Vítězný oblouk
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/409668/bmid_vitezny-oblouk-0Q1-409668.jpg
4
1490
1490
Paříž v předvečer vpádu nacistických vojsk Německý emigrant, antifašista doktor Ravic, vynikající chirurg, zde může vykonávat svou profesi pouze ilegálně. Žije bez dokumentů, ze dne na den, pronásledován úřady, a má už jen jedinou touhu: najít gestapáka, který kdysi dohnal k smrti jeho snoubenku. Střetnutí s ním i Ravicův plán odplaty, stejně jako osudové setkání s Joan Madouovou, která je jako on bez vlasti a bez domova, a průběh jejich vášnivé i tragické lásky, tvoří hlavní dějovou linii románu, jenž se stal záhy po svém vydání bestsellerem a dosáhl úspěchu i na filmovém plátně.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2019 , Ikar (ČR)Originální název:
Arc de Tromphe, 1946
více info...
Přidat komentář
Doktor Ravic byl pro mě velmi charismatickou a silnou osobností. Dokonce na mě zapůsobil tak, že jsem kvůli této knížce tak toužila ochutnat calvados. Tenkrát jsem ho dokonce i sehnala (v prodejně ESO), a i když mi nechutnal, na knížku se zapomenout nedá, stejně jako na všechny ostatní od tohoto autora.
Utéci není kam, před sebou člověk neuteče. Budu si to muset přečíst ještě jednou, je nutno číst plně soustředěn
Tuto knihu nečtu, nad touto knihou přemýšlím...........V době mládí má nejoblíbenější kniha, přemýšlela jsem nad každou větou, i když jsem emigraci nezažila. A pak v roce 1990 pod vítězným obloukem jsem si připomněla dr. Ravice. Stále krásné čtení doporučuji!
Než jsem začal číst tuhle knihu,tak jsem dlouho vybíral něco,co bude úplně jiné,než jsem dosud četl ....a vyšlo to...kniha vás donutí k zamyšlení a zanechá krásný dojem
Nějak mě to nezasáhlo tak, jak jsem při prvním otevření knihy očekávala. Joan pro mě byla na začátku jen šedou zakřiknutou myškou, která se vyvinula v neuvěřitelně otravnou osobu. I přesto se mi četla dobře, ale vracet se k ní jistě nebudu.
Za mě zatím nejslabší kniha, kterou jsem od Remarqua četla. Iritovala mě postava Joan, která je na můj vkus až moc hysterická. Samotný děj mě začal bavit až ve chvíli, kdy byla postřelena.
setkání...calvados...děj....setkání...calvados....láska...calvados...děj..odloučení....chlast...nácek...sloučení....calvados v noci...ztrápená láska...děj...konec. Kniha hodně propaguje jeden druh alkoholu, nevyužívá potenciál popisu druhé světové války a i přes vysoké kvality nedokáže vyvolat úzkost, kterou autor dokázal ve svých vrcholných dílech zprostředkovat.
Slzím nad krásou romanticky popsaných okamžiků a situací. Jen zcela obyčejný a ničím výjimečný čtenář bez porozumění by tuto knihu zhodnotil jako nekonečnou a utahanou, když každá stránka je pastvou pro umělecký zrak. Rozhovory byly více než přesvědčivé, prostředí dýchalo do mého obličeje, a já byl opravdu v něm, vše kolem sebe jsem viděl. Miloval jsem Ravica jako osobnost, která je zkušená a poznamenaná časem, stejně jako Remarque, a která je nesmírně charismatická a bohatá. Remarque se zde opět ukázal jako umělec, jako tvůrce myšlenkového světa plného skvělých efektů, hudby a detailů. Jsem spokojený, dámy a pánové, jsem spokojený, zocelený a obohacený skvělým charismatem hlavní postavy.
Přiznám se bez mučení, otevřela jsem to kvůli povinné četbě ve škole. Doufala jsem, že to nebude tak nudné a nekonečné,.. ale mýlila jsem se. Hlavní hrdina je akorát plný sebelítosti, nenávisti a v příběhu je cítit všudypřítomná deprese. Děj se strašně pomalu táhne a čtenáři přijde, že přečetl půl knížky a stále se nic nestalo. Asi po 300 stránkách jsem knížku odhodila, protože jsem umírala nudou, rozuzlení si přečetla na wikipedii a z toho vypracovala referát. Nikomu bych toto dílo nedoporučila - je to ztráta času nebo jsem hold neobjevila jeho kouzlo.
Budu ječet! Mé knize schází posledních 20 stran...! A naše knihovna je přes léto zavřená (taky nevím jak přišli na to, že mají lidi na čtení o prázdninách málo času a zavřeli)
TheBonelex ve svém komentáři poměrně dobře vystihuje i mé pocity. Celá kniha je pořád jen samé tlachání skoro o ničem, nemá to vůbec žádný spád, nic se neděje. Některé části se sice čtou dobře (když se zrovna něco děje), ale mnohé "filozofování" (píši v uvozovkách, protože pro mě jsou to spíš nudné kecy než nějaké zajímavé, přínosné myšlenky) je utrpení číst. Celkově mi autor ukázal, jak umí mlátit slámu. To, co napsal, by např. Simenon stlačil na čtvrtinu délky, postihl by vše, navíc by dokázal i atmosféru lépe zachytit, mělo by to spád a neztratil bych se čtením tolik času (ano, zde to považuji za ztrátu času). Z celé knihy je opravdu dobrých tak 20 stran ke konci při akci s Haakem. 55%, 21.6.2016.
Tak, jak je Remarque mým nejoblíbenějším spisovatelem, touhle knihou jsem byl velice zklamaný. Hlavní postava Ravica je sama o sobě sympatická, to se bohužel nedá říct o Joan, která mi pila krev hned od začátku. Vykreslení atmosféry předválečné Paříže je skvělé. Stejně jako popsaný život ilegálních přistěhovalců je dech beroucí. Samotný příběh se ale táhne hlemýždím tempem, a až na pár menších věcí se celou knihu v podstatě nic neděje. Nejnapínavější část je bezesporu stíhání Haakeho. Co mi na knize neuvěřitelně vadilo, byly filozofické pasáže. U Remarqua typická věc, ale zde to bylo, dle mého názoru, zahnáno do extrému. Neboť chirurg a anonymní míšenka z ulice (čtěte jako Joan) spolu vedou filozofické rozhovory, jako kdyby každý přečetl několik svazků Platóna nebo Sokrata, a jako koníček vystudovali klasickou filozofii. Z tohoto důvodu jsem všechny tyhle pasáže četl s pohrdáním, nebo sarkastickým smíchem na tváři, a bohužel na mě asi neměly onen kýžený dopad. Zároveň první kniha od Remarqua, která mi nedokázala vehnat slzy do očí. Smrt Joan a deportace Ravica mě prostě nezasáhla ani trošku. Možná to bylo zapříčiněno mým celkovým dojmem z příběhu. Za mě bohužel nejslabší kniha od Pana Remarqua.
Nemůžu si pomoci, ale já prostě Remargua můžu.
Nebylo to pro mě tak zdařilé jako 3 kamarádi nebo Černý obelisk. Ale knížka měla své poučení, opět sice smutné a né klasicky "optimistický" konec, ale bylo to povedené - dobré.
Výborně napsaná kniha, stejně jako všechny ostatní od Remarqua. Četla jsem jí v průběhu let mnohokrát a ráda se k ní stále vracím. Hluboká, dojemná a moudrá.
Kniha je neskutocne nudna a nic tam nieje iba sebalutost a depresia, vobec sa mi nepacila. Ziadna inspiracia a chut do zivota.
Už všechno o knize určitě najdete níže a nebo výše. Kniha s ne příliš složitým dějem (který se ani nehodí), ne příliš mnoho postavami (které ani nikdo nečeká) a s ne příliš šťastným koncem (který ani není možný). Celou dobu jsem měl chuť na Calvados z Normandie, večeři s výhledem na Vítězný oblouk a zažít déšť na bulváru Paříže. Calvados pořeším v nejbližší době a snad se potkáme s Ravikem :-) v Paříži - určitě jich tam je pořád spousta...
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno Paříž antifašismus chirurgie válečná literatura romány chirurgovéAutorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
O válce. O lásce. Zní to jako klišé a byl by to takto krátce velmi ošklivý komentář. Kdo pochopil, kdo pronikl do příběhu, možná více slov nepotřebuje. Kdo nepochopil, kdo jen prošel kolem, koho se příběh nijak nedotknul, toho více slov nepřesvědčí. A přesto je tu potřeba říci, jak přiléhavě kniha vystihla ten pocit lehkosti a tíhy v hrudi, když něco začíná a když něco končí. Žádný zbytečný patos, nebo naopak právě tolik patosu, kolik empatie a představivost snese. Takhle mám Remarqua ráda. Takhle mám ráda to absolutní štěstí a absolutní neštěstí a všechno, co je mezi. Tím spíše ke mně příběh přišel v pravou chvíli, zase po dekádě let. Měl by být inspirující pro nás všechny, ať už si z toho vezmeme touhu žít teď, touhu vážit si věcí či hluboké uvědomění dosud skrytého. V dospívání jsem si z této knihy vypsala do deníčku spoustu citací, které na mě zapůsobily. Nyní můžu říci, že už to nejsou pouze slova, ale že je životní pravda zvýraznila, přiblížila a převedla z roviny definic do konkrétních zážitků, závratně osudových či nezapomenutelně nepatrných.
Mé první setkání s calvadosem bylo zde, na stránkách této knihy... a ač calvados příjemně i pekelně hřeje v hrdle, stejně mě nejvíce bude hřát a zároveň mrazit u srdce právě kdesi pod Vítězným obloukem, kdykoli k němu v životě zabloudím.
A jestli je tato kniha schopna pokazit náladu? Nebo dokonce nudit? Pokud jste svině nebo povrchní ignorant, tak možná ano. Takže nevím jak vy, ale já si Vítězným obloukem plánuju v životě "zkazit náladu" ještě několikrát. A pokud jsou knihy, kvůli nimž bych byla ochotná se klidně porvat, tak tato patří jistě mezi ně ;-)