Všechno je jinak
Jan Werich
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/11406/bmid_vsechno-je-jinak-OTh-11406.jpg
5
61
61
Autobiografické vyprávění o tom, na co autor rád vzpomíná, co mu dává pocit jistoty. Vzpomínky a úvahy o lidech, o Praze, o umění a přírodě. Uspořádal Jaroslav Tafel.
Přidat komentář
Skoro jako životopis, autor se zabývá různými tématy, které po svém vykládá a to vždy populárně a zábavně, je pozoruhodný znalec Antiky a i jiné doby, hodně poznatků načerpal na své imigraci do USA, velmi poutavé, doporučuji jí i současné generaci mladých, hodně jím doplní své poznatky, jsem velmi spokojen.
Velké množství povídek se již vyskytuje v jiných knihách, ale stejně je mohu číst znovu a znovu :)
Autobiografická kniha psaná s Werichovou rozverností, která vezme za srdce. A ačkoli jsem se musela celou dobu usmívat, spolu padla na mě jakási nostalgie a smutek nad tím, že člověk, tak krásně hledící na svět a lidské bytosti, musel prožít tolik zlého minulé doby.
Malá sbírka povídek, úvah, či vyprávění na různá témata. I když velmi humorné, jak jsem si u pana Wericha zvykl, za úsměvem se zde skrývají stále platná a vážná témata. U knihy jsem se zasmál, zamyslel, ale rozhodně se nenudil. Doporučuji jako relaxaci na jedno, dvě odpoledne.
Velmi uspokojivé.
O Werichovy knihy byla kdysi velká nouze, šlo kolikrát o "podpultové zboží". Sám jsem si vystál několik front a vždy mě těší, mohu-li sáhnout doma po Werichovi (samozřejmě i po jeho "dvojčeti" Jiřím Voskovcovi).
Tak je tomu i u této knihy, kdy se vracím po x-té k moudru, k popisování radosti, štěstí, ale zejména "srandovna" (slova vynalezeného V+W).
Tak třeba radost z hudby: ... Vydělali jsme nějaké peníze a vyjeli si do Paříže. Já poprvé. Parťák, který studoval v Dijonu to zde znal. "Milý Jeníku, když jsme v Paříži, tak nejdříve do Moulin Rouge", pravil. My byli hrozní fandové na jazz a černochy, kteří jej tak úžasně provozovali. Na jevišti 36 černých tanečnic, jedna jako druhá. Holky tancovaly, zuby jim svítily, jak to jen ony umějí. A my seděli nahoře, na galerii. Dole ne, tam seděli v prvních řadách maharádžové, což jsme nebyli. Holky dotančily "číslo", tak jsme se rozbrečeli, aniž jsme to jeden o druhém věděli. Nadšením z radosti a euforií nad tou krásou.
Ihned po návratu do Prahy jsme napsali "Ostrov Dynamit" - takovou jazzovou revui . Černochy jsme neměli, herci se načernili. A k tomu jsme si pořídili k Ježkovi orchestr. Vlasta Burian se nám smál - "dyk vás to stojí šílený prachy !"
Měl pravdu. Ale když při generálce ta kapela spustila, byla to jam-session, ve které jsme se spolu s Ježkem blahem koupali.... "Ježišmárja, byli jsme tak šťastni !"
Zpocatku, ac nechci, aby to znelo spatne, se mi Werichuv styl psani prilis nelibil. Nebo me mozna tolik neoslovily jeho pribehy a vzpominky. Zacetla jsem se az v druhe polovine a nakonec asi dobry. Mozna jsem knihu nemela cist po Smrti krasnych srncu a po Nepilovi. Nicmene se neda uprit, ze jsem si z tak utle knihy poridila spoustu poznamek :-)
Souborné vydání vzpomínek a úvah Jana Wericha. Velmi příjemné, laskavé a vtipné čtení. I ve zdánlivě obyčejných textech je mnoho moudrosti, nadhledu a lidského pochopení pro některé (!) slabosti. Témata některých úvah jsou téměř banální (třeba o holubech) a někdy i poněkud upovídané, ale tam, kde Werich píše o věcech, které měl opravdu rád (třeba o divadle, cestování, chytání ryb), tam je nedostižný.
Jemný laskavý humor pana Wericha mě oslovuje čím dál víc. Při čtení těchto povídek jsem měla chvílemi pocit, že je mým přítelem, který se se mnou dělí o své myšlenky. Co víc na to říct...
Krásna kniha. Myšlienky a komentáre tohto velikána českej literatúry na veci všedné i nevšedné. Spomienky na miesta kde prežil mladosť. Osobne by som túto knihu odporučil ako povinnú literatúru pre všetkých, ktorí študujú alebo sa čo len trocha zaujímajú o etiku, morálku či uvedomenie si určitých morálnych hodnot. Hlavne Werichova myšlienka o recyklácii ľudstva. Veľmi trefné prirovanie ohľadom vredov nie na tele človeka, s ktorými sa možno dá nejako vysporiadať... ale vredy a šmuhy na duši, tá prastará vlastnosť človeka neustále klamať a byť neustále klamaný ...
´´ Spomínam si na jedného chlpca, ktorý počas 1. svetovej vojny predával noviny a pri tom vykrikoval. Biela je čierna a čierna je biela. Chytili ho a uveznili. No nepomohlo im to, vojnu aj tak prehrali.´´
Kniha značně nostalgická, protkaná úvahami na všemožná témata. Ve vzpomínání na Prahu svého mládí dokáže Werich navodit takovou atmosféru, že toužíte žít v této době a v tomto městě, je to sice nemožné, ale Werichovo vyprávění to alespoň an chvilku dokáže. Nejzajímavější úvahou pak byla úvaha o židli. Napsat pár stránek o židli, zajímavě, poučně a zároveň vtipně, to je kumšt. Jak úvahy, tak vzpomínání na své mládí jsou v nádechu milé a příjemné atmosféry, styl vyprávění je lehký, samozřejmý, jazykově bohatý.
Tato útlá knížečka je malým klenotem v mé knihovně, lékem na splín, jež dokáže zanechat lehký úsměv na tváři, pokladnicí klaunovy moudrosti.
moc milá knížka - oblíbený citát: „Lidé s fantazií nejsou nebezpeční. Nebezpeční jsou jenom ti, kterým fantazie chybí, takoví, co jdou jako kůň s klapkami na očích, kteří si neumějí představit, že může být ještě něco jiného, než oni myslí, že by mělo být.“
Autorovy další knížky
| 2008 |  Fimfárum |
| 1957 |  Balada z hadrů |
| 1965 | Osel a stín |
| 1965 | Italské prázdniny |
| 1980 | Kat a blázen |
Milé, laskavé a moudré vzpomínání Jana Wericha na lidi, města a místa, která měl rád, protkané jeho typickým humorem a stylem. Při čtení jako bych ho slyšela. Skvělá byla kapitola o Nezvalovi, o cenzuře, o strážnících nebo o mladí. Teď taky vzpomínám a mám chuť si po dlouhé době opět poslechnout Čochtana nebo Osvobozené divadlo.