítězný oblouk v předvečer německého vpádu do Francie.
I po letech mě fascinuje mnohovrstevnatost (jak příšerné slovo) Vítězného oblouku. Při každém přečtení v něm nacházím nové věci a promítám do něj vlastní zkušenosti. Z prvního čtení zůstal silný antimilitaristický a antifašistický dojem spolu s myšlenkami na strašný život ztracené generace po konci války. Po několika letech a zážitcích jsem byla ve vleku lásky Ravica s Joan. Jejich vztah byl sice odsouzen k tragickému konci od první skleničky calvadosu, ale vzal to čert. Přesto, že každý čekal, kdy nastane konec, stejně to bylo bolestné a smutné. A jejich poslední rozhovor říznutý jazykovou bariérou? Kam se v tuhle chvíli hrabe Byronova lyrika. Hloubka citu tryská z té podivné směsky italštiny s němčinou a nepotřebuje k tomu ani jeden fígl jazykových trop a figur, dokonce ani zvukomalebné hrátky. Koho tahle scéna nedostane, je u mě bezcitnej bastard.
Nevěřte kecům, že Remarque píše pouze o válce, že stačí přečíst Na západní frontě klid a hra skončila. Dohráno není ani zdaleka. Téma války je samozřejmě stále přítomno, ale nedá se tomu divit. Chtít příběh člověka, kterého by se v té době nedotkla válka, by svádělo maximálně ke čtení poznatků o životě Eskymáků.
Poslední věcí, o které se ještě chci zmínit, je epické množství geniálních citátů. Dá se říct, že na každé stránce je aspoň jeden. Tři pro ochutnávku a prémie.
- Lásku nemáme špinit přátelstvím. Konec je konec.
- To je nejstarší otázka lidstva, Joan. Proč: otázka, o kterou se do dneška rozbíjí všechna logika, všechna filosofie, všechno vědění.
- Jsi cynik jako každý, kdo pracuje v noci.
- Nikdo nám nemůže být cizejší než ten, kterého jsme kdysi milovali.
Vzít si jednu knihu kamkoliv, od pekla po pustý ostrov, vezmu si Vítězný oblouk. Vydání Našeho vojska bez obrázků, s velkými a úplně obyčejnými písmeny na přebalu, co z něho četla ještě máti. Pro atmosféru Paříže, pro všechny citáty, pro milovanou Francii a pro všechny vzpomínky, jejichž seznam by po to všem už zůstal neúplný. Suverénně nejbližší a nejsilnější Remarque. 5/5
.. Vůz projel avenue Wagram a zahnul na Place de l’Étoile. Nikde nesvítilo jediné světlo. Náměstí bylo moře tmy. Takové tmy, že nebylo vidět ani Vítězný oblouk.
CHvíli mi trvalo než jsem se začetla,ale pak jsem ji nemohla odložit. I když se mi zdá, že REMARQUE píš hodně podobné knihy,jediná vyjímka byla kniha Nebe nezná vyvolených,to byla moje první kniha tohoto autora.Vím,že Vítězný oblouk byl i natočen jako film,ale ten jsem neviděla.
Vítězný oblouk mne nenadchl tolik jako ostatní Remarqueova díla. Možná byla na autora málo tragická, jistě jsem se ale plně neztotožnil s hlavní postavou, Ale hlavní myšlenka "(...) uprchlík je vždycky kamenem mezi dvěma kameny. Rodná zem je považuje za zrádce a v cizině jsou pořád příslušníky své rodné země," opět zanechala dojem.
Krásná knížka, silný příběh plný emocí ze smutné doby a plná myšlenek a moudrých slov. Moc se mi líbila mj. řeč ze str. 121: ,,Nepřerušuj mě pořád. Pij, mlč a žij, ty vrahu se skalpelem. Podívej se, co se z nás stalo ! Pokud vím, jen staří Řekové měli bohy pití a radosti ze života: Bakcha a Dionýsa. My máme místo toho Freuda, pocity méněcenosti a psychoanalýzu - strach z příliš velkých slov o lásce, a příliš velká slova v politice. Žalostné pokolení !" Morosov mrkl.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno Paříž antifašismus chirurgie válečná literatura romány chirurgové
Autorovy další knížky
1967 | Na západní frontě klid |
1962 | Tři kamarádi |
1969 | Jiskra života |
2006 | Čas žít, čas umírat |
2005 | Cesta zpátky |
„Člověk není nikdy otrlý. Člověk může jenom lecčems přivyknout."
„Příliš hlasitě? Co je příliš hlasitě? Jenom ticho. Ticho, do kterého člověk zapadne jako do vzduchoprázdného prostoru."
„Víra může snadno vést k fanatismu. Proto všechna náboženství stála tolik krve."
„Sny máme proto, že bez nich bychom nesnesli pravdu."
„To je to bláznivé na světě: proměníš se v archanděla, blázna nebo zločince a nikdo to nevidí. Ale když ti chybí knoflík - to vidí každý."
„Žárlivost začíná u vzduchu, který ten druhý dýchá."
„Lásku nemáme špinit přátelstvím. Konec je konec."
„Nikdo nám nemůže být cizejší než člověk, kterého jsme kdysi milovali."