Vlak o 6.41
Jean-Philippe Blondel
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/358477/bmid_vlak-o-6-41-7kv-358477.jpg
4
56
56
Je pondelok ráno, vlak z Troyes do Paríža odchádza zo stanice o 6.41. Cécile Duffautová cestuje späť domov po víkende strávenom u rodičov. Je to elegantná žena stredného veku a úspešná podnikateľka. Na voľné miesto vedľa nej si prisadne cestujúci. Cécile v ňom spoznáva svoju krátku študentskú lásku, ktorá sa skončila fiaskom. Z vtedajšieho lámača ženských sŕdc sa stal trochu zanedbaný, starnúci muž a ona, niekdajšia sivá myška, je dnes atraktívna, sebavedomá žena. Má sa mu prihovoriť? Spozná ju? Rovnaké myšlienky očividne víria hlavou aj jemu. A vlak sa pomaly blíži do Paríža. Vystúpia na stanici a...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2017 , Slovart (SK)Originální název:
The 6:41 to Paris, 2013
více info...
Přidat komentář
Zaujal mě námět a obálka knihy, proto jsem ji přihodila do nákupního košíku. Příběh je podle mě jen takový povrchní. Škoda, že není nakonec trochu víc zlomový. Možná je to tím, že autorem knihy je muž. Jinak super oddechovka na dovču. Žádnou hloubku bych v tom nehledala. Lehce se dotýká běžných starostí středního věku.
Pokud si myslíte, že žijete úspěšný život, nebo jeho pravý opak, zkuste nahlédnout do této knihy. Předem upozorňuji, že text zapůsobí, jako byste si právě nasadili virtuální realitu.
Sledujete komorní drama dvou lidí, nahlížíte do jejich osudů, chvíli jste mužem, hned zase ženou.
Jemné předivo dějů vás vtahuje do sítě zármutku a vy si můžete ke všem obrazům přidat i svůj nedokončený portrét. Přesto jste stále s Philippem a Cécile. Prožíváte, hledáte a mícháte jejich kartami.
Upozorňuji, že závěr je mírně patetický, až filmově naivní...
Ale nemohl by život takový ve skutečnosti být?
Velmi naléhavý a čistý román.
Lidskost v první osobě jednotného čísla.
Slova vyvolávající úzkost a zároveň probouzející lásku.
Dar umět psát (i jako překladatel) je zázrak.
Vážit si takových spisovatelů je povinností každého z nás...
Poměrně krátká kniha psaná z pohledu dvou lidí. Dva cestující, v minulosti 4 měsíce milenci, nastoupí do stejného vlaku. Neviděli se 27 let.
V příběhu není klasická zápletka, ale vyprávění se střídá mezi ženou a mužem, kteří se vrací vnitřními monology do minulosti.
Musím říct, že takovýhle typ knížek úplně běžně nečtu, ale překvapivě mě to moc bavilo. Přestože příběh vlastně nemá tu zápletku, tak autor napíná čtenáře tím, jestli na sebe cestující nakonec promluví nebo ne. Čekala jsem několik různých scénářů konce, ale i přesto mě autorův překvapil.
Knížka se dá přečíst za 2-3 dny, takže jako taková oddechovka super.
Děkuju za komentáře 666 a především Anna 13 - přesně tentýž pocit jsem měla já. Hned první "dámská" kapitolka mě dostala: děti odrostlé, rodiče se naopak do věku (nebo spíš nálad a chování) dětí dostávají. A potvrzuju, u téhle knihy nejvíc záleží na tom, kdy a v jakém stadiu svého života ji čtete.
"Zajímalo by mě, zda existují lidé, kteří se umí postarat o své rodiče, když zestárnou. Když jsou staří, ale ještě ne nemohoucí. Staří a zesláblí. Staří a zranitelní." Tohle jsem četla, když jsem seděla ve vlaku a jela za svým osamělým starým tátou, který už jako by ani nebyl tím, koho jsem kdysi znala a od dětství milovala.
Takže pro mě velmi silná kniha. Určitě ne dokonalá, ale v mém věku mě nutí k zamyšlení, k bilancování a k úvahám typu co by bylo jinak, kdyby . . .
"Nikdo nám také neřekl, že to nejtvrdší nebudou rozchody, ale úpadek. Odlupování vztahů, životů, chutí, těl, tužeb. Až k jakémusi bahništi, kde už se nedá poznat, co vlastně máme rádi. A co nenávidíme. Není to tak nepříjemný stav, jak by se mohlo zdát. Je to jen ochablost. Se skvrnami rozptýleného světla."
P.S. A rozhodně nesouhlasím s tvrzením New York Times na zadní straně přebalu - vtipný příběh si představuju úplně jinak!
Krátká kniha o jedné cestě vlakem a dvou lidech v něm, kteří hodnotí svou minulost a přítomnost. Mnoho pocitů člověk poznává. Přesto však, že kniha je opravdu krátká, se mi myšlenky těch lidí brzy začaly zajídat... a jak došlo na dialog, ač vždy krátký, tak to bylo nějaké divné, nesmyslné. Nevím, zda překladem, či to tak mělo být úmyslně. Celkově průměr.
Bohuzel me kniha absolutne nebavila, dej se tahl a nevyvolal ve me zadne emoce, cteni me vylozene nudilo a rikala jsem si at uz je konecne konec :-D
Je to príjemná oddychovka, ale nie kniha, ktorá Vám ostane v pamäti. Číta sa dobre, pretože je z pohľadu obidvoch postáv a čakáte čo sa udialo pred 27. rokmi aj počas týchto rokov potom.
(SPOILER)
Začala jsem knihu číst o půlnoci. Dočetla jsem ji druhý den dopoledne. V noci jsem samozřejmě spala. Jinak bych totiž knihu dočítala okolo čtvrté páté ráno.
Pokud začnete VLAK V 6.41 číst, možná nebudete schopni přestat...
Je jiná než všechny ty knihy, co právě teď frčí. Má nádech jedinečnosti.
Výjimečnost té knihy spočívá v tom, že se nesnaží čtenáře šokovat, neoplývá zvraty... Nutí vás přemýšlet, bilancovat, přehodnocovat,... Soucítit s postavami, které nejsou dokonalé. Nejsou to typičtí literární hrdinové, ke kterým vzhlížíme. Chybují, soudí, trpí, zoufají si. Jsou stejní jako my. Tím vám jsou blíž.
Nechtěla jsem, aby mě kniha šokovala. Málokdy si čtenář přeje, aby na něho nevyskočil zvrat. A u této knihy jsem to tak měla. Chtěla jsem, aby plula pořád stejně. Aby byla pořád stejně příjemná, zvláštní, matoucí a pozoruhodná. A svým způsobem smyslná. Aby mě nepřestala vábit, neztratila své kouzlo. Aby se nezasekl rytmus.
Velmi mě příběh bavil. Užívala jsem si ho a fascinovalo mě, jak málo stačí. Hrdinové mohou být po celou dobu knihy ve vlaku na tom jednom jediném místě, nechávajíc svou mysl potulovat a plout. A přesto se toho děje tolik. A to je pohlcující.
Zajímalo by mě, jaké to je číst knihu poprvé ve dvaceti a pak se k ní v padesáti letech vrátit. V době, kdy sdílíte s hrdiny věk.
Co může čtenář po dočtení této knihy udělat, aby v padesáti čtení té samé knihy nebolelo? Aby se necítil stejně bezútěšně jako Philippe s Cécile? Uleví se mi, že postavy sdílí mé myšlenky se mnou? Zasměju se té ironii, jak je můj život podobný? Je tohle nevyhnutelné? Nevyhnutelné proto, že je to prostě život? Že přesně takhle vypadá, přesně takhle se v něm člověk cítí, a protože přesně takhle plyne pro každého?
Mám v hlavě vír myšlenek a desítky otázek.
Kniha končí a čtenář začíná snít. Sní o kavárně, do které hrdinové snad zajdou. Sní o slovech, která si řeknou a která nevysloví. Sní o jejich zbytku dne. A někdo zajde ještě dál a vysní jim budoucnost. Růžovou, šedivou, dobrodružnou, komplikovanou. Reálnou?
A pak... začíná snít o svém životě. O tom, do jakého vlaku nastoupit...
Skvele! Mam moc rada podobne pribehy. Moc se mi libilo, ze cely ten proud vzpominek probiha behem jizdy vlakem. To vypraveni dodalo prijemnou atmosferu. Cetla jsem v nemcine, coz tomu trosku ubralo na krase, ale to nehodnotim. Hvezdicku ubiram za posledni vetu, kterou Phillipe Cècile rekl. To se mi nelibilo a tak nejak mi to zkazilo celkovy dojem.
Úchvatná kniha! Člověk si bezděky připomene svoje mládí, všechny splněné i nesplněné tužby, věci, které dělal a dělat neměl, slova, která měl říci a nikdy neřekl. Toto vše je uloženo hluboko v podvědomí a pak stačí málo, třeba tato kniha, a vše zase vypluje na povrch, i když třeba nechceme.
Líbilo, co více dodat. Francouzská " jednohubka" o životě a lásce, který známe a prožíváme všichni.
''Jenze ve dvaceti to prostě nestačí.To lidé sní o chvílích,co je vynesou do nebe,o vášních na život a na smrt, o nervových zhrouceních,o tlukoucích srdcích.Kdyz z toho nic nezazijeme, nebudeme dojmu,ze jdeme špatným směrem,že vztah stojí za starou bačkoru.V jednu chvíli si uvědomíme,že nic takového nepřijde"".
Výborný příběh !
Tahle malá jednohubka ve vás vyvolá mnoho emocí, donutí vás k zamyšlení a k následnému přehodnocení. Poznejte Cécile a Philippa a nechte si je připustit k srdci a ztotožnit se s jejich osudy, vztahy a životem. Nastupte do rozjetého vlaku a uvidíte, kam až vás může dovést.
Společenský románek který rozhodně neurazí. Je to taková odpočinková četba. Řekla bych že velmi trefně vystihuje tok myšlenek cestujících ve vlaku. Kniha se netáhne a čte se velmi lehce a rychle, ale zároveň vás dějem úplně neuchvátí.
,,Všechno rychle utíká, a přesto je to po sedmadvaceti letech pořád tady."
Stačí jenom nastoupit do jednoho vlaku v ten správný okamžik.
,,... podíváme se na sebe, poznáme se, těla ožijí, cesty naberou nový směr."
Jsou všechna setkání v našem životě náhodná?
Konečně dočteno! Ale dalo to fušku. Stále jsem se ztrácela v nekonečných úvahách o životě, mnohdy deprese, hodně komplikované, jako život sám.
Nakonec takové klišé. Přesto jsem si nic jiného nepřála.
P.S.: Káva určitě byla lahoda sama...