Vodní rod
Gregory John Keyes
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/15294/bmid_vodni-rod-GGS-15294.jpg
4
12
12
Dva mocní bohové kdysi svedli boj o mladý svět. Jeden zvítězil, druhý se ukryl a čeká na svou příležitost. Princezna Heži, v jejíž krvi kolují zárodky magie Říčního boha, se pustí do nebezpečného pátrání po svém bratranci, aby poznala pravdu a svůj osud. Ve stejné době přísahá syn pasteveckého náčelníka Perkar, plný snů o slávě, že obávaného Říčního boha zničí. Jejich cesty se nevyhnutelně musí zkřížit…... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2004 , TritonOriginální název:
The Waterborn, 1996
více info...
Přidat komentář
Ano, výborná kniha. Přesto, že jsou oba hlavní hrdinové velmi mladí, není to žádné povídání pro mládež. Příběh je velmi strhující a obě dějové linky stejnou měrou zajímavé a hltáte obě. A nenechte se zmást obálkou, s knihou vůbec nesouvisí :)
Poměrně příjemné překvapení.
Postavy jsou dost mladé a v průběhu příběhu se mění jejich nevinný (naivní) pohled na svět a uvědomují si, že všechno není tak jak to vypadá a nic není tak jednoduché. Není těžké se do nich vžít.
Svět se spoustou bohů, kteří mohou být prakticky ve všem, je neotřelý.
Škoda, že dalšího dílu se asi nedočkáme..
Pěkná fantasy kniha. Mile mě překvapila a potěšila. Hlavní hrdinové byli senzační a člověk se do nich snadno vžil při jejich dobrodružstvích. Děj mi přišel zajímavý a měl pár dobrých nápadů. Kniha se hezky četla, autor si mě tím velmi získal. Trochu mě jen mrzí, že druhý díl (The Blackgod) bohužel v češtině nevyšel a nevypadá, že by to vydavatel v nejbližší době napravil. Je škoda, že se nedozvím, jak Perkar s Heži dopadnou, ale přinejmenším mě první díl zaujal a to je asi hlavní =)
Knihu jsem si přečetla na základě vysokého hodnocení tady na databázi. Obálka, která vlastně vůbec nezobrazuje nikoho z knihy, mě spíš odrazovala a anotace také nepůsobila nijak zvlášť lákavě. Obsah mě ale příjemně překvapil.
Hlavní postavy jsou velmi mladé, ale přitom je cíleno spíše na dospělého čtenáře. Heži je většinu knihy něco kolem 12 let, Perkarovi kolem 17. Dobré uvěřitelné zpracování je nejzřetelnější právě u Heži, která je předčasně rozumově vyspělá, ale zároveň zdaleka ne dospělá. V zásadě jsem ale v celé knize nenarazila na žádnou postavu, která by mi připadala špatně pojatá. Také popisy, lidí i okolí, jsou dobré.
Samotný příběh nijak originální není. On je hrdina, ona je princezna v nesnázích. Originální je zpracování. Je to svět plný bohů a duchů. Takových bohů, kteří se podobají víc těm, které můžeme vidět spíš v japonské (nebo možná obecně asijské) tvorbě, než v mytologii starých Řeků nebo Egypťanů. Jsou dobře pojatí, zajímaví, neokoukaní. A přitom nejsou to jediné, co „Vodní rod“ nabízí.
Některé pasáže se mi hůře četly, protože na mě působily velmi prvoplánově. Celkově mě více bavily kapitoly s Heži, které byly méně předvídatelné. Některé kapitoly s Perkarem mi připadaly spíš jako výplň, i když odůvodněná.
Myslím si, že „Vodní rod“ může zaujmout jak fanoušky heroické fantasy, tak ty, kteří dávají přednost příběhům s tajemstvím.
Autorovy další knížky
| 2013 |  Pekelné město |
| 2014 | Ohnivá bouře |
| 2013 | Pán duší |
| 2009 |  Hranice vítězství 2: Přerod |
| 2012 | Konečné proroctví |
J. Gregory Keyes je americký autor, který píše zatraceně dobrou fantasy. Vodní rod je toho příkladem. Přestože to na začátku na žádný velký zázrak nevypadá - lehce dětsky naivní příběh, rozehraný s vysokou mírou opatrnosti a postavami možná až příliš mladými a nezkušenými pro boj či romantiku - brzy se ukazuje, že autor klame tělem a ponor do jeho pozoruhodného světa, ovládaného Říčním bohem, může být těžce návykový a uhrančivý. Je neoddiskutovatelným faktem, že si vás příběh dospívající princezny Haži Jehd Ča´dun a pasteveckého bojovníka Perkara Kar Barka, už po pár kapitolách zahákne drápkem a po zbytek knihy vás už nepustí ani na chvíli ze svého objetí. Keyes nikde netlačí na pilu příliš hrubě, přesto jeho vyprávění nádherně graduje a srší dramatickými momenty. Tam, kde by se jiní autoři rozběsnili k nepříčetnosti v krvavých řežích, či se naopak sladkobolně rozplývali v milostných vzplanutích, si uchovává chladnou hlavu a současně i horoucí srdce. Výsledek takového přístupu je mimořádně povedený a měl jsem cukání přihodit i pátou hvězdu. A i když ji tam nevidíte, věřte, že se tam v pozadí pořádně tetelí a zardívá.