Vize

(prvá část komentáře, pardon, pardon!) V poslední době na mne tak silně zapůsobila ona zvláštní poesie tohoto básníka, že jsem označení "soubor metafor pro poesii" neodolal a Vize jsem si zapáleně objednal. Čekal jsem, pravda, lecco. Tohle ne. Kniha mě překvapila v každém jednom ohledu, někdy pozitivně, často negativně. Ale jistě to bylo zajímavé čtení, které mě vlastně dost bavilo.

O autorovi jsem nevěděl mnoho. A upřímně stále nevím. Ale věděl jsem, že se věnoval irskému folklóru a měl rád japonské divadlo Nó. To uznejte, působí strašně zajímavě. Zároveň jsem věděl, protože jsem si tentokrát přečet anotaci, že se má jednat o dílo notně heterogenní. Čekal jsem tedy víceméně encyklopedický seznam metafor autora, coby výkladového prostředku pro jeho básně. Hehe... To jsem čekal blbě.

Rozhodně se nejedná o seznam. Je to kupodivu celkem ucelený text (ve smyslu pěti knih, které jsou, zdůrazňuji poměrně, kompaktní), který pro to ovšem není o nic jednodušší. V anotaci jsou Vize připodobňovány Odysseovi, či románům Woolfové. To je dost mimo. On to asi překladatel nemyslel špatně, jen to možná vyznívá jinak, než by mělo. Ano, je pravda, že jsou to všechno texty komplikované. Ale úplně jinak. Zatímco Joyce a Woolfová činí své dílo komplikované formou, u prvého proto, že využívá každou jednu vyprávěcí formu, která ho napadla a vůbec psal lexikálně složitým slohem, u druhé proto, že způsobila naprostou revoluci ve fokalizaci a naraci, Yeats to má úplně jinak. Jeho text není složité číst, to je lehké. Jeho text je nesrozumitelný obsahem.

Autor se nám snaží předložit komplexní systém svého uvažování o světe, ze kterého vzešla jeho pozdní poesie, mezi předními kusy jmenuji Druhý příchod k tomu se možná ještě vrátím. Je to přístup vlastně oceněníhodný, je holistický, komplexní, nepojímá jenom bytí individualit, ale též kolektivů a předkládá vlastní filosofii dějin.

Jaká ta filosofie je? No nedobrá, samozřejmě. Měl-li bych ji zjednodušit, je to hermetismus sprclý s hegeliánskou dialektikou. Vše se točí v kruzích (duše jednotlivců, uspořádání společnosti, i dějiny samy), ovšem nikoliv v pološíleném kruhu (Zde si dovolím vytknout jistou chybu překladu Martina Hilského již zmíněné básně - ne že by za ní mohl, lépe to snad nešlo, ale přesné to není - překládá "gyre" jako kruh, ale to není přesné, Štefl, i google přikládají danému slovu spíše význam spirály. Má klesavou a stoupavou tendenci.), ale v jakési spirále fungující na dialektické bázi. Ano, všechno se vrací, ovšem ovlivněno již prožitými skutečnostmi, čili se to vrací, ale vždy trochu jiné. V tom je jeho filosofie výrazně akceptovatelnější, než prostý hermetismus. Přesto však lze sotva dané filosofii přiřadit legitimitu.

Důvodů je poměrně mnoho, a já nejsem schopen je všechny vypsat, minimálně ne v racionálním celku. Ale dobře, alespoň něco. V prvé řadě je problém v samotném autorovi. On byl jistě geniální, jistě fascinující, jistě strašně chytrý. Ale žil v době, která už nesnesla renesanční génie. Prostě nemohl dělat všechno. Nemůžete být folkloristou, básníkem, politikem, mystikem, i filosofem. Yeats byl jistě dobrým básníkem a folkloristou. Jistě byl dobrým mystikem. Nebyl dobrým filosofem. Sám přiznává, že při prvním vydání Vizí nevěděl o filosofii vlastně nic. Ovšem potom studoval. Studoval deset let, při kterých svou knihu fundamentálně přepracoval. Vzniklo z ní dílo, k jehož plnému pochopení potřebujete znát, cituji:

"Yeatsova otce a jeho rodinné zázemí, specifika irského politického a intelektuálního prostředí, vybrané prvky keltské mytologie, rozsáhlou sbírku ezoterických doktrín od Madame Blavatské po hinduistickou filosofii, Blakea, Shellyho a prerafaelitské hnutí, francouzský symbolismus vnímaný očima Arthura Symonse, soubor filosofů zahrnující Platóna a Plotína, Barkeleyho, Kanda, Hegela a Nietzscheho, Vica, Croceho, Gentileho atd., obecné klima filosofických polemik v Anglii ve 20. letech točící se okolo Bernarda Russella, Whiteheada a G. E. Moorea, Ezru Pounda a vliv výtvarného umění, ... presokratickou filosofii, Leibnizovu monádologii, Balzaca, Stendhala, Danta a jeho Božskou komedii, Jungovu a Freudovu psychoanalýzu, několik vybraných autorů zabývajících se dějinami umění a filosofií dějin, nemluvě o řeckém, byzantském a evropském výtvarném umění jako takovém."

Nu... A to měl nastudovat za deset let. Jistě, je to možné. Ale lze se pak tázat, cituje přesně? Pojímá jejich myšlenkové systémy jako celky, nebo si jen vybírá líbivé pasáže? Dává smysl eklektický konglomerát z toho vzešlý? A jsou to dobré otázky. Necituje přesně, nepojímá autory v jejich komplexitě a ten konglomerát nedává příliš smysl. Zkrátka, pokud smícháte hermetickou ezoteriku s Jungem, astrologii s Platónem a Nietzschem a do všeho přisypete Blakeovu symboliku a odkazy na Shakespeara, nemůže z toho vzejít funkční systém ostatně na autora, pokud vím, nikdo nenavázal, určitě ne nikdo důležitý. Jistě, ten systém je zajímavý, ale divný. Když si opravdu freudovsky vymyslíte 28 archetypálních fází života duše, oddělených na základě arbitrárních a nejasných kritérií, působí to trošinku směšně. A jistě, je to zajímavé, autor si s tím dal obrovskou práci. Ale je to divné.