Voliéry
Zuzana Brabcová
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/295803/bmid_voliery-62D-295803.jpg
4
52
52
Málokdo z české literatury se dokázal hlídat tak důsledně, aby nepsal zbytečně. A málokdo do svého psaní investoval tolik ze svého života jako Zuzana Brabcová. Dokladem je i její finální kniha Voliéry — intimní deníková výpověď o neuroticky přecitlivělém vnímání světa kolem nás. Jako v jejích předchozích dílech, i zde uhrančivě působí práce s jazykem, pulzujícím od strohého záznamu po výsostnou metaforičnost, od lyrických poloh až po vulgárnost, obnažujících motivy osamění a ztracenosti ve světě, který přestal dávat smysl. Záznamy každodennosti se tu posouvají k obecným, symbolickým, výpovědím. Nefilozofují, ale šokují obnažováním grotesknosti — jako by přítomnost generovala už jen černý humor, bizarnosti, nadutost a prázdnotu. Poutník provedl inspekci světa a nemá se kam uchýlit. Ráj srdce, vlastního nitra, už není. Voliéry jsou černou perlou.... celý text
Přidat komentář
Mám ráda poetický jazyk, snové výjevy i metafory, ale co je moc, to je moc. Autorčina sestra v knize prohlašuje -,,vždycky jsi byla divná", já bych spíš řekla blábolivá. A psychiatr by to jistě pojmenoval ještě přesněji.
Jedna z (mála) knih, kterou si určitě s odstupem času budu chtít přečíst podruhé... a potřetí... a pak zde o ní možná i něco napíši... Nelehké ale krásné čtení!
Depresivní, zároveň krásné... Nemohla jsem se odtrhnout, leč jsem se v některých pasážích ztrácela, kniha mě nenechala klidnou, přečetla jsem ji jedním dechem. O ostatních z próz Zuzany Brabcové totéž bohužel říct nemůžu.
Dojmová, depresivní kniha plná metafor a představ až z toho jde hlava kolem a ke konci už jsem nemohla, ačkoli ze začátku se mi to celkem líbilo.
Přečetla jsem tuto knihu za jedno odpoledne. Něco mne nutilo ji neodložit, snad ze strachu, že bych už neměla odvahu se k ní vrátit. Zůstala mi pod kůží jako tříska, která se ozve při každém neopatrném pohybu . A tak jsem ji vzala do ruky znovu a tentokrát otevírala na přeskáčku, jen tak libovolně a opět se začetla do zápisků - vzpomínek, deníku, fantazií, filosofických úvah, obrazů malovaných slovy, obrazů depresivních, tvrdých, jdoucích až na dřeň. Vrátím se k té knize ještě někdy? Nevím. Ale některé obrazy mi už asi zůstanou v hlavě navždy.
Hrozně těžké hodnocení, stejně jako kniha sama. Fantastická slovní zásoba, popis a opis nicoty, samoty, deprese.
Rozhodně nelehké čtení, ale už jen kvůli použitému jazyku to za to stojí.
Na mě byla kniha až příliš metaforická. I když z textu jde vidět, že jde o zkušenou autorku, která umí zacházet s českým jazykem.
Tak jsem objevila Ameriku. Zuzanu Brabcovou. Okouzlila mě, hlavně teda svou češtinou, kterou využívá pro dokreslení nálad a stavů. Taky mě bavila kompozice, vracení (jen tak mimochodem) už užitých motivů, neustále vracení. V nejmíň čekanou chvíli.
O děj ani tak nejde, on to žádný kasovní trhák není... Ale přesto je to velmi, velmi, velmi čtivá (až hltaná) kniha.
Už pomýšlím na další výlet do své nové Ameriky.
Tak nevím.
S dílem jsem se v mnoha pasážích až neuvěřitelně ztotožnila (drásalo to), jiné mne nechávaly podivně chladnou. Hlavní hrdinka osciluje někde mezi chytrou, uvědomělou ženou (matkou) a jakoby (i jakoby má v knize svůj význam) bezdomovcem bez kořenů.
Analyzuje svůj vztah k dceři Alici, která se možná víc než o matku stará o svého Dylana a dumpster diving. Je v Praze. Je osamělá. Je ve voliéře.
Nakonec jsem tím taková asi netknutá. Bohužel. Ale těším se, že ji třeba vytáhnu za pár let a všechno bude jinak.
Možná je to umění, ale mně to spíše než lyrický deníkový záznam přišlo jako surrealistické nesmysly kombinované s vlastními zážitky. Neoslovilo mě to.
Já nevím. Něčím niterným mě kniha oslovila.ale současně mě i dráždila. Vnímám ji velmi rozporuplné. Možná jsem nebyla v tom správném naladění....
Hodně těžká kniha na pochopení hluboké myšlenky. Bohužel mi někde opravdu unikal smysl. Možná je to ještě nevyzrálostí k této knize.
Nejprve jsem si myslela, že knihu odložím nedočtenou, že je na mne moc těžká a nepochopitelná....a sama nevím, čím mne nakonec tak chytla.. nedala se odložit. Z volně řazených obrazů, klouzajících od cynismu přes euforii k existenciální nejistotě najednou vystoupil křehký lidský život v celé své kráse i ubohosti. Ta kniha je těžká i krásná zároveň a ve své výpovědi velmi, velmi poctivá.
Štítky knihy
poslední kniha autora Magnesia Litera
je to jedna z nejlepších knížek, co jsem kdy četl