Vládci loutek
Robert A. Heinlein
Zamkni dveře! Nevstupuj do temných míst! Vyhýbej se tlačenicím! Člověk v kabátu je nepřítel. Střílej!!! Je stav ohrožení. Útočníci z cizí planety přistáli s létajícím talířem v Des Moines. Jsou schopni kontrolovat každou myšlenku a akci člověka. Nikdo není před nimi v bezpečí. Příšery musí být zastaveny. Nemáš na vybranou. Buď ty, nebo oni. Zabíjej!!! První vydání.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1992 , AG KultOriginální název:
The Puppet Masters, 1951
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Žádná hlubokomyslná sci-fi, pouze přímočarý horor, který byl již zfilmován. Bojujeme teď v létě také se slimáky, nejsou to žádní mimozemšťané, i když se lepí pořádně! Celé to nejdřív vypadá jako boj především s byrokracií, od prezidenta USA počínaje. Ale ostří hoši to dokážou, i když Mary, zprvu se jevící jako tvrdá agentka, se změní na „ano miláčku“, zneužívanou chudinku kdesi na Venuši. Zaplať pánbůh, že tu máme jen obyčejné slimáky a naší mysli nikdo nevládne (když tak koukám kolem sebe, kolik politiků se o to snaží)!
Někteří filutové soudí, že Heinlein tuto knihu napsal, aby svlékl puritánskou Ameriku do naha a pobavil se! (Jistě, jeho předci byli Němci, ti mají nudismus v krvi.)
No, tak jo, letní čtení… odsýpá to.
Čím jsem starší, tím víc si užívám zlatou éru sci-fi, ve které je daleká budoucnost (v této knize rok 2007) vlastně už naší současností, respektive minulostí. Představy autora nemohou být asi vzdálenější realitě. Připisuji to tomu, že v době psaní knihy bylo nejspíš v mysli pana Heinleina stále přítomné peklo druhé světové války, probíhající válka studená a zároveň optimistické technologické vyhlídky do budoucna. Vždyť, když se podíváme, jaké výdobytky techniky jsme vytvořili od roku 1900 do 1951 (rok vydání knihy), tak proč bychom v roce 2007 neměli trojživelná vozidla schopná létat, jezdit i plavit se, nebo drogu zpomalující čas... ale na smart-phony a sociální sítě byl i Heinlein krátký. Vlastně žijeme v budoucnu, jen trochu jiném. Místo těch velkých hraček a mechanismů jsme zapracovali na těch malých a příručních...
... pokud se člověk dokáže od tohoto oprostit a přistoupí k dílku s pokorou a prázdnou myslí, objeví velmi zajímavý příběh s mimozemskou civilizací, kterému nechybí nápad, akce, děs, romantika... sakra, ono to má všechno. A navíc zabalené strohým, řízným jazykem. Za mě lepší Henleinovina, která stojí za přečtení.
Hrozivé nebezpečí přiletělo z vesmíru v opuštěném kosmickém tělěse a snaží se plíživě ovládnout svět. Takový námět je hojně využíván. Je to klasika, která nikdy neomrzí. Asi budu mít trošku problém se slimáky v zahradě. Po technické stránce je už tento příběh zastaralý, ale mě to vůbec navadilo. Heinlein je moc dobrý vyprávěč. Velká inspirace pro pozdější sci-fi příběhy.
„„Hoši, potřebujem pohnojit tenhle dub. Skočte do té jámy u kořenů a já vás zasypu hlínou.“ Udělali bychom to. Kdokoliv z nás. A starý pán by nás pohřbil zaživa, kdyby byl přesvědčen o alespoň třiapadesátiprocentní pravděpodobnosti, že je to Strom svobody, který hnojí.“
Pro tenhle nadčasový kousek z dílny jednoho z mistrů velké trojky mám slabost. Jedno z prvních sci-fi, které jsem kdysi dávno koupil. Dá se říct, že je to typický Heinlein, svižný, akční, místy hororový, často neortodoxní, zároveň s velkým důrazem na svobodu lidí, liberalismus, libertarianismus, individualismus a ve svém konečném důsledku symbolizující boj lidstva za své svobodné a nezávislé místo ve vesmíru.
Příběh je téměř klasický, sleduje průběh mimozemské invaze na planetu Zemi a boj lidstva, tedy Ameriky, proti nezvaným a nevítaným parazitickým vetřelcům. Mimozemské potvory jsou příkladně zákeřné a způsob infiltrace a postupného ovládnutí kořisti mimořádně odpudivý, název novely prozradí mnohé. Protagonisté jsou sympatičtí, odvážní, neústupní, ale často též velmi svéhlaví. Představují naprosto typické Heinleinovské archetypy: sympatický, nadaný a nezávislý hrdina, krásná sexy rusovláska, stejně sympatická, talentovaná a nezávislá, a nakonec moudrý, zkušený a rozvážný stařec, poskytující nejen metaforické vedení. Nechybí romantická linka s parádní chemií. Nechybí hororové okamžiky a paranoia, nechybí mimozemské odpornosti, nechybí náznaky mrazivých konců pozemšťanů - průzkumníků. Motivem je boj proti tyranii, proti ovládání lidí a myslí, snadno si lze domyslet dobové paralely z tehdejší reality. Fascinující jsou události spojené s posouváním hranic, průzkumem neznáma a smrtí v černočerné temnotě studeného vesmíru – linka Mary. Technicky je novela objektivně jednoznačně zastaralá, nelze se divit, originál je z roku 1951. Úroveň techniky, objevů a představ o dalším vývoji jsou zásadně limitovány dobou vzniku, jakkoliv byl zrovna Heinlein téměř prorok ohledně mnoha společenských otázek. Přesto je to stále čtivé, zábavné, otázky a nesrovnalosti, které text dnes nevyhnutelně vyvolá – a není jich málo – lze naštěstí snadno ignorovat a do příběhu se plně ponořit. Závěrečná kapitola je pak doslova jako z jiné doby, z jiného světa – opět téměř klasická výzva lidstvu k ovládnutí vesmíru, jakýsi apel na objevitelskou morálku a předurčenost vládnout a nebýt ovládán. Lidstvo nezdolné, nezničitelné, houževnaté, nevyvratitelné! Jak říkám – z jiné doby.
Mám tyhle starodávné příběhy ve velké oblibě. Příběhy z doby kolem zlatého věku sci-fi. Jsou psané tak nějak svobodněji, uvolněněji, bez současných útlocitných pravidel (mluvím o západní sci-fi), bez obav, že někoho urazí. Je to znát na textu, na vtipech, na celkové atmosféře. Někomu se to líbí, jinému ne, někoho to baví, jiný to nečte, a tak je to v naprostém pořádku, neboť vždy jde o svobodu volby. Lze parádně vidět, jak se postupně mění ideály.
Čte se to skvěle, text rozhodně patří mezi mistrovská díla SF. Doporučuji.
„Odpojil jsem sluch; svoboda projevu umožňuje člověku mluvit o psychologii améby, ale to ještě neznamená, že já ho musím poslouchat.“
Od prvních řádků se začaly vršit nepříjemné pocity, vygradované posednutím hlavního hrdiny. Když došlo na popis chytání lidí a přikládání těch slizkých ovladatelů na záda, knihu jsem odložil a s nedobrými myšlenkami usnul. O něco později mi po zádech přeběhl kocour. Potvrzuji, hlavou zeď neprorazíš a můj pokus by měl být uznán jako platný v rámci periodického ověřování přísloví. Kocourovi jsem přislíbil, až se mi povede toho chlupatého darebáka ráno chytnout, budu ho drbat na břiše, dokud bude vrnět a neusne, a pak stejně ještě, dokud mi ruka neupadne. Knihu dál číst nebudu, brrr.
Jó to byly časy, když jste mohli udělat invazi na Zemi a potají ovládat město za městem. Zlaté časy bez mobilů a Pavel Novák vysílá živě.... Tohle už prostě v dnešní době nejde napsat, dneska by se první přílepák vyplazil z vesmírného disku před dav natěšených influencerů s namířenými mobily a hned by o tom věděl, celý svět. A proto mám rád zápletky starých klasik z této doby.
Útlá knížka nacpaná dějem, samozřejmě některé události jsou při dnešním pohledu drobet naivní, ale to se dá odpustit. Ale jak říkám u těchto klasik - na 150 stránkách se toho stane více než u současných autorů za stran 400. A to mě na tom baví.
Dávám 4/6 a to poctivých.
Vládci loutek jsou klasický román od Heinleina z roku 1951, který se odehrává v roce 2007. Pro autora daleká budoucnost, pro nás už překonaná minulost. Létající auta, život na Venuši i Marsu, svět po třetí světové válce, kráter místo Manhattanu, izolované Rusko od zbytku světa, potrubní pošta, noviny se tisknou v automatech po vhození mince. Teď v roce 2023 si můžeme jen povzdechnout, že z toho téměř nic nevyšlo. Na druhou stranu stále se zde píše na psacím stroji a o PC nikdo nemá ani tušení.
A do toho roku 2007, tak odlišného od našeho, přistává v Iowě létající talíř. Obrovská senzace a najednou prohlášení, že je to vše podvrh. A tím začíná román vyprávěný supertajným agentem Samem Cavanaughem, který spolu se superkrásnou agentou Mary a šéfem celého oddělení vyráží prozkoumat létající talíř. A postupně odhalují, že se jedná o invazi mimozemšťanů, ale žádných zelených mužíků, ale tzv. Měkýšů. Přisají se člověku na krk, usadí na zádech a ovládají svého hostitele. Hned je vidět, odkud v seriálu Hvězdná brána přišla inspirace na Goualdy.
A tak přichází boj proti invazi. Někdy naivní myšlenky, někdy téměř satira na tehdejší boj proti komunistům v USA. Agentka Mary mi lezla na nervy tím, jak jako superdokonalá agentka dokázala být naivní husičkou a agenta Sama neustále oslovovat Můj drahý
Doporučuji každému, kdo má rád sci-fi romány ze zlatých 50. let.
Vypadá to, že mi Heinlein fakt sedí. Na začátku jsem si říkala: "To je nějaké divné, to asi nebude čtení pro mě." A najednou, ani nevím jak, jsem do toho byla zakousnutá a chtěla rychle číst dál :-) Tento typ mimozemšťanů mě zajímá víc než zelení mužíčkové nebo šedé postavičky. Také mi přijde hrozivější. Rozhodně se pustím do dalších jeho knížek.
Já toho Heinleina asi fakt miluju. Cokoliv vezmu do ruky, je ohromně čtivý a vezmu to jedním dechem.
Taky zažil někdo u závěrečné pasáže takový kopanec pozemského patriotismu, nebo jsem to jen já?
Velmi slušný příběh, čte se jedním dechem. Má to odpich, žádné zbytečné kecy a není nouze o infarktové zvraty. Jen ta svatba hlavního představitele působila jako pěst na oko. Ale dalo se to vydržet. Je to čtení akorát tak na víkend, pokud teda zrovna nemusíte zavařovat okurky.
(SPOILER) Tak tohle bylo pro mě hodně slabé. Připadá mi, že téměř všechny dějové zvraty byly způsobeny jejich vlastními logickými chybami, což dělalo dej dost předvídatelný. (SPOILERY) Už ví, že se na hostitele přenáší dotykem, ale přesto hlavního hrdinu nenapadne zkontrolovat své dva kolegy poté, co se na ně sesype banda nakažených sekretářek? Vláda dělá celostátní zásah bez toho, aby aspoň tušila jak to vypadá v napadených městech? Všichni okolo mají odhalená záda, jen jeho nejbližší soused ne, a on ho nezkontroluje, protože... Protože vůbec nezískali všechny jeho znalosti, a tak samozřejmě netuší, kde by mohl mít chatu? Nebudu se nijak zvlášť vyjadřovat k tomu těžko uvěřitelnému milostnému románku a chápu, že to bylo napsáno v jiné době, ale vážně může nejschopnější agentka s úkolem hlídat prezidenta říkat věci jako: "Proč se ptáš mě, drahý? Nemám analytický mozek."???
Na Zemi přistane létající talíř, ale po čase je vydána zpráva, že jde o podvrh. Ovšem zvláštní agent Cavanaugh zjistí, že mimozemšťané pomocí parazitů začínají ovládat lidi. Je pak otázka kdo je a kdo není ovládnutý. Na svou dobu skvělé sci-fi, které se poměrně dobře a svižně čte, ideální kniha na jeden víkend.
Odpocinkova zabavna scifi, pri ktorej clovek nemusi rozmyslat len sa nechat strhnut dejom. Postavy,ich vztahy a udalosti vnimam ako zamernu parodiu a celkovo mam podozrenie, ze Heilein celu zapletku vymyslel, len aby mohol vyzliect do naha prezidenta, armadu a USA.. Niekto to chce tocit ako film??? :D :D
Starší sci-fi román od autora, kterého miluji za některá díla (zejména "Dveře do léta") a jiné jeho knihy naprosto nemusím ("Friday"). Tohle mi připadá jako něco mezi, dalo se to číst, ale nadšení se u mne nedostavilo. Hlavním motorem díla je asi myšlenka, že okolní vesmír je hustě osídlen různou nepřátelskou havětí, se kterou budeme na Zemi muset svádět kruté boje. Podle autora je máme bojovat s nadšením, takový budovatelský duch z toho na mne vykoukl, viz ukázky, no a to nijak moc nemusím.
"Cenou za svobodu je ochota svést zničehonic bitvu kdekoli, kdykoli a naprosto bezohledně. Jestli jsme se tohle od měkkýšů nedokázali naučit, pak – dinosauři, ujměte se opět vlády, jsme připraveni k vyhynutí!"
"Jestliže se člověk bude chtít stát trpěným příslušníkem vesmírné smečky, nebo dokonce respektovaným sousedem, bude si to muset vybojovat. Překovejte pluhy zase v meče; opačný proces je dnem fantazie staropanenských tet a bláznivých snílků."
Kniha se mi celkem líbila. Nečekala jsem že bude až tak dobrá protože knihy tohoto tipu moc nečtu ale tahle byla taková příjemná oddychovka. Hlavní hrdinové sympatičtí (hlavně starý pán a Mary).Často se tady píše o tom,, Jak by kniha vypadala ve filmovém zpracování"a já si to tedy neumím vůbec představit. V této knize nebyli moc rozepisovány detaily bylo to spíš = příprava akce- akce - mírný oddych a zase akce... Přesto my to v téhle knize nevadilo. Titaňani mi i přes to co tropily přišly velice zajímaví.
Toto příhodné čtení k pandemii mi doporučil kolega a... opravdu se k dnešní době hodilo.
Autorovy další knížky
| 2002 |  Hvězdná pěchota |
| 1984 | Dveře do léta |
| 1994 | Měsíc je drsná milenka |
| 2011 | Vládci loutek |
| 2020 |  Cizinec v cizí zemi |
Heinleinův román Vládci loutek, vydaný v roce 1951 mezi mládežnickými romány Hvězdná dvojčata a Sirotci oblohy, patří mezi romány pro dospělé, což vzhledem k nahotě, jako důležitému prvku děje, nepřekvapí. V mládežnických sci-fi románech Heinlein nahotu a sex nikdy moc neřešil. Zato v těch dospělejších dílech…
Vládci loutek jsou typickým románem padesátých let dvacátého století, kdy v Americe vládl velký strach ze zlých komunistů, paranoia byla všeobecná a nepřátelé byli jasní. Jenže co když byli nepřáteli i vaši sousedé, že? Tuto McCarthyovskou atmosféru oděnou do svižného a vlasteneckého hávu přetvořil Heinlein v bravurní akci vládních agentů proti mimozemské tajné a plíživé invazi. Text mého nejoblíbenějšího z americké Velké trojky sci-fi autorů je samozřejmě, ač se odehrává v sedmdesátých letech minulého století, mnohem víc zakotven v letech padesátých, ale pokud si ho začnete představovat v kulisách před herním Falloutem, vůbec vás to nemusí rušit.