Jak jel Vítek do Prahy
Bohumil Říha
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/155479/bmid_jak-jel-vitek-do-prahy-qe5-155479.jpg
4
91
91
Jak jel Vítek, kluk z první třídy, do Prahy sám.
Přidat komentář
Jak jel Vítek do Prahy je jeden z titulů, které jsem moc ráda četla v dětství a ke kterému se ráda jednou za uherský rok vracím. Jasně, je to pro ty nejmenší, mně jako dospělé čtenářce ten obsah nic moc už nedává. Ale vyvolává to ve mně nostalgii a velmi příjemné pocity návratu do dětství, kdy byla spousta věcí snadných a bezproblémových.
Milé krátké epizody z Vítkova pobytu v Praze, příjemný jednoduchý styl psaní, místy se člověk i pobaví. Asi spousta z nás v dětství chtěla si ze zoologické zahrady odnést s sebou domů nějaké zvířátko - jako Vítek. To mi přišlo kouzelné. A moje vydání je navíc obohacené o krásné ilustrace Adolfa Borna.
Krásná knížka mého dětství s nádhernými ilustracemi. Měla jsem starší vydání než je toto z roku 1992 a každopádně mělo mnohem hezčí obálku. I uvnitř byla knížka krásně ilustrovaná obrázky, co zrovna Vítek dělá a do jaké se dostal situace. Uvízl mi v paměti například obrázek, jak Vítek seděl v kupé se starou babičkou, co vezla na klíně košík s husou. Pro menší děti jako začínající čtenáře je právě takový typ knihy ideálním začátkem k tomu, aby si našel cestu ke čtení jako celoživotní zálibě. Alespoň u mě to tak bylo.
Oblíbená kniha a klasika. Příjemné oddychové čtení, pro mně bylo prázdninové. Snad to bylo dané i tím, že Vítek jel také na prázdniny.
Povídání o Vítkovi je tak milé. Ta doba byla krásná, taková nezkažená, knížky nemusely být nadupané akcí, nemusely za každou cenu děti vzdělávat a klidně mohly mít úplně obyčejné, dětské ilustrace. A i tak byly krásné. Ve vyprávění o Vítkovi se vlastně nic neděje. Je to jen vyprávění. A přesto to vůbec není nuda, ale člověk to všechno s Vítkem prožívá a těší se, co ho na cestách ještě čeká. Opět jsem četla až jako dospělá a mrzí mě to. V dětství by se mi to určitě moc líbilo.
Čteno, nebo spíše posloucháno, už před pár desetiletími (bože, je to vůbec možné?), pocity mám přitom jako by to bylo včera. Příběh nám s bráchou četla máma ještě v době, kdy ani jeden z nás nechodil do školy. O to víc mi Vítkova samostatná jízda vlakem do Prahy přišla dobrodružnější a odvážnější!
Pamatuju si, jak do Vítkova kupé postupně přicházeli různě staří lidé i osobnosti, jedni cestující byli družnější, až mi bylo líto, že už museli vystoupit a nejeli s hrdinou dál. Jiní chlapce ani neviděli (viz paní s peřinou, která ho omylem přikryla svým zavazadlem. :) "Proč jezdíš vlakem sám, když jsi tak malý? Není tě ani vidět," hněvala se cizí paní. "Já vyrostu," bránil se Vítek. :)
Nyní se mi kniha dostala po letech do ruky a udivilo mě, jak je útlá. Kraťoučké kapitoly a povědomá obří písmena pro čtenáře z prvních tříd, do kterých se vešlo tolik drobných příběhů a zážitků! Jedna z mých oblíbených knih, možná těch nej, kterou jsem dala ještě v MŠ. :)
Jediné co mi tehdy nešlo do hlavy, byly jinak hezké ilustrace od Borna. Ty zvláštní, dřevěné lavice a stěny ve vlaku, no kde to ten malíř vzal ? Naštěstí mi bylo vysvětleno, že takhle dřív vlaky vypadaly a záhada hlavolamu byla vyřešena. :D No jo, s dětmi je prostě občas docela legrace. :)
Milé zamávání z nyní již dávné minulosti.
Neobvyklá dobrodružství malého chlapce na cestě na prázdniny k babičce a později ve velkém městě, ve kterém ještě nikdy nebyl. Zvládne to sám?
Kniha mého dětství, ale i mých dcer, když byly malé. Milovaly, když jsem jim tuto knihu četla před spaním.
Tenká knížka, kterou jsme četli stylově ve vlaku do Pahy - ovšem z opačného směru, než jel Vítek, od Kladna - se mně i synovi líbila. Je kratší a pro menší děti srozumitelnější než Honzíkova cesta - i když na tu u nás také jistě dojde. Druhá část o pobytu Vítka u tety v Praze byla možná ještě lepší. Jednoduchý příběh skvěle doplňují ilustrace Adolfa Borna.
Knihu jsem četla o dovolené vnučkám s tím,ze koncem prázdnin se podíváme společně s dédou Prahy, výsledek celého čtení a našeho putování po západních a jižnich čechách byl ten,že jsme dovoLenou o den prodloužili a na Vyšehradě jsem se totálně znemožnila,kdy jsem si nemohla vzpomenou na Horymira a vehementné se s dědou hádala,že to byl Dalibor... No alw na Karlově mostě jsem se už hrdě dmula pýchou,jak jsou ty naše holky chytré,když si z Karlštejna na Karla IV pamatovaly,ovšem jen do nezapomenutelné otázky mé 6 .leté vnučky,která se mě uprostřed mostu zeptala...a babi,jak ty to viš? Tys s tím králem kamarádila? A děda taky? ... A v tu ránubylo po vzdělávání a šli jsne na limču a na pohár a téšili se dom,do našich lesů, vod a strání,kde ty naše lesní víly vypustíme do lesa a nemusíme je mit pořád na očích. Do Prahy se moc těšily,určitě se tam s nima zas vydáme, ale doma je doma☺
No dobrý, veškerá povinná četba dětství mě asi minula. Ani kniha B. Říhy, čtená v dospělosti někomu, mě ničím nezaujala. A jako letadélko Káně mi připadá i tato jako z úplně jiné doby, než ve které žijeme.
Tahle kniha byla mou první knihou, kterou jsem si sama přečetla. Doporučuji začínajícím čtenářům.
PS: Jelitovno, to nebyla povinná četba. Já knihu dostala jako dárek a četla jsem ji dobrovolně, protože se mi líbila a z úplně jiné doby mi rozhodně nepřišla (četla jsem starší vydání, pod názvem Vítek). Holt dětství před revolucí je proti dnešku nebe a dudy. Také nás jako děti rodiče posílali vlakem k prarodičům nemluvě o celých dnech prolítaných venku. Večer nás museli nahánět domů.
Autorovy další knížky
| 1957 |  O letadélku Káněti |
| 1977 | Přede mnou poklekni |
| 1986 | Vítek |
| 1984 | Dětská encyklopedie |
| 1976 | Velká obrázková knížka pro malé děti |
Milé vyprávění o cestě prvňáčka Vítka z Libice nad Cidlinou do Prahy za tetou na podzimní prázdniny. Knížku nám v dětství četla máma, nyní jsem ji četla svému předškolákovi. Pro malé čtenáře jsou přívětivé krátké kapitoly a nekomplikovaný jazyk i děj. Líbí se mi také, že se děti seznámí s několika místy v Praze, které by je mohly zajímat při jejich vlastní návštěvě (Národní divadlo, ZOO...). Moc hezké čtení, které zaujme i dnešní malé čtenáře nebo posluchače.