Vladislav Vančura ve fotografii

22.06.2022

Právě jsem dočetla Dvacet šest krásných let, kde byla jen jedna jeho fotka – Vladislav Vančura se dívá přímo do objektivu, usmívá se, na klíně mu sedí malá Alenka a po pravé ruce manželka Ludmila Vančurová. …a já si vzpomněla na tuhle knihu. // Prohlížela jsem jí před čtyřmi lety a teď napodruhé je to jiné. Už to nejsou jen snímky, ale i něco za nimi – třeba hned ty dvě momentky z francouzského hlavního města, kam si dne 21. prosince 1924 vyjel Vladislav Vančura spolu s Jindřichem Honzlem…Vidíte na nich dva muže v kabátech, klidné a usmívající, a přitom doma na Zbraslavi, jak vypráví paní Vančurová, se odehrávalo toto:

„Měli jsme mladou služtičku Růženu, která byla hlavně Alenčinou milující a milovanou chůvou. Spolu jsme si ten Štědrý den po žensku pochvalovaly, že bez gruntování a vyváření zasedáme k neštědrovečerní, mírně sváteční večeři, a chystaly jsme se jít brzy spát. Růžena s hlavou plnou starostí myslela na schůzku se svým ženichem, který se rozhodl odjet do Ameriky; doufal, že tam najde pro oba šťastnou budoucnost, a ona mu měla dát konečný souhlas a slib, že přijede později za ním. Přímo jsem cítila, jak z ní vyzařuje nejistota a tíseň. Přešly i na mne a začal se mne zmocňovat stesk. Ale vtom se právě jakoby navzdor vší vánočně nevánoční sentimentalitě roztrhl pytel s pacienty. Zvonek za zvonkem, Růžena běhala otvírat dům a já jsem vytahovala rybí kosti z krků. Z každé té kůstky jsem měla trému, jestli se mi to povede – tehdy praktická medicína ještě počítala opravdu s doktorem, který si měl vědět rady takřka ve všem všudy; i v malé chirurgii jsme byli odkázáni sami na sebe. Žádné sanitky a co nejméně posílat pacientů na kliniku. Ostatně ani auto, to jest taxík, na Zbraslavi ještě nebylo a telefonovat se dalo jen přes poštu, a ta zase měla v noci zavřeno.
Po půlnoci nastal klid, usínala jsem, a uspokojení nad tím, že jsem si neudělala ostudu, že se mi podařilo všechny ty štědrovečerní kosti šťastně vytáhnout, a pomyšlení, že Vladislav by ze mne měl radost, zatlačily smutek nad vánoční opuštěností.“

…a tak se vzpomínky a fotografie tiše propojují dohromady, a já dávám znovu pomyslných pět hvězdiček. Oběma knihám.