Vlastní životopis mé matky
Jamaica Kincaid
Vyprávění Xuely Claudette Richardsonové podává čtenáři pochmurný příběh plný zloby a vzteku. Sedmdesátiletá hrdinka se ohlíží za svým životem, snaží se vyrovnat se smrtí matky, jež zemřela při jejím porodu, a současně s vržeností do světa, který je jí cizí, nepřátelský a v němž se po celý život cítí zoufale sama. Vypravěčka z knihy vychází jako silná osobnost, které se podařilo vypořádat s nástrahami a překážkami, které před ní postavil život, ovšem z boje vyšla hluboce poznamenaná.... celý text
Literatura světová Romány Biografie a memoáry
Vydáno: 2001 , Mladá frontaOriginální název:
The Autobiography of My Mother, 1996
více info...
Přidat komentář
Zvláštní kniha, souhlasím s komentáři níže, že nesedne každému. Což je bohužel můj případ. Autorka má dar velmi sugestivního vyjádření svých pocitů, emocionálních i fyzických, světa hluboce zažitých diskriminací ohledně původu či pohlaví, i vlastního světa nedůvěry a ambivalentních vztahů bez opravdové blízkosti, zvláštní tvrdosti, nezávislosti a emocionální prázdnoty (krom pocitů zloby a fyzického uspokojení, těch je tam dost) ... Mělo to sílu, autentičnost, osobitost. Ale v jejím světě mi dobře nebylo a postupně mně čím dál víc iritovala použitá forma vyprávění, manýristicky zamlžující kroužení kolem každého opisovaného detailu ... bylo to tak, ale možná to tak vůbec nebylo, nebylo tam tohle a ani tamto, aspoň to tak nevypadalo, nebo o tom nikdo neví, taky nikdo neví co tam bylo a vlastně na tom nezáleží... chápu, co tím asi chce vyjádřit, ale ono se to trochu přejí. Nebýt kniha tak útlá, asi by patřila k tomu minimu, které bych nedokázala dočíst.
Neuvěřitelně hutný text. Nejen sazbou, ale zejména výpovědí, kterou nese. Ta "hustota" slov a myšlenek jakoby místy chtěla čtenáře udusit. Vedro Karibiku, těžká vůně bující vegetace i vydatné lijáky nepřinášející osvěžení - vše jako by bylo předurčeno být prostředím pro tak dusivý, těžký příběh, ve kterém vévodí hniloba, puch, špína, zloba, beznaděj. Autorčina obraznost, její schopnost pestrobarevného vykreslení postav, z nichž žádná není hodná ani špatná, mě místy nadchla, místy byla ubíjející. Ten pořád se opakující leitmotiv ztráty matky, vecpaný i do epizod, kde jakoby neměl opodstatnění pro děj, byl všudypřítomný, doslova dráždil a sváděl k výkladům, které další text vzápětí popřel.
My jsme zažili, co je to žít v okupované zemi, ale zde se vykresluje - jen tak, v náznacích, ale častých a výstižných - co je to žít v kolonizované zemi, být vychováván a vzděláván v souladu s tradicemi kolonistů, ovšem bez nejmenší perspektivy dosáhnout i na další výdobytky a hodnoty kolonizující země.
Knihu doporučuji, i s vědomím, že se někomu nebude líbit a že ne každý jejímu poselství porozumí. Mé chápání tohoto příběhu je např. v rozporu i s názorem autora doslovu - prof. Jařaba, a to jsem si přitom nikdy nemyslela, že jeho slova bych mohla jednou "nebrat".
Úžasná a hluboká kniha i když asi ne pro každého. Je to úplně jiný pohled, úplně jiné vnímání věcí a života, tedy pro mě velmi obohacující.
Štítky knihy
USA (Spojené státy americké) černoši rasová diskriminace diskriminace fiktivní životopisy, biografie
Uvažování hrdinky je dost nepochopitelné. Pořád dokola připomíná matku, kterou nepoznala, u otce zdůrazňuje nečestnost, lidi v okolí charakterizuje jako zlé. Sama city neprojevuje, po ničem netouží, o nic neusiluje. Působí tak odtažitě, že nakonec je její život čtenáři lhostejný. A to asi nebyl autorčin záměr.