Vlci
Romain Rolland
Tragédie o třech dějstvích s názvem Vlci je prvním titulem Rollandova epického dramatického cyklu Divadlo revoluce, v němž se francouzský klasik prostřednictvím tragických osobních příběhů dívá kritickým pohledem na kontroverzní etapu francouzských dějin - Velkou revoluci. Roku 1898 se Vlci stali také první autorovou divadelní hrou, která se dočkala uvedení a podle autora „otevřela bránu jeho ostatním dramatům“.... celý text
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 1921 , Zátiší, knihy srdce i duchaOriginální název:
Les Loups, 1898
více info...
Přidat komentář
„TEULIER: Rozum, občané, rozum! Kdo jednou uslyší jeho hlas, nemůže mu odporovat. Já se mu podřizuju, a je-li třeba, obětuju mu přátele, nepřátele, i vlastní život. Taky vy budete muset vyslechnout hlas rozumu [...]. Každá duše, která pohlédne pravdě do tváře a pokusí se pravdu nevidět, pravdu popřít, vraždí sama sebe.“
Alegorický obraz Dreyfusovy aféry (1894), kterou však Rolland v této hře „zakódoval“ do dob Velké francouzské revoluce. Bývalý aristokrat a nynější republikán d'Oyron, obecně podezřívaný a opovrhovaný, je obviněn ze zrady. Ukáže se však, že se pravděpodobně neprovinil. Jediný, kdo ho hájí, je jeho protichůdce, akademik Teulier, který věří, že být odpudivý, nesympatický a krutý ještě neznamená nemít právo na spravedlnost.
D'Oyron samozřejmě znázorňuje židovského důstojníka Dreyfuse, kdežto skutečný viník, zbožňovaný válečný hrdina Verrant, symbolizuje Esterházyho. Koho spatřovat v Teulierovi? Émila Zolu? Anatola France? Rollanda samotného? Nebo snad hlas osvícenského racionalismu a humanismu, jehož nositelkou má být celá inteligence jakožto třída?
Hra je rozhodně zajímavým dokumentem o ohlasu Dreyfusovy aféry. Ostatně není nevýznamné, že na ní Rolland spolupracoval se židovským divadelníkem Morisem Schwarzem a že Židé podpořili její uvedení v USA.
Ale jak si vede z uměleckého hlediska? Politická angažovanost z ní hrozně čouhá. Čtenář by jí to asi měl prominout, jelikož Dreyfusova aféra přerostla z politické otázky v etickou, a tím pádem se stala námětem dostatečně nadčasovým. Ale i tak zůstává problém s předvídatelností děje. A nemůžu se zbavit dojmu, že Rolland sám do své hry velké umělecké ambice nevkládal – že pro něj byla prostě jen jednoúčelovým komentářem, který měl pohnout veřejným míněním v Dreyfusův prospěch.
Příjemně se čte, od druhého dějství má spád. Autor přesvědčivě nastiňuje myšlenkové pochody, motivaci, hodnoty a dilemata postav. Charaktery jsou pečlivě prokreslené a jasně rozlišitelné. Měla jsem dost ráda Teuliera, než začal být tak nesnesitelně čestný, hrdinný a archetypální. Atmosféru Velké francouzské revoluce – s jejími písněmi a stylovými nadávkami – dílku nelze upřít. :)
Takže já vlastně nevím. Líbilo se mi to, ale nadšená nejsem. Rolland byl génius a právem také nobelista, nicméně „Vlci“ mají od jeho vrcholů poměrně daleko. Celkově myslím, že čtenáře, kteří nebudou mít obzvlášť velká očekávání, hra nezklame. A já bych si klidně přečetla další dvě části divadelní trilogie o Revoluci; proč ne?
Štítky knihy
divadelní hry francouzská literatura Velká francouzská revoluce (1789-1799) Dreyfusova aféraAutorovy další knížky
| 1984 |  Petr a Lucie |
| 1963 | Dobrý člověk ještě žije |
| 1974 |  Okouzlená duše I |
| 1957 | Jan Kryštof I |
| 1956 | Život Beethovenův |
Hah! Nestihl jsem to. Myslel jsem, že budu první, kdo k dílu přidá nějaké ty informace a ono ne. No bodejť, také to byla snad vůbec nejstarší e-kniha kterou jsem měl v mobilu. Co tím chci říct? To, že vše důležité už napsala Juliana a já tak nemám moc co dodat. Snad jen… přiklonil bych se k tomu, že Teulier je reprezentací Zoly.
Snad za vyzdvižení stojí střet dvou extrémních idejí které tvoří středobod sporu. Pravda, i tento střet je zcela zásadně odvozen právě od Dreyfusovy aféry, která vážně hrozila rozvrátit chatrné uspořádání Třetí republiky. Samozřejmě myslím spor spravedlnosti – fiat iustitia et pereat mundus – a boj za republiku, třebas by tato sežrala všechny své děti. Spor o spravedlnost je takřka tak starý jako lidstvo samo, boje za republiky jsou naší celkem novou kratochvílí. Spravedlnost si, přes svůj pokročilý věk, vede celkem dobře, ještě to občas dotáhne do konce. Tady ne. Vlastně závěr knihy je jediné, co můžeme shledat na celém díle opravdu zajímavým.
Co se osobního názoru na hru týká… Promiňte mi to, ale já Rollanda opravdu nepovažuji za kdovíjakého autora. Nadprůměrný byl jistě, ale literární génius to zrovna nebyl. Jeho díla (a nehraji si na znalce jeho díla, četl jsem vedle Vlků jen… no hádejte co) nemají kdovíjakou literární hodnotu, pokud zrovna nepsal o hudbě. Což je nepřekvapivé, když se jednalo o jednoho z největších hudebních teoretiků své doby. Ostatně i Nobelovu cenu získal spíše za snažení v této oblasti. Nu a Petr a Lucie, coby novela, není kdovíjaká kniha. Zpětně jsem k ní možná kritičtější, nežli po dočtení, ale přes její symboly a pacifismus se nějak nemohu zbavit dojmu, že to bylo prostě jakési exaltované kýčovité vyprávěníčko. Nu a toto je drama. Prostor pro vyjádření umělecké sofistikovanosti tu není velký a autor ho ani nijak nevyužil. Ploché archetypální charaktery (všechny, nutno podotknout), velice prostý a nekomplikovaný postup, bez užití složitějších větných konstrukcí… Ani s tou symbolikou to tu není… no vlastně to není žádné, žádná tam není, krom již zmíněné paralely. A upřímně sotva můžeme Vlky obviňovat z nějakého duchovního poselství. Je to zkrátka drama reagující na tehdy mimořádně silné téma, které hnulo celou Republikou. Na čemž nakrásně není nic špatného, ale vede to k tomu, že už pozítří si patrně hru nebudu pamatovat.