Vlak osamělého muže
Mika Waltari
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/371807/bmid_vlak-osameleho-muze-n5l-371807.jpg
4
60
60
Finského spisovatele Miku Waltariho (1908–1979) proslavil na celé světě román ze starověkého Egypta Egypťan Sinuhet. Přesto Waltari v Egyptě nikdy nebyl – ani před napsáním románu, ani po jeho vydání. O to víc cestoval do ostatních zemí, v nichž se jeho romány odehrávají. V knize Vlak osamělého muže z roku 1929 mladý Mika Waltari popisuje své první velké putování Evropou. Z Helsinek cestoval přes Berlín, Prahu (která v něm kupodivu zanechala dojem velmi nelichotivý), Vídeň, Budapešť, Bělehrad a Sofii do Istanbulu, odkud se pak vracel přes Dubrovník, Řím a Paříž zpátky domů. Je to poutavý popis Evropy, která byla deset let po konci první světové války ještě plná nadějí a iluzí, a také dojímavý deník mladého muže, jeho citového a tvůrčího hledání. Waltari se na podobnou cestu vydal znovu o dvacet let později, napsal o ní knihu Cesta do Istanbulu (česky vyšla v nakladatelství Hejkal roku 2003). V Istanbulu se odehrává několik jeho velkolepých historických románů, mj. Temný anděl, Krvavá lázeň a především Šťastná hvězda, která je jedním z nejpůsobivějších moderních zobrazení zhoubné totality. Vlak osamělého muže vychází česky poprvé (v překladu Markéty Hejkalové), a čeština je jediným cizím jazykem, do něhož byla kniha přeložena.... celý text
Biografie a memoáry
Vydáno: 2018 , HejkalOriginální název:
Lukittu laatikko ja muita kertomuksia, 1929
více info...
Přidat komentář
Len Fín môže sprzniť Prahu a Viedeň a o Budapešti napísať že tam žije utlačený národ. Kniha je temná ale tá temnota mi príde bezúčelná pri cestopise.
Talent mladého Waltariho mě bavil. Ale než jsem si srovnal myšlenky, po pár týdnech smutně přiznávám, že žádný kráter ve mě kniha nezanechala. Navzdory době svištěly Waltariho vlaky po kolejích nějak moc rychle.
Poslucháno jako audiokniha...Mika Waltari cestuje a zprostředkovává dojmy z cesty..sice na začátku vyráží plný očekávání a nadšení, pak postupně převládá typická wlatariovská melancholie, ba až deprese...úzkostné noci, světlejší dny...a cím dál na východ a jih jede, tím nálada klesá...(mimo jiné ho neoslovila také Praha, kde na 2 hodinky odběhl z vlaku poznat kousek nočního centra)...zkrátka - všude dobře, doma nejlíp ;)
podáno Mikovsky, atmosféra hmatatelná, taková jednohubka, akorát vystačila k obalení řízků a přípravě bramborové kaše...(myslím, že Mika by si taky dal ;))
Rád sáhnu po knize od Waltariho, vždy. Docela mě pobavilo, jak popisuje svou cestu. Jak je ohromě ovlivněn svým věkem, jak je kritický a často jednostranný.
Přijde mi nadnesené říkat, že se mu nelíbilo v Praze, když se mu nelíbilo skoro nic. Asi musel projít i tímto, aby dokázal napsat svá nejlepší díla.
Cestuji rád a o cestách jiných na papíru zvěčněných čtu většinou rád,ale tato kniha mě kdovíjak neoslovila.Snad našel,co hledal.60%.
zajímavé psaní ze subjektivního pohledu mladého a snad trošku zklamaného muže z očekávání... a to, jak popsal Prahu mu odpustím, byl mladej :-)
Po opravdu dlouhé době jsem se znovu začetla do knihy od Mika Waltariho. Nevěděla jsem, jakou knihou začít, ale tato byla skvělá volba. Četla se pěkně, rychle, a přestože se mu na spoustě míst nelíbilo, já z knihy byla nadšená.
Ano, zapadající slunce je všude červené... netřeba to v každé kapitole opakovat :)
Ale jo, jinak se mi to četlo dobře, i když jde vlastně jen o suchý popis cesty, o navštívených místech se toho zas tolik nedozvíme.
Podle anotace jsem myslela, že půjde o cestopis, ale nakonec souhlasím s tím, že je knížka zařazena do "biografie, memoáry". Je to takový stručný memoár.
Přesto mi připadalo docela zajímavé, alespoň takhle z rychlíku se projet společně s Waltarim.
Mladý muž popisuje svou cestu formou jakýchsi krátkých poznámek - holé či jednočlenné věty jsou podstatně častější, než rozvité věty či souvětí. Z textu tak čiší hrdinova roztěkanost, nuda a zklamání z cesty, což byly bohužel i moje převažující pocity z čtení knihy.
Poslední dvě kapitoly jako by napsal někdo jiný, zmoudřelý, a člověku dojde, proč celá kniha byla tak divná (leč celkový nepříjemný pocit z četby zůstal).
Nicméně kniha jistou zajímavost určitě má: subjektivní pohled mladého muže na jednotlivá místa 10 let po první světové válce.
Waltari zřejmě neměl moc v lásce němce, podle toho, jak je popisuje - jako hlučný a uřvaný. Takže za těch 90 let se toho moc nezměnilo :)
Neumělý popis cest v té době ještě nevyzrálého autora. Cestopis vypadá zhruba následovně: Berlín - jsem smutný a chlastám, Budapešť - jsem smutný a chlastám, Bělehrad - jsem smutný a ... zbytek doplňte. Zní to jako zábavné čtení? Posuďte sami.
Překvapivě pěkné dílko, které vzniklo v počátcích jeho tvorby. Autobiografické zápisky z cest mladého Waltariho je nejen působivý popis evropských měst a Istanbulu, ale i autorova cesta za svobodou, za životem, za romantikou a poznáním.
Naprosto nečekané nadšení z četby. Autorovo cestování a momentální prožitky doplněné vzpomínkami vtáhnou do děje. Jeho kritický názor na Prahu je jeho subjektivní názor a nemusí se každému líbit, ale je pochopitelný. Zkrátka čtivý a zajímavý cestopis.
Zklamání - kdysi jsem s chutí četla jeho Cestu do Istanbulu, která zhruba kopíruje stejnou trasu, ale odehrála se o téměř dvacet let později. A to je znát nejen na změnách navštívené části světa (1929 versus 1947), ale hlavně na vyzrálosti autora. Tohle je prostě takový stručný (a naneštěstí nezajímavý) cestovní deníček jednadvacetiletého hocha, který nemá nouzi o peníze, jede si na dlouhý plánovaný samotářský výlet vlakem a jakžtak se na cestě (především německy) domluví.
Dojem mi pochopitelně také zkazil jediný odstavec o Praze, kde vlak zastavil na pouhé dvě hodiny na Masarykově nádraží, takže autor toho moc vidět nemohl. Budiž, mně se taky okolí nádraží povětšinou nelíbí, ale že ani v naší metropoli neplánoval pořádnou zastávku, to se kulturně a historicky založenému autorovi docela divím - holt Vídeň a Budapešť ho nějak lákaly víc, jsou to velkolepá města...
Z Instanbulu se vracel domů Korintským průplavem na Jadran - jugoslávskou i italskou stranu, což bylo zajímavé právě s ohledem na vývoj politické situace. Přes Řím (Italy velice kritizoval - zejména jako hlučný národ) pak už toužebně mířil do své oblíbené Paříže, kterou dobře znal.
50%
Všude dobře, doma nejlépe. Tak by se dala vystihnout kniha Waltariho. Na můj vkus hodně pomalé tempo. Ale bylo to vcelku hodně zajímavé čtení, takovou dovolenou bych si dokázala představit, ale nejspíš s někým, protože na takové dlouhé trasy je lepší mít někoho, s kým se o zážitky budu dělit.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2013 |  Egypťan Sinuhet |
| 2005 | Jeho království |
| 2004 | Tajemný Etrusk |
| 2002 | Krvavá lázeň |
| 2004 | Nepřátelé lidstva |
Waltariho knihy mám moc ráda. Jak ty historické, tak ty realisticky syrové jako Plavovláska, Cizinec přichází nebo Město smutku a radosti. Ovšem Vlak osamělého muže je plný negace, deprese a pesimismu z pera mladého muže, který zrovna podniká cestu po Evropě. Toto psychické rozpoložení mi nesedí k cestování a poznávání nových končin. K dočtení knihy jsem se musela hodně nutit, ač je tenoučká. Pocity, které z ní mám? Myslím na komplikovaného, nudného, velice inteligentního a přemýšlivého mladíka, který si libuje v depresivních úvahách a při tom si připaluje jednu cigaretu od druhé a říkám si, jak asi působil na své okolí ten finský cestovatel, který z patra hleděl na ostatní národy a kultury, vyjma Maďarů???? Možná by byla kniha dobrá k psychologickému rozboru autora. Jinak za mě velké zklamání.