Vladislav Vančura ve fotografii
Karel Nový (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/203806/bmid_vladislav-vancura-ve-fotografii-ehO-203806.jpg
5
2
2
Jak významné bylo místo Vladislava Vančury v českém kulturním životě, dokládá téměř stovka obrázků této knihy uvedená slovem umělcova přítele a doprovázená básněmi V. Nezvala a J. Seiferta. Zatím co v úvodní části jsou soustředěny snímky z Vančurova dětství a mládí a fotografie rodinné, převážná část knihy ukazuje Vančurovo místo mezi literárními druhy poválečné generace, zachycuje návštěvy pokrokového umělce v Moskvě a v Paříži, charakterizuje jeho bohatou činnost spisovatele, filmového autora a režiséra, malíře, jednoho z průkopníků a nejvýznamnějších pracovníků Družstevní práce. Sleduje cestu Vančurovu od počátků až na sám její konec, k smrti za stanného práva r. 1942. Ale jen dělník je smrtelný - práce je živá. Vančurovo dílo dále žije v české kultuře a jistě jen plným právem se jeho tvůrci dostalo alespoň in memoriam čestného titulu "národního umělce".... celý text
Přidat komentář
Zajímavá vzpomínková kniha o české autorovi V. Vančurovi. Čtenář zde nalezne kraťoučký životopisný úvod od Karla Nového, poté se může ponořit do záblesků Vančurova života prostřednictvím černobílých fotografií.
Štítky knihy
čeští spisovatelé Vladislav Vančura, 1891-1942
Autorovy další knížky
| 1986 |  Rybaříci na Modré zátoce |
| 1954 | Potulný lovec |
| 1960 | Rytíři a lapkové |
| 1951 |  Železný kruh |
| 1972 | Sarajevský atentát |
Právě jsem dočetla Dvacet šest krásných let, kde byla jen jedna jeho fotka – Vladislav Vančura se dívá přímo do objektivu, usmívá se, na klíně mu sedí malá Alenka a po pravé ruce manželka Ludmila Vančurová. …a já si vzpomněla na tuhle knihu. // Prohlížela jsem jí před čtyřmi lety a teď napodruhé je to jiné. Už to nejsou jen snímky, ale i něco za nimi – třeba hned ty dvě momentky z francouzského hlavního města, kam si dne 21. prosince 1924 vyjel Vladislav Vančura spolu s Jindřichem Honzlem…Vidíte na nich dva muže v kabátech, klidné a usmívající, a přitom doma na Zbraslavi, jak vypráví paní Vančurová, se odehrávalo toto:
„Měli jsme mladou služtičku Růženu, která byla hlavně Alenčinou milující a milovanou chůvou. Spolu jsme si ten Štědrý den po žensku pochvalovaly, že bez gruntování a vyváření zasedáme k neštědrovečerní, mírně sváteční večeři, a chystaly jsme se jít brzy spát. Růžena s hlavou plnou starostí myslela na schůzku se svým ženichem, který se rozhodl odjet do Ameriky; doufal, že tam najde pro oba šťastnou budoucnost, a ona mu měla dát konečný souhlas a slib, že přijede později za ním. Přímo jsem cítila, jak z ní vyzařuje nejistota a tíseň. Přešly i na mne a začal se mne zmocňovat stesk. Ale vtom se právě jakoby navzdor vší vánočně nevánoční sentimentalitě roztrhl pytel s pacienty. Zvonek za zvonkem, Růžena běhala otvírat dům a já jsem vytahovala rybí kosti z krků. Z každé té kůstky jsem měla trému, jestli se mi to povede – tehdy praktická medicína ještě počítala opravdu s doktorem, který si měl vědět rady takřka ve všem všudy; i v malé chirurgii jsme byli odkázáni sami na sebe. Žádné sanitky a co nejméně posílat pacientů na kliniku. Ostatně ani auto, to jest taxík, na Zbraslavi ještě nebylo a telefonovat se dalo jen přes poštu, a ta zase měla v noci zavřeno.
Po půlnoci nastal klid, usínala jsem, a uspokojení nad tím, že jsem si neudělala ostudu, že se mi podařilo všechny ty štědrovečerní kosti šťastně vytáhnout, a pomyšlení, že Vladislav by ze mne měl radost, zatlačily smutek nad vánoční opuštěností.“
…a tak se vzpomínky a fotografie tiše propojují dohromady, a já dávám znovu pomyslných pět hvězdiček. Oběma knihám.