Vlastní životopis
Benvenuto Cellini
Kniha působí neuměle, neliterárně, nevyrovnaně a právě proto je tak živá. Je plná autora, až domýšlivá v sebeobdivu člověka, jenž vykládá o sobě, o své práci, o lidech s nimiž se potkal, i o těch jež nenáviděl. Líčí jejich slabiny, vášně, věrolomnosti, zachycuje však i jejich okolí a podává tak bezděky podivhodnou zprávu o své době. - Ve vzpomínkách, které italský zlatník a sochař 16. století nadiktoval na sklonku svého života, zachycuje s velkou živostí a upřímností nejen vlastní pestré životní osudy, ale i celkovou atmosféru neklidné doby. S bezprostředností vypráví o sobě, o své práci, o lidech, s nimiž se setkal a spřátelil, i o těch, které nenáviděl. - Celliniho autobiografia je cenným prameňom pre štúdium renesancie. - Svoj Vlastný životopis (1558 - 1562) začal písať ako päťdesiatosemročný, po dokončení sochy Persea. Keďže mu však písanie nešlo ľahko, v pokračovaní Životopisu Benvenuta Celliniho ním samým spísaným ako znie celý názov memoárov, pokračoval jeho mladý pomocník, ktorému ho diktoval. Na rukopise, ktorý je uložený v knižnici Laurenziane vo Florencii, sú Celliniho vlastnoručné korektúry. Ďalšiu časť rukopisu spálil, keďže si bol vedomý, že jeho ľudová florentčina nedosahuje úroveň učenej literatúry. Celliniho rukopis nakoniec vyšiel bez zmien až v roku 1728 v Neapole, dovtedy toto jedinečné dielo kolovalo medzi čitateľmi iba v opisoch. Dielo, ktoré od svojho vydania patrí medzi svetovú literatúru, predstavuje unikátny pamätník doby, umenia a ľudí.... celý text
Přidat komentář
Zcela jistě zajímavě pojatý vlastní životopis velkého umělce, který tak trochu jinak čtenáři přiblíží poměry v Itálii a ve Francii v 16.století. Autobiografie diktovaná Cellinim svému žáku postrádá sebemenší spisovatelskou invenci, je to zkrátka jenom převyprávění života velkého sebevědomého nadutce, který zajisté vynikal velkou zručností na poli zlatnickém a sochařském, což mu nelze upřít, ale též mu lze vytknout až přílišnou sebechválu, samolibost a pýchu, kdy je schopen i to, že někoho zavraždil, obratně zlehčit a vykroutit se z obvinění. Celou dobu z textu vyplývá, nejenom to, že to byl zřejmě člověk velice pracovitý a velmi šikovný, ale také tvrdohlavý ve všech směrech, jenž umí sám sebe vždy náležitě pochválit. Sám sebe líčí jako člověka, který nikdy nechybuje, vždy se každému postaví, ať je to král nebo papež, a stojí si neoblomně za svým. Jeho povaha mi lezla při poslechu fakt na nervy, jako by to ani nebyl člověk, zkrátka velký domýšlivec a ješita. Jeho zásluhy na poli uměleckém mu nikdo nebere, ale co je moc, to je moc.
na to že knihu diktoval autor svému učni v 16. století velmi poutavé čtení, popis autorova bouřlivého života, jeho zlatnické práce většinou pro vysoké církevní hodnostáře a italskou, francouzskou šlechtu, silný příběh geniálního zlatníka, sochaře, nejznámější jeho dílo je asi zlatá slánka vyrobená pro francouzského krále Františka i.
Úžasná kniha plná vášně, upřímnosti a bezprostřednosti. Takový je vlastní životopis slavného sochaře Benvenuta Celliniho, který nám poskytuje prvotřídní pohled na tehdejší společnost a umění.
Ve svých vzpomínkách zachycuje své pestré životní osudy, vypravuje o své práci, o slavných lidech, se kterými se setkal, kterými pohrdal a nenáviděl. Skvěle vystihl atmosféru těch časů a nevědomky nám tak podává obdivuhodnou zprávu o tehdejší době. Tato autobiografie je tak unikátním pramenem pro studium renesance a právem patří mezi světovou literaturu. Benvenuto, bylo mi ctí.
Dobrá kniha, kdo má rád historii načerpá opravdu všestranné a velmi zajímavé informace, pestrý děj, líbila se mi, .audio se dobře poslouchalo.
Zatím si sem musím dát poznámku z Římanky (neboť ona byla knihou na doma, životopis pak souběžně knihou zůstávající a čekající v práci), trefně připomíná jeden z Celliniho rysů: "Ale já nejsem chytrá a možná ani inteligentní; a nikdy jsem nepochopila, jak může nějaká špatná věc být omluvitelná, neřku-li obdivuhodná jen proto, že byla provedena obratně." str. 181 Tak tolik o Benvenutových vášnivých výbojích a soubojích (i když mrštné přitočení se k objektu hněvu v davu a nečekané pobodání se tak asi zvát nedá).
Vejtaha a Baron Prášil tehdejší doby.
Snažila jsem se při poslechu opravit žaluzie, povedlo se mi to zpola, tedy jdou vytáhnout do půlky. :-D Zabralo mi to pár hodin, takže jsem se v poslechu dostala dost daleko, ale nebýt výborného čtení Jiřího Hanáka, určitě bych ji odložila nedočtenou.