Past na Popelku
Sébastien Japrisot (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/64_/64434/past-na-popelku-64434.jpg
4
144
144
Podezřelý požár domu na pláži v jižní Francii uvězní dvě mladé ženy. Jedna je bohatá, druhá chudá. Jedna umírá a druhá přežije - je však popálena k nepoznání a trpí úplnou ztrátou paměti. Plastická chirurgie jí daruje hezký nový obličej, ale není jí schopna navrátit paměť nebo alespoň vzpomínky na onu osudnou noc, kdy se stal zločin. Kdo doopravdy je? Vrah, nebo jeho oběť? Hledá odpověď, ale její zjištění jen všechno komplikují...... celý text
Literatura světová Detektivky, krimi
Vydáno: 1968 , Mladá frontaOriginální název:
Piége pour Cendrillon, 1963
více info...
Přidat komentář
Matně se pamatuji na film, natočený podle této Japrisotovy knihy, který kdysi pradávno vysílala ČST a který se asi už nedá dohledat. Je to přesně ten případ, kdy si přečtete knížku a strašně rádi byste se podívali, jak to vlastně bylo v její filmové podobě. Protože Past na Popelku je příběh, který vám ani po dočtení nedá spát. Autor vás fikaně opakovaně provádí stejným dějem z pohledu několika zúčastněných a vy si vůbec nejste jisti, co se vlastně opravdu stalo. Kdo je kdo? A kdo je oběť a kdo se provinil? Tahle knížka, byť jen o pár stránkách, vás prostě nenechá v klidu...Skvělé a doporučuji.
Jestli něčeho lituji, tak je to to, že jsem si na knihu půjčenou od babičky s jejími slovy, že až ji dočtu, tak jí musím říct, jak jsem to celé pochopila, nenašla čas dříve. O závěru jsem si s ní už promluvit nikdy nestihla. Narážím tím mimo jiné, jak velká škoda je, že na tyto starší tituly se zapomíná a dostávají se do stínů moderních krimi románů, kde se každý druhý pyšní nálepkou bestseller. Ale mnohdy vrhá jen stín počet stránek. To prvé jádro Popelka zvládla opsat v jen něco málo přes 120 stranách a příběh, které vyprávějí mi přesto hryže mysl do teď.
Kéžby se našel někdo, kdo toto dílo četl a mohl mi vyvrátit či podpořit mojí teorii. .
Tuto knihu jsem četl někdy v dávnověku. Považuju ji za skvělou. Autor dokáže napsat napínavé knihy, ve kterých nutně nemusí téci potoky krve.
Asi jsem v menšině, ale tato kniha mě nijak neoslovila. Povahy postav jsou zahnané do extrému a není v nich ani stopa po sebeúctě. Nechápu jejich chování - chápu motiv a obecný záměr, ale ne jednotlivé hysterické výstřelky a ochotu trápit nebo nechat se trápit. Opravdu zajímavý námět, ale celkově se mi kniha moc nelíbila a ani se mi moc dobře nečetla.
Vsadím se, že autor psal (či měl promyšlenou) knihu od konce, protože poslední tři slova poslední věty jsou jako rána kladivem. A musel se u toho pekelně smát. Hra se slovy je pro něj typická, třeba ve Vražedném létu je rozluštění naopak hned na první stránce. Ale stejně jako zde je nutno přečíst celou knihu.
Jinak není od věci nechat si pravidelně kontrolovat plynový spotřebič, zvlášť pokud si myslíte, že vám může někdo něco závidět.
Výborný krimi příběh chtivosti - jen je třeba pozorně číst. Více děl tohoto autora stojí za přečtení.
Mě to prostě nebavilo. Nezáživné.
Prokousal jsem se k závěru, a i když je to nejtenčí knížka co jsem četl, tak jsem byl rád že jsem na konci.
Knížku jsem začala číst hned v tramvaji a nemohla jsem se od ní odtrhnout....další z knih, které chci mít v knihovně.
Takový detektivní příběh ze zkumavky a výživná lahůdka pro milovníky šarád.
(Možná by knize slušel podtitul ,,Bílý na tahu dá šestým tahem mat´´…)
Četl znovu po letech – a opět se královsky bavil… (…byť i tentokrát vícekrát listoval zpět k už přečteným stránkám – a závěr přečetl raději hned několikrát, aby se ujistil…)
100%
Velice solidní psychologická krimi, na které vůbec není znát, že ji napsal autor sotva třicetiletý. Sebevědomý, originální a přitom čtivý styl také není v oblasti napínavé četby samozřejmostí. Stížnosti některých čtenářů ohledně "neuzavřenosti" příběhu a absence "blbuvzdorného" závěru jsou zcela mimo. Závěr je jasný, ostatně vyplývá už z názvu knihy. Osobně soudím, že román by výborně (ba možná ještě lépe) fungoval i bez vysvětlujícího dovětku, s pointou více rozmlženou, odpovídající základnímu tématu knihy - ztrátě identity. I tak to ale není čtení pro někoho, kdo si plete literaturu s puzzle. Takovým doporučuji jít si hrát na píseček s Agathou Christie.
Jedna z nejlepších Japrisotových knížek. Jak už tu padlo, Dáma v autě.....pro mě byla jedna velká nuda, kterou jsem sice dočetla, ale nebavila se. Tady se bavím u každé stránky. Tím, kdo je vrah, kdo je oběť, jak si s námi autor hraje jako kočka s myší. Uznávám, že styl asi není pro každého. Čtu již po druhé a vřele doporučuju.
Jedna z mých nejoblíbenějších detektivek. Rozhodně nemá otevřený konec. Konec je jasný, ale nikoliv polopatický, jen poněkud zahalený, a pravdy se dobereme za pomoci odkazů na předchozí text. Kdo četl pozorně, tak pozná, kdo byl vrah a kdo oběť, i když konkrétní jméno nakonec nepadne...
"Jmenuji se Michaela Isolová. Je mi dvacet let. Příběh, který vyprávím, je příběh vraždy. Jsem vyšetřovatel. Jsem vrah. Jsem oběť. Jsem svědek. Jsem všechno dohromady, ale kdo vlastně jsem?"
Jasný důkaz toho, že i 150 stran stačí k tomu, aby vznikl psychologický thriller, ze kterého nejenom, že jste v závěru pekelně zmatení, ale zároveň vás rovněž mrazí v zádech :). Jedná se o příběh dvou mladých dívek, Michaely, zvané Mi a Domenicy, zvané Do. Obě byly přítomny v domě ve Francii, který zachvátil požár, jedna zemřela v plamenech, druhá šeredně popálená, s velkou ránou na hlavě, přežívá. Probouzí se v nemocnici, díky plastické chirurgii získává nový obličej, ale která z dívek je ta přeživší a která v plamenech zemřela? Tato jednoduchá otázka vás provází po celou dobu čtení příběhu a vy se na každé nové stránce snažíte najít na ni odpověď. Sama dívka totiž díky velké ráně na hlavě ztratila paměť a není schopná si vzpomenout, kým vlastně je. Sama se stává vyšetřovatelem, posléze vrahem, obětí i svědkem. Příběh je opravdu docela složitý (nebo spíše jeho vyvrcholení), neustále se stáčí do nových uliček, objevují se nové skutečnosti a popálená přeživší dívka se skutečně pohybuje nestále mezi identitami dvou zmíněných mladých žen.
Musím uznat, že i já jsem po přečtení poslední stránky měla problém s tím, jestli jsem to opravdu pochopila tak, jak bych měla. Závěr jsem četla dvakrát a pořád si nejsem stoprocentně jistá, i když svoji teorii bych měla :D.
Jedná se skutečně o výborný psychologický thriller s velmi zajímavou pointou a záludným rozuzlením, které čtenáře vyloženě bičuje k tomu, aby zapojil svoji představivost. Ale když na to přijde, samotný závěr pro mě není ani tak prvoplánově důležitý, jako spíš styl, jímž je dílo psáno. To, že příběh je vyprávěn dívkou, která nemá ponětí o tom, kdo je, co udělala, proč to udělala nebo proč se jí to či ono mělo stát, ale nakonec se to nestalo, či se stalo něco jiného, je samo o sobě natolik zajímavé, že závěr už pro mě byl jenom jakousi drobnou třešničkou, která korunuje jinak skvělý devítipatrový šlehačkový dort :)).
Myšlenka je výborná, bohužel mi hodně vadila komplikovanost, jakou byl příběh vyprávěn. Od začátku mi to bylo jasné, takže mi během čtení zbytku knížky docela vadilo neustálé omílání, kdo hlavní hrdinka vlastně je. Nakonec jsme se tedy dobrali k tomu, že ani ona sama to netuší, což bohužel nic nemění na faktu, že to bylo příliš komplikovaně a zmateně podané na to, že konec je v podstatě otevřený a nedořešený. Žádné nadšení ani překvapení se u mě bohužel nekonalo.
Četla jsem znovu asi po dvaceti letech. Úplně jsem na knihu zapomněla - v mládí byla moje oblíbená a četla jsem ji mockrát. K přečtení mě tentokrát inspiroval nový film Popelka v pasti. Knížka je mnohem, mnohem lepší. Film mě bavil jenom proto, že jsem si trošku pamatovala děj. Knížku rozhodně doporučuji. Sice je útlá, ale je v ní super rozpracovaná psychologie hlavní hrdinky. A ten konec.......
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1968 |  Past na Popelku |
| 2005 |  Příliš dlouhé zásnuby |
| 2000 | Dáma v autě s brýlemi a puškou |
| 1995 | Vražedné léto |
| 1994 | Cestující v dešti |
Když občas sáhnu do polic se staršími detektivkami nebývám zklamán, a to platí i u detektivních příběhů tohoto autora.