Past na Popelku přehled

02.02.2025

Otec mě naučil číst už v pěti letech, aby se mohl po příchodu z práce v klidu najíst; do té doby jsem ho pravidelně čekal u dveří s knihou pod paží (nejčastěji s Nesvadbovou Bubetka a Smítko). Než jsem začal chodit do druhé třídy, přestala mě bavit dětská literatura a nastal čas mayovek, verneovek a dalších. O dva roky později jsem začal žádat o knihy z otcovy knihovny a on musel pečlivě vybírat ty vhodné; Past na Popelku mi půjčil jen proto, že si myslel, že ji vzdám a vrátím mu ji. Odhadl to špatně, ta kniha (spíš silný sešit) si mě opravdu získala a o několik let později jsem si ji zopakoval, abych se ujistil, že jsem vše pochopil správně. Viděl jsem i filmovou verzi, ta pro mě ale byla výrazně slabším zážitkem.

24.01.2025

Ke knížce jsem se dostala v rámci lednového úklidu, který zahrnoval též proškrtání seznamu četby a vyřazení titulů, které se mi tam zasekly na leta letoucí. Dostat se k fyzické podobě knížky bylo dobrodružnější, než obvykle, jelikož se nacházela pouze ve skladu knihovny, kde se jinak běžně nerozhlížím. Knihovnice mě pochválila za mou volbu a nostalgicky poznamenala, že si tuhle skvostnou klasiku znovu ráda přečte, až ji přijdu vrátit. Mé očekávání bylo s takovou opravdu opravdu vysoké. V úvodu jsem ovšem trochu bojovala, přeci jen, styl je trochu archaický. Vyžaduje notnou dávku sebekontroly. Zhruba v půlce jsem to viděla maximálně tak na tři hvězdy a přemýšlela jsem, čím je tahle stará, ošoupaná detektivka pro ostatní tak výjimečná. Byla jsem si jistá, že jsem odhadla hlavní zvrat, hledala jsem skuliny ve vývoji situací a trochu jsem se zlobila, když se mi všechno pletlo do sebe. V jednu chvíli jsem chtěla kapitoly přeskákat na konec, abych už konečně pochopila, o co jde, ale naštěstí (!!!) jsem se ovládla. Po dočtení jsem naprosto ohromená. Knížka je útlá, ale odstavce jsou nahuštěné větami, které vyžadují maximální pozornost a mně se už dlouho nestalo, abych se musela tak pekelně soustředit a stejně zůstávala se svými dedukcemi naprosto v koncích. Připomnělo mi to pocity z Deseti malých černoušků. Celou dobu jsem se motala v několika teoriích, které se pokaždé rozpadly po dočtení nějaké zdánlivě bezvýznamné věty někde uprostřed stránky. Často jsem se vracela a opakovala si význam toho, co už vím, co ví postavy, a co z toho plyne. Dostala jsem se do stavu naprosté rozpolcenosti, která vyvrcholila závěrečnou kapitolou a posledním souvětím. Ve výsledku jsem to zřejmě vůbec nepochopila, ale předpokládám, že to byl přesný autorův záměr a já tleskám. Přesně takhle si představuju dokonalý zážitek z naservírovaného příběhu.