Vladislav Vančura ve fotografii

Vladislav Vančura ve fotografii
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/203806/bmid_vladislav-vancura-ve-fotografii-ehO-203806.jpg 5 2 2

Jak významné bylo místo Vladislava Vančury v českém kulturním životě, dokládá téměř stovka obrázků této knihy uvedená slovem umělcova přítele a doprovázená básněmi V. Nezvala a J. Seiferta. Zatím co v úvodní části jsou soustředěny snímky z Vančurova dětství a mládí a fotografie rodinné, převážná část knihy ukazuje Vančurovo místo mezi literárními druhy poválečné generace, zachycuje návštěvy pokrokového umělce v Moskvě a v Paříži, charakterizuje jeho bohatou činnost spisovatele, filmového autora a režiséra, malíře, jednoho z průkopníků a nejvýznamnějších pracovníků Družstevní práce. Sleduje cestu Vančurovu od počátků až na sám její konec, k smrti za stanného práva r. 1942. Ale jen dělník je smrtelný - práce je živá. Vančurovo dílo dále žije v české kultuře a jistě jen plným právem se jeho tvůrci dostalo alespoň in memoriam čestného titulu "národního umělce".... celý text

Přidat komentář

milamarus
22.06.2022 5 z 5

Právě jsem dočetla Dvacet šest krásných let, kde byla jen jedna jeho fotka – Vladislav Vančura se dívá přímo do objektivu, usmívá se, na klíně mu sedí malá Alenka a po pravé ruce manželka Ludmila Vančurová. …a já si vzpomněla na tuhle knihu. // Prohlížela jsem jí před čtyřmi lety a teď napodruhé je to jiné. Už to nejsou jen snímky, ale i něco za nimi – třeba hned ty dvě momentky z francouzského hlavního města, kam si dne 21. prosince 1924 vyjel Vladislav Vančura spolu s Jindřichem Honzlem…Vidíte na nich dva muže v kabátech, klidné a usmívající, a přitom doma na Zbraslavi, jak vypráví paní Vančurová, se odehrávalo toto:

„Měli jsme mladou služtičku Růženu, která byla hlavně Alenčinou milující a milovanou chůvou. Spolu jsme si ten Štědrý den po žensku pochvalovaly, že bez gruntování a vyváření zasedáme k neštědrovečerní, mírně sváteční večeři, a chystaly jsme se jít brzy spát. Růžena s hlavou plnou starostí myslela na schůzku se svým ženichem, který se rozhodl odjet do Ameriky; doufal, že tam najde pro oba šťastnou budoucnost, a ona mu měla dát konečný souhlas a slib, že přijede později za ním. Přímo jsem cítila, jak z ní vyzařuje nejistota a tíseň. Přešly i na mne a začal se mne zmocňovat stesk. Ale vtom se právě jakoby navzdor vší vánočně nevánoční sentimentalitě roztrhl pytel s pacienty. Zvonek za zvonkem, Růžena běhala otvírat dům a já jsem vytahovala rybí kosti z krků. Z každé té kůstky jsem měla trému, jestli se mi to povede – tehdy praktická medicína ještě počítala opravdu s doktorem, který si měl vědět rady takřka ve všem všudy; i v malé chirurgii jsme byli odkázáni sami na sebe. Žádné sanitky a co nejméně posílat pacientů na kliniku. Ostatně ani auto, to jest taxík, na Zbraslavi ještě nebylo a telefonovat se dalo jen přes poštu, a ta zase měla v noci zavřeno.
Po půlnoci nastal klid, usínala jsem, a uspokojení nad tím, že jsem si neudělala ostudu, že se mi podařilo všechny ty štědrovečerní kosti šťastně vytáhnout, a pomyšlení, že Vladislav by ze mne měl radost, zatlačily smutek nad vánoční opuštěností.“

…a tak se vzpomínky a fotografie tiše propojují dohromady, a já dávám znovu pomyslných pět hvězdiček. Oběma knihám.

mahdal
15.10.2020 4 z 5

Zajímavá vzpomínková kniha o české autorovi V. Vančurovi. Čtenář zde nalezne kraťoučký životopisný úvod od Karla Nového, poté se může ponořit do záblesků Vančurova života prostřednictvím černobílých fotografií.