Vlčie dieťa
Ingeborg Jacobs
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/429157/bmid_vlcie-dieta-AO3-429157.jpg
4
80
80
Tisíce detí prišli v povojnových rokoch vo Východnom Prusku o svojich rodičov a zostali vo svete samé. Hovorilo sa im vlčie deti. Tisíce týchto malých, túlavých žobrákov prežili vďaka pomoci litovského obyvatelstva vo vtedajšej Litovskej sovietskej socialistickej republike. Len málo sa ich zatúlalo ďalej na východ na lotyšské a bieloruské územia Sovietskeho zväzu. Aj malá Liesabeth prespáva v stodolách alebo pod mostami, príležitostne ju na deň-dva prichýlia sedliaci. Nikto sa jej však nechce ujať natrvalo. Štvú proti nej psov, miestne deti ju týrajú pri hre na Hitlera, v ôsmich rokoch sa stane obeťou znásilnenia. Keď ju ako pätnásťročnú pristihnú pri krádeži, skončí v trestaneckých táboroch na Sibíri. Po prepustení sa začína jej úmorné putovanie krížom krážom po Sovietskom zväze. Plamienok nádeje, že raz opäť nájde svoju rodinu, v nej však stále tlie... Liesabeth Ottová vyrozprávala svoj životný príbeh nemeckej novinárke Ingeborg Jacobsovej, ktorej dokumentárny film o bývalom vlčom dieťati, o železnej Márii získal ocenenie World Television Award. Zakrátko vznikla táto kniha, otvorený a v prvej osobe vyrozprávaný príbeh o tom, ako Liesabeth napriek mnohým úderom osudu nestráca odvahu prebíjať sa životom a neúnavne v ňom hľadá svoje miesto, svoje korene, rodinu a domov, kde by mohla byť konečne slobodná a šťastná.... celý text
Literatura světová Literatura naučná Biografie a memoáry
Vydáno: 2019 , Citadella (SK)Originální název:
Wolfskind: Die unglaubliche Lebensgeschichte des ostpreußischen Mädchens Liesabeth Otto, 2010
více info...
Přidat komentář
Definice vlčímu dítěte je trochu jiná, ale příběh je přesto šílený. Malé dítě se ocitne úplně samotné, žebrá, mrzne, hladoví. Přichází jedna rána za druhou. A ona stejně ráno vstane a přežije další den. Obdivuhodné.
Hodně smutný, silný příběh sepsaný na základě skutečného vyprávění. Rozhovory, které vedla německá reportérka Ingeborg Jacobsová s Liesabeth Otto. Němkou, která se narodila roku 1938 ve Východním Prusku. Kdysi německém území, po válce přivlastněném Rusy. Malá Liesabeth po válce, od svých 7 let se protlouká sama životem bez rodiny, následuje dětský nápravný tábor, lágr pro dospělé, život na Sibiři, pátrání po rodině, návrat do Německa a zpět domů ( do Ruska), pád železné opony.....
Doporučuji úplně všem
U čtení knihy mě dost mrazilo, nejvíc asi z toho, že se to vše stalo. Chudák dítě. Vysoká výpovědní hodnota knihy přebíjí špatnou formu.
60%
Byla jsem vždycky proti tomu, aby se dětem jako já říkalo vlčí děti. Protože já jsem vlčí děti, skutečná vlčata, měla možnost pozorovat. Viděla jsem, jak si s nimi máma hraje, lehla si na zem, maličká mohla kolem ní skákat, jak chtěla, máma jim jazykem myla ouška. Měla se mnohem líp než já. Skutečně jsem těm malým vlčatům záviděla.
_______________________________________________________________________________________________________________
Co se týče literárního zpracování této knihy, tak to není nic moc, občas jsem se při čtení trápila. Ale jako dokument má pro mě vysokou cenu. Dozvěděla jsem se nové informace, o této smutné skutečnosti jsem dosud nevěděla. Obdivuji Liesabeth, byla moc statečná.
Jinak doporučuji přečíst si příspěvek mé oblíbené čtenářky tady - Doubravky, dozvíte se tam, co všechno Liesabeth potkalo.
Takže doporučuji.
Děsná story o životě jedné chrabré ženy, která si zejména v raném dětském věku zažila úplné hrůzy. Ani v dalším životě mnoho štěstí nezažila a jistě za to také může její vznětlivá povaha, ale ještě více poměry v CCCP. Literárně kniha za mnoho nestojí, je to trochu nepřehledně napsáno, ale pravý lidský příběh stojí za přečtení vždy.
Opravdu neveselé, ale přitom velmi zajímavé čtení.
Východopruský ďáblík, malá "Prosuko", jak na ni volaly litevské děti, a její životní pouť. Pravda, drobné detaily mi nesedly - třeba kde se vzaly staré rodinné fotografie, když byla za války celá rodina rozprášena. Neuvěřitelné podrobnosti životní pouti malé Liesabeth, které si po takové době dokázala vybavit. A naopak nedostatečné vysvětlení jiných, podstatných detailů.
Ale to nic nemění na skutečnosti, že je to tuze silné čtení. Už jen mapy na předsádce a trojité Königsberg/Královec/Kaliningrad mi braly dech; byla to hrozná doba a lidé, kteří ji přežili bez psychické újmy a s nepošpiněným morálním "hledím" zaslouží náš obdiv. Mně osobně se nejvíc líbilo, že vypravěčka rozlišuje mezi lidmi - dobří, přející, soucitní a naopak nenávistní, hrubí, nechápaví, povýšení - a ne mezi národy. V obou nejčastěji zmiňovaných se našli (a najdou) jedni i druzí . . .
Až si vám někdo bude stěžovat, jak těžký má život, doporučte mu k přečtení Vlčí dítě. To snad ani není možné, co jeden lidský život dokáže obsáhnout…
•
Reportérka Ingeborg Jacobsová vedla několik let rozhovory s Liesabeth Otto, Němkou, která se narodila v Prusku a po druhé světové válce se, zkráceně řečeno, ztratila. Toulala se jako malá holčička sama po Litvě, později se dostala do kárného tábora v Sovětském svazu a také do lágru na Sibiři. V podstatě nikde ji nikdy nepřijali. V SSSR byla “ta Němka”, po krátkém návratu k rodině do Západního Německa “ta Ruska”.
•
Je to vydatné a neuvěřitelné čtení. A všechna ta reportérská práce, která za příběhem je, před tou klobouk dolů.
Jedním slovem BEZNADĚJ. Nemyslím si, že by každá kniha měla končit happyendem. Tady bych to ovšem uvítala. Aspoň trochu naděje do budoucnosti by Lisbeth potřebovala a já s ní. Co všechno musela prožít a vydržet a ani jiskřička naděje.
Předně musím říct, že co do čtivosti, struktury a způsobu vypravování mě tahle kniha zrovna nenadchla. Často jsem se nudil a nutil k pokračování. Liesabethin životopis je tu popsán velmi dopodrobna, možná až příliš. Což knize dle mého poněkud škodí, protože poselství a samotný příběh je něco...neuvěřitelného.
Neváhám tvrdit, že většina lidí by takovou strastiplnou cestu nedala a brzy ji úplně vzdala. Bez pochyby bych byl mezi nimi. Liesabeth od konce války minimálně do roku 2000 nezažila klid a pohodu, což si po těch útrapách zcela zasluhuje jako nikdo jiný. Pokud si zas někdy budeme myslet, že se nemáme dobře, doporučoval bych otevřít tuto knihu a kousek si přečíst. Ono to pak zase přejde. A je jedno, zda s šestiletou osamocenou Liesabeth - či Maritje - budeme bloudit po Litvě, podíváme se do dětského tábora či vězení, nevyjde jediné zažité manželství, odvrátí se od nás po třiceti letech nalezená rodina či budeme obětí ruské nenávisti vůči Němcům. Je toho spousta a já smekám před její vůlí žít a ponechat si víru i naději v dobro.
Neuvěřitelné, co je člověk schopen překonat,a to i v dětském věku, když mu jde o holý život, kniha je napsána podle skutečného příběhu, o to je to zajímavější... kniha se mi líbila, je to jedna z těch knih, kdy si člověk uvědomí, že se má vlastně výborně a měl by být spokojený s tím, co má....
Velmi silný příběh, místy až neuvěřitelný. Jaká obrovská síla nás žene kupředu v souboji o holý život. Tolik neštěstí , podrazů a ústrků, které musela Marie/Liesabeth překonat a přežít je na jednoho člověka neskutečně moc. Vše to zvládla i když v podstatě byla na světě jen a jen sama.
V mrazivém ruském světě, kde až do pádu režimu lidé poztrácené pohraniční Němce zdraví nekompromisním Heil Hitler, kde se probodávají krávy kvůli tomu, že jsou hezčí než moje a navíc patří té fašistce a špiónce, přežívala a přežila malá Němka Lisbeth Otto, Marie, nebo taky Železná Marie. Na základě jejího vyprávění vytvořila německá dokumentaristka v devadesátých létech silný příběh ženy, která, přestože zažila všechny hrůzy světa, nedočkala se vykoupení ani klidu, ale pokračovala v nekončícím koloběhu životních katastrof. Lisbeth měla to neštěstí, že se těsně před největším světovým konfliktem narodila ve Východním Prusku, kdysi německém území, po válce přivlastněném Rusy. Její národnost ji doprovází celým životem jako hutný černý stín tvořený z ostudy a hanby, kterou na sebe v poválečném Rusku bere cokoliv německého. Desetileté děti malé německé holčičce, která ztratila oba rodiče i sourozence, opálí všechny vlasy, přimalují jí hitlerovský knírek a pokusí se ji oběsit na stromě, brutální násilník malou Němku znásilní, potom ji sváže, zabalí do koberce a vhodí do řeky, aby se o jeho činu už nikdy nikdo nedozvěděl. Lisbeth všechno přežívá. Zlo a lidské tragédie se na ni lepí, s ničím jiným se nesetkává, přesto nepřestává klepat u cizích dveří a prosit o jídlo. Divoké, nespoutané a hrdé vlčí dítě - to je Lisbeth Otto. Tam kde by si ostatní smyčku kolem krku navlékli sami, tam se ona nenechává přejet životem, ale pokračuje v něm - i když k neméně dramatické budoucnosti.
Krutý příběh mrazí absencí „happy endu“ - nebo alespoň jakéhokoli smíření. Místo toho nastává totální deziluze z celoživotního klamavého přátelství a z vlastní rodiny. Malá Němka vyrůstá v dospělou ženu, babičku, přesto zůstává tou samou osobou - obětním beránkem a cizačkou - tou, která nese vinu - ať na rozkládajícím se manželství dcery, tak na tragédii celého sovětského lidu.
„Náš soused nás zdravil většinou ‚Heil Hitler‘, Eleně nadávali do fašistek, trpět musela dokonce i naše kráva. Kolikrát jsem si říkala, že byla chyba vracet se do Sovětského svazu. Němci byli neoblíbení, pokud nebyli stíháni přímo nenávistí. Přesto nám zároveň řada sovětských občanů záviděla. V ruštině existují dva druhy závisti: ‚bělaja zavist‘ a ‚čornaja zavist‘, nepřejícnost spojená s nenávistí. Němci jsou pilní, dokážou pořádně pracovat, vždycky se něčeho domůžou, ti druzí jen sedí a hledí. To je ta ‚bílá závist‘, a ta druhá je černá, zlá: Proč to mají lepší než my? Proč má Maria tak dobrou krávu? Měla jsme velmi dobrou krávu, říkali jsme jí Milka, a byla to tehdy nejkrásnější a nejlíp udržovaná kráva ve vsi. Když byla březí, vrazili jí do břicha vidle na hnůj.“
Hodně dobře napsaný nezáviděníhodný životní příběh .... kdo si stěžuje, ať si párkrát přečte něco obdobného a bude rád, že je rád ...
"Sebevražda, budiž, k tomu je zapotřebí odvahy. Pro život je ale zapotřebí víc odvahy."
Amen
Taký život, aký prežila Liesbeth Otto, je ťažko uveriteľný, napriek tomu to nie je žiadny fiktívna hrdinka,ale skutočná žena. Niekto by mohol namietať, že po morálnej stránke, nebola práve ukážková - kradla, bila sa, bola v nápravných táboroch, bola agresívna, hádavá, ale treba brať do úvahy, že odmala žila na ulici, a práve tieto vlastnosti ju zachránili. Na druhej strane v nej ulica a všetky životné skúšky dokázali vypestovať aj silné stránky - odhodlanosť, nikdy sa nevzdávala, zmysel pre férovú hru a spravodlivosť, chuť neustále sa učiť, dokonca veľmi rada čítala, a aj v tých najťažších situáciách vedela nájsť niečo, z čoho sa mohla tešiť. Napríklad ešte ako dieťa milovala slobodu, niekoľkokrát to zdôraznila alebo naopak, keď ju zatvorili do detského nápravného tábora - pre ňu to nebola tragédia, ale strecha nad hlavou, posteľ a hlavne jedlo. Tieto veci mi neustále pripomínali, že ku šťastiu nám stačí málo, dokonca máme nadbytok, a stále to nevieme doceniť.
Smutný skutečný příběh. Takovou drsnou životní oddyseu se ani vymyslet nedá. Knížka mě moc bavila, občas mě málem i rozplakala, bylo mi malé holčičky Liesabeth hrozně líto, jak musela žebrat, krást a podobně, aby přežila. Ukradené dětství a na stáří ještě tehdejší dobové předsudky... Je mi z knížky smutno, ale jsem ráda, že jsem si ji koupila a přečetla.
Neuvěřitelný osud malé holčičky a později dospělé ženy. Chvilkama jsem si musela připomínat, že tohle je doopravdy. Potom člověka mrazí.
Štítky knihy
životopisy, biografie boj o přežití Sovětský svaz pracovní tábory Litva Němci děti a válka děti a nebezpečí vlčí děti
Tak tady přesně sedí, že je to neuvěřitelný příběh a při čtení si člověk říká, že to je skoro nemožné, aby to všechno utrpení uneslo dítě, žena a ani stáří nemá klidné. Není to napsané stoprocentním stylem, ale já oceňuji tyto ženy, které tím prošly a né styl, jakým je to napsané.