Past na Popelku
Sébastien Japrisot (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/64_/64434/past-na-popelku-64434.jpg
4
155
155
Podezřelý požár domu na pláži v jižní Francii uvězní dvě mladé ženy. Jedna je bohatá, druhá chudá. Jedna umírá a druhá přežije - je však popálena k nepoznání a trpí úplnou ztrátou paměti. Plastická chirurgie jí daruje hezký nový obličej, ale není jí schopna navrátit paměť nebo alespoň vzpomínky na onu osudnou noc, kdy se stal zločin. Kdo doopravdy je? Vrah, nebo jeho oběť? Hledá odpověď, ale její zjištění jen všechno komplikují...... celý text
Literatura světová Detektivky, krimi
Vydáno: 1968 , Mladá frontaOriginální název:
Piége pour Cendrillon, 1963
více info...
Přidat komentář
Ale moc pěkná kniha! Do poslední chvíle nevíte, tápete...bomba. Akorat me pletly ty zkratky Do a Mi.
Tenká knížečka pořádně zamotaným příběhem o ztrátě paměti a jednom dobře promyšleném plánu. Japrisot si se mnou nehezky pohrál, asi tak jako s Mi nebo s Do, takže pokud máte rádi netypické příběhy, Japrisot se na vás těší.
Japrisot nepíše úplně klasické detektivky. Spíš jsou to psychologické romány, ve kterých si docela (ne)pěkně zahrává nejen se svými hrdiny, ale i se čtenáři. To stokrát obehrané téma ztráty paměti a pátrání po minulosti s nádechem zločinu je v Pasti na Popelku slušně zamotané a udrží vás ve stavu napětí až do posledního slova. Doslova.
Past na Popelku je kniha zaradená medzi detektívky, ale v skutočnosti je tým pomyselným detektívom sám čitateľ.
Osobne som od takej útlej knihy čakala menej nudy, výstižnejšiu zápletku, charakterovo výraznejšie postavy, väčšiu dynamiku aj vystupňovanie.
Úprimne ?
Kniha splnila len polovicu mojich očakávaní.
Útlá knížečka, ale jedna z nejpovedenějších v tomto žánru. I když - jaký je to vlastně žánr? Detektivka? Thriller? Nebo psychologický román? Možná kombinace vše tří.
Rychlík mi odjížděl za par minut, přesto jsem si našla čas na zkontrolování knihovničky od "knih do vlaku." Na dvacetiminutovou cestu domů mi stačil prolog a kousek první kapitoly. Pak kniha dlouho ležela na poličce, zapomenutá, jako tehdy, když jí nějaký cestovatel odložil na nádraží. Číst jsem začala až pár měsíců nato a začala se ptát, kdo je teda vlastně oběť a kdo vrah, kdo vlastně tahá za nitky, jaký je příběh za požárem, jaký je příběh za roztrhaným obalem knihy a co vypráví skvrny od kafe na straně 72. Jaké okolnosti vedly k tomu, že se tato kniha dostala do rukou zrovna mně a jaký náhodný sled okolností dovedl hlavní postavy knihy ke dvoum vraždám a třem dívkám, které jsou vlastně dvě a jen jedna? Spekulovat můžu, jak chci. Jediná věc, kterou si jsem v obou případech jistá je, že na ani jednu otázku nebudu nikdy s jistotou znát odpověď.
Ano, tohle se mi líbilo. Krásně mi to zamotalo hlavu. Děkuji za doporučení takové detektivky/nedetektivky. Výborná oddechová literatura. Měl jsem během čtení různé teorie, které jsem upravoval a měnil, abych nakonec stejně musel listovat zpět a dohledávat vodítka a náznaky. Nakonec jsem si asi závěrečnou verzi udělal, ale stále zůstal malý prostor na pochybnosti.
Útlá knížka, jejíž děj dokáže dokonale zamotat hlavu a nutí pořád přehodnocovat. Kdo byla oběť ? Jak to vlastně doopravdy bylo?
Ostudná situace: mi-380 zmiňuje mou touhu po nedetektivkových detektivkách u knížky, která to přesně splňuje, ale já ji nečetla. Náprava byla snadná, příjemná, vyžadující pozorné čtení a občasné návraty o pár stránek zpět. Konec je jednoznačný, řekla bych. A tak to má být, tohle všechno dohromady a k tomu zajímavý dvojznačný název udělaly z téhle knížky čtenářské potěšení.
Pravé čtení pro ty, kteří volají spolu se mnou a s kap66: já chci detektivku, ale ať to není detektivka! Krátká, ale hutná retrospektivní šaráda, kde několik vypravěčů dokonale zamotá příběh i hlavu čtenáře. Na Japrisota (Rossiho) a jeho antidetektivky nedám dopustit. Po titulech Dáma v autě s brýlemi a puškou a Vražedné léto i potřetí velká spokojenost.
90 % (aktuálně 116 hodnocení s průměrem 83 %).
Napínavý thriller,který jsem četla několikrát,ale závěr mě přesto pokaždé překvapí :-)
Dívka, která si po nehodě a ztrátě paměti snaží vzpomenout, co se stalo. Žádné vyšetřování, jen hrabání se ve vzpomínkách. Dlouho jsem se u knihy označené detektivka tak nenudil. Možná to tak autor chtěl, ale spíš jsem jen pitomý, ani na konci jsem nepochopil, kdo koho vlastně zabil. Vzápětí jsem četl knihu od pana Gardnera a spravil jsem si chuť.
Knihu jsem četl už kdysi dávno, a jediné co jsem si pamatoval, bylo, že se mi to líbilo. Teď čerstvě z toho paf úplně nejsem, je fakt, že styl je trochu kostrbatý, takže co chvíli jsem se ztrácel a nevěděl kdo je kdo. Ale to vlastně odpovídá psychologickému ladění příběhu, zkrátka je to Michaela nebo Domenika? Byl tu plán, a ten vyšel nebo nevyšel?
Nejvíc oceňuji nápad, zpracování by mohlo být lepší, to ano, další silný moment je výsledek dědictví a konečný soud...
I když Japrisot napsal knihu trochu neobvykle, tak nakonec nechávám hodnocení tak jak bylo...
Tento Francouz mne na přelomu sedmdesátek a osmdesátek dostával snad každou svou chytrou detektivkou. Tato byla navíc poměrně slušně zfilmována.
Kdysi hoooodně dávno, jsem nejdříve viděla film Past na Popelku. Pak jsem někde v antikvariátu narazila i na knihu, kterou jsem si bez váhání koupila. Od Sébastiena Japrisota jsem četla více knih, ale tato byla první a možná i nejlepší. Rozhodně byla jedinečná dějem. Když už jsem byla přesvědčena, že vím, jestli je hlavní postava vražedkyně nebo zavražděná, bylo v další kapitole zase všechno jinak, vlastně až do konce knihy.
Klenot - nádherně napsaný příběh. Přečteno 3x a pokaždé s jiným konečným vysvětlením. Takže si ji přečtu znovu. :)
Zajímavá, pro mě celkem i překvapující kniha. Občas jsem tápala v postavách. Na to,jak je kniha tenká,tak příběh stál za to. Doporučuji.
Autorovy další knížky
| 1968 |  Past na Popelku |
| 2005 |  Příliš dlouhé zásnuby |
| 2000 | Dáma v autě s brýlemi a puškou |
| 1995 | Vražedné léto |
| 1994 | Cestující v dešti |
Ke knížce jsem se dostala v rámci lednového úklidu, který zahrnoval též proškrtání seznamu četby a vyřazení titulů, které se mi tam zasekly na leta letoucí. Dostat se k fyzické podobě knížky bylo dobrodružnější, než obvykle, jelikož se nacházela pouze ve skladu knihovny, kde se jinak běžně nerozhlížím. Knihovnice mě pochválila za mou volbu a nostalgicky poznamenala, že si tuhle skvostnou klasiku znovu ráda přečte, až ji přijdu vrátit. Mé očekávání bylo s takovou opravdu opravdu vysoké. V úvodu jsem ovšem trochu bojovala, přeci jen, styl je trochu archaický. Vyžaduje notnou dávku sebekontroly. Zhruba v půlce jsem to viděla maximálně tak na tři hvězdy a přemýšlela jsem, čím je tahle stará, ošoupaná detektivka pro ostatní tak výjimečná. Byla jsem si jistá, že jsem odhadla hlavní zvrat, hledala jsem skuliny ve vývoji situací a trochu jsem se zlobila, když se mi všechno pletlo do sebe. V jednu chvíli jsem chtěla kapitoly přeskákat na konec, abych už konečně pochopila, o co jde, ale naštěstí (!!!) jsem se ovládla. Po dočtení jsem naprosto ohromená. Knížka je útlá, ale odstavce jsou nahuštěné větami, které vyžadují maximální pozornost a mně se už dlouho nestalo, abych se musela tak pekelně soustředit a stejně zůstávala se svými dedukcemi naprosto v koncích. Připomnělo mi to pocity z Deseti malých černoušků. Celou dobu jsem se motala v několika teoriích, které se pokaždé rozpadly po dočtení nějaké zdánlivě bezvýznamné věty někde uprostřed stránky. Často jsem se vracela a opakovala si význam toho, co už vím, co ví postavy, a co z toho plyne. Dostala jsem se do stavu naprosté rozpolcenosti, která vyvrcholila závěrečnou kapitolou a posledním souvětím. Ve výsledku jsem to zřejmě vůbec nepochopila, ale předpokládám, že to byl přesný autorův záměr a já tleskám. Přesně takhle si představuju dokonalý zážitek z naservírovaného příběhu.