Vražedné léto
Sébastien Japrisot (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/15649/bmid_vrazedne-leto-yr1-15649.jpg
4
83
83
Psychologická detektivka je příběhem traumatizované dívky, která pátrá po původcích zločinu, ke kterému došlo před 20 lety a plánům na pomstu zasvětí celý svůj dospělý život.
Literatura světová Detektivky, krimi
Vydáno: 1984 , Mladá frontaOriginální název:
L'Été meurtrier, 1977
více info...
Přidat komentář
Je to kniha o tom, že zlo se nedá vykoupit dalším zlem. Je to dobrá kniha, jsem ráda, že se takové píšou, ale já teď na chvíli přesedlám na nějaké love story..
Spíš než detektivka je to psychologický román. Stojí za to přečíst, i když není úplně snadná pro pochopení jednání hlavní aktérky.
Musím přiznat, že se mi kniha moc nelíbila. Ta část, kterou vypráví Eliana, se mi zdála nejslabší. Těžko jsem se jí prokousávala. Potom už sice příběh získal na dynamičnosti, ale já jsem mu na chuť stále nemohla přijít, bohužel. Kniha "Dáma v autě s brýlemi a puškou" téhož autora byla rozhodně lepší. Docela mě mrzí, že si mne tato kniha nedokázala až tak získat - s ohledem na komentáře zde jsem se na ni dost těšila, proto je moje zklamání o to větší...
Formálně velice zajímavá kniha. Celá je vyprávěna v ich-formě, ale jednotlivé části vyprávějí různé postavy. Každá má trochu odlišný styl, některé trochu svébytný smysl pro humor, proto možná kniha působí na první pohled nesourodě.
Bohužel, vedle všech kladů, se autor nevyvaroval ani pasáží, ve kterých o nic nešlo, některé situace se zbytečně opakují, takže ani překvapivý závěr nestačí na plné hodnocení.
Ale určitě zajímavější než Příliš dlouhé zásnuby.
Knihu jsem poprvé četla někdy v osmnácti a hodně mě zaujala. Trvám na nejvyšším hodnocení. Film je slabší, i když dobře obsazený, nemůže totiž zaznamenat myšlenky hlavní hrdinky a to je hodně důležité.
Past na Popelku je pro mě jednička, pro svou komornost, atmosféru i příběh, nicméně i tady měla knížka rysy, typické pro Past: nejednoznačnost postav, lehce ujeté vztahy, manipulace, skrytá pravda, kterou spíš vytušíme, než dokonale poznáme.
Film, ač v závěrečných detailech malinko jiný, výborně na knihu navazuje; vynikající Michel Galabru v tragické roli (jak odlišný od velitele četníků), i Isabelle Adjani, ta mě v poslední scéně dostala...
Dobré - tajemné a hrůzné, plus i za lokalitu, ale Past na Popelku je prostě lepší...
Film natočený podle téhle knihy každého zaujme, protože v něm hraje Isabelle Adjani a její postava je chytrá, opravdu hodně divoká a má tajemné trauma. Knížka je lepší, protože všechno napětí a charisma Eliany drží ve slovech, především v jejích monolozích, které tvoří velkou část knihy. Eliana mluví sarkasticky, vztekle, s nemilosrdným postřehem a ironií, v jejím popisu událostí je rychlost a netrpělivost („čekala s odpovědí, dokud její přiblblá matka nevstala z mrtvých“) a perfektně zbystřené smysly i inteligence. A řeč má pár přidaných efektů: okouzlující nepředvídatelnost, úplnou otevřenost a drzost, přímočaré, jednoduché a přirozené popisy sexuálních scén (řekla bych, že autor znal hodně dobře nějakou upřímnou a smyslově založenou ženu) a k tomu to, co mě vždycky dostane: Eliana o sobě v některých situacích „patologicky“ mluví ve třetí osobě.
Na to, že jde v podstatě o detektivku (příběh vůbec nezastírá, že postupuje v linii záhada - pátrání - překvapivé rozuzlení), je Elianin svět komplikovaný a vhled do něj působí autenticky. Jednoduše je to dobře napsaná postava naštvané a zraněné holky, která je dost hezká na to, aby nemusela být milá, protože se vždycky najde dost lidí, kteří jí rádi ve všem vyhoví. A která je bohužel příliš hezká na to, aby ji nechali nejdřív alespoň trochu dospět a vyrovnat se se špatnou rodinnou minulostí.
Při dalším čtení mi dochází, že účinek téhle knihy stojí u mě na skvělém překladu (jasan kazan). V tiráži stojí jméno Vladimíra Binara.
Trochu nešťastně zařazena tato psychologická lahůdka do šuplíku detektivek a ve zde uvedeném obsahu trestuhodně vyzrazeno to, k čemu se celý děj napínavou formou plíží, kromě toho dívka nehledá vraha svého otce, ale muže, kteří před lety znásilnili její matku. Eliana je svá, k tomu krásná dívka, na okolí působí jako magnet. Zda je manipulant nebo oběť, si stránku za stránkou můžeme myslet, chvíli vypráví ona, chvíli její manžel a domněnky, jak to vlastně je, se střídají sem tam. Dostala jsem se k tomu přes film Vražedné léto s Isabelle Adjani. Obojí mohu vřele doporučit.
Tak to bylo dobré psycho. Nečekaný závěr mě dostal, a to jsem Elianě tak fandil.
Vedle "Pasti na Popelku" a "Dámy v autě s brýlemi a puškou" nejlepší Japrisotova kniha!!!
Autorovy další knížky
| 1968 |  Past na Popelku |
| 2005 |  Příliš dlouhé zásnuby |
| 2000 | Dáma v autě s brýlemi a puškou |
| 1995 | Vražedné léto |
| 1994 | Cestující v dešti |
Tento román sice patří k těm, které závisejí na konečném rozuzlení, ale je důkazem toho, že pokud má autor po celou dobu co nabídnout, i přes ne příliš dramatický závěr zanechá ve čtenáři dobrý dojem. Ani zdaleka nepovažuji Vražedné léto za detektivku, za většinou záporných hodnocení vidím právě toto nedorozumění, i přes mnohé společné prvky je zde jeden zásadní rozdíl. A sice, zatímco detektivky si zakládají na překvapivém závěru, Vražedné léto je už od začátku tak dobré, že žádný takový konec nepotřebuje.
Příběh je vyprávěn z hlediska čtyř postav- hlavní hrdinky Eliany, její matky, muže přezdívaného Pin-Pon a jeho tety. Eliana nikdy nepoznala svého biologického otce, její matka byla před dvaceti lety v nepřítomnosti svého manžela znásilněna. Nyní, ve vlastní dospělosti, Eliana zcela náhodou narazí na nové informace o tom, co se stalo, a rozhodne se po letech pomstít svou matku. Eliana není zcela psychicky zdravá. Kvůli něčemu, co se přihodilo později během jejího dospívání, prožívá v dospělosti stavy kdy se vrací do doby před onou událostí, kdy byla ještě šťastným dítětem. Vědoma si své nynější fyzické krásy, navazuje Eliana vztahy s místními muži a snaží se získat informace které by vedly k dopadení násilníků, aniž by na sebe strhla pozornost. Zachází až tak daleko, že se přestěhuje do rodiny, která může mít s událostí něco společného. To, že žádný ze zbylých tří vypravěčů neví nic o jejích skutečných úmyslech, dělá příběh poutavým a já tuto vícepohledovost považuju za výborně zvládnutou.
Všechny postavy, které v románu vystupují, jsou perfektně charakterizované, máme k dispozici celou jejich minulost, veškeré jejich motivy jsou touto cestou uspokojivě objasněné. Právě hloubka, se kterou se autor věnuje psychice postav, dává knize nálepku psychologický román. Považuji jej také za lehce naturalistický.
Děj je poutavý a čte se jedním dechem, knížku jsem měla přečtenou během jednoho dne. Autorovu vypravěčskému stylu jsem sice nepropadla, ale v celém průběhu děje bez problémů udržel moji pozornost a není nic, co by mi na něm vadilo. Díky detailnímu rozboru pocitů postav není o nic těžší vžít se do postavy Eliany než do ostatních- ačkoli nám její počínání může připadat až bizarní, díky tomu, že známe její motivy, mu můžeme zcela porozumět.
Jediné, co bych knize vytkla, byl závěr- připadal mi lehce uspěchaný, i když chápu, že běžný čtenář v závěru přece jen očekává určitý spád. Stejně tak bych ocenila kdyby byl konec románu psán spíše z pohledu Eliany, protože to ona byla ve středu událostí a vidět tak situaci jejíma očima, zejména vzhledem k okolnostem, by mi připadalo přínosnější. Takto se o jejích pohnutkách dozvídáme skrze Pin-Pona. Přesto mě ale závěrečné rozuzlení nezklamalo, na konci nezůstaly žádné nezodpovězené otázky.
Rozhodně se k autorovi ještě vrátím, snad si jej někdy přečtu v originále.
Mimochodem, ještě poznámka na závěr- pobavilo mě tvrzení v doslovu, že Japrisotovy knihy neseženete v antikvariátu, což je jakási záruka kvality. Naopak, právě odtamtud svoje vydání mám- pravda, o 35 let později.