Všecky krásy světa
Jaroslav Seifert
https://www.databazeknih.cz/img/books/74_/74611/vsecky-krasy-sveta-74611.jpg
5
181
181
Příběhy a vzpomínky našeho jediného nositele Nobelovy ceny
Přidat komentář
Krásná kniha plná vzpomínek autora na své přátele a na svůj krásný a bohatý život.
Citát z knihy:
Bliny jsou vlastně naše známé lívance. V Rusku je však pečou z ječné mouky, neslané a veliké jako talíř. Po upečení klademe bliny na sebe, aby zůstaly dlouho vlahé. To je vše. Když jich máme už dost napečeno, dáme se do jídla. Teď však přijde to nejdůležitější. Když položíme blin na talíř, dáme na něj trochu kaviáru, plátek uzeného lososa, kousek matjesa v oleji, sardelové očko, vypeckovanou olivu, kousek kapie nebo jinou ingredienci v této tónině. Pak vše zabalíme do blinu, polijeme horkým rozpuštěným máslem a hustou sladkou smetanou. Když to pak ochutnáte, rozplesají se vám všechny chuťové buňky, kolik jich vůbec v ústech máte. ... Bliny přímo volají po vodce. Nebraňte se tomu, byli byste sami proti sobě.
Také čtu tuto knihu již dlouho. A vše za mě napsal "wersl". Ovšem tato pasáž by neměla upadnout v zapomnění.
Poezie jde mimo mě, ale ráda čtu podobná vzpomínání. Pan S. psal o všech svých přátelích a známých, pokud si to jen trochu zasloužili, opravdu moc hezky. Ale nemůžu si pomoct, sám autor na mě působil, se vší úctou k jeho Nobelovce, jako nesympatickej nemehloidní vobšourník...
Právem nese tato kniha jméno "Všecky krásy světa". Četl jsem ji téměř rok. Né však proto, že by byla knihou nezajímavou, ne, to rozhodně ne. Naopak, stala se mým věrným druhem na cestě všedních dní. Utíkal jsem se k ní ve chvílích radosti i smutku, na dalekých cestách i v bezpečí domova, absolvovali jsme společně čtvero ročních období. Vždy, když jsem chtěl danému místu či okamžiku dodat náležitou váhu a punc jedinečnosti sáhl jsem právě po této knize. Doslova jsem si vychutnával, každičké slovo, kratičkou větu, všechna přirovnání... Někdy jsem si přečetl jednu stánku jindy třebas 100, zkrátka přesně tolik kolik bylo třeba abych nasystil svou touhu po kráse, která rezonuje tělem i duší. Častokrát také za doprovodu skladeb Leoše Janáčka, o kterém se pan Seifrt takéž několikrát moc hezky zmiňuje, a které celý prožitek ještě více umocnily. Knihu jsem sice dočetl, avšak hned jsem ji rozečetl znovu. Vím jistě, že ji přečtu ještě mnohokrát, i kdybych ji měl vždy na nějakou dobu odložit a pak se k ní opět vracet. Věřím, že mne bude doprovázet po zbytek mých dní a dodávat naději ve chvilích, kdy snad budu mít pocit, že všechno krásné na světě již pominulo. Byla a je mi vším, po čem lidská duše ve chvílích rozechvělosti touží a děkuji dílu prozřetelnosti za to, že se ke mě i přes mírnou okliku dostala.
Vím, že z komentáře není příliš patrné o čem vlastně v jádře kniha je, to si však můžete přečíst na jejím přebalu, nicméně moc bych si přál aby v každém, kdo si ji mezi mnohými vybere, třebas i díky tomuto komentáři, po jejim přečtení utkvěly alespoň obdobné pocity.
Nikdy mi nedošlo, že všechna ta zářná jména české literatury od Seiferta přes Nezvala, Biebla, Holana, Olbrachta po Wolkera nebo z těch starších Neumanna, Tomana, Sovu, patří lidem, kteří se navzájem znali a mnohdy byli dobrými přáteli. Kniha odhaluje mnohé z jejich osobností, vykresluje momenty ze života (už od dětství za Rakouska-Uherska, nikdy mi nedošlo, že ho Seifert zažil). Věřím, že si básník nic nevymyslel, ale opravdu to vše takto zažil. Působí to možná nepravděpodobně, někdy až nemožně. Vždyť ty příběhy jsou do posledního jak z pohádky, nemožné a snivé jako báseň. Ale věřím, že se staly. Protože se dějí podobné i mně (a asi každému člověku). Od přečtení této knihy si toho všímám víc. Seifert neprožil neobyčejný život, jen měl neobyčejný smysl pro jeho neuvěřitelnou krásu, která se skrývá v maličkostech. O těch maličkostech je tato kniha. Skoro si myslím, že podobný příběh, jaké jsou v této knize, je za každou Seifertovou básní.
Těžko popsatelná věc.Nostalgické,teskné,veselé i praktické zároveň,překrásně sepsané.Popis veselého života společenství básníků které znám jen podle jejich díla,milé vzpomínky na dětství a maminku,hrůza když se J.S.dozvěděl o popravě V.Vančury,nostalgie koukající se setkání už stárnoucího autora s mladou "fanynkou".Moc hezké a opravdu kouzelné čtení.
Četl jem jen část, jen tu a tam jsem si něco uždíbnul a musím souhlasit s něktrými komentáři, co tu jsou, že té tesknoty, nostalgie a celkvoě laskovosti je tam opravdu nebývale hodně. Je to ale pěkně napsané a zajímavý byl kontrast s knihami, které jsem četl v tu samou dobu a to sice O psaní a Zápisky starého prasáka od Charlese Bukowského. Knihy od Seiferta a Bukowského by měly být v knihovně hned vedle sebe. Je to nejen kontrastem napsaného, ale i tím, že jak Seifert tak Buk se čtou jedna báseň. Doporučuji.
Na své čtenářské poměry jsem tuto knihu četl nezvykle dlouho. Nutno ale podotknout, že takovéto knihy se MUSÍ číst dlouho. Já jsem ji četl asi měsíc a půl, ale dala by se číst klidně půl roku. Autorem je básník a tato kniha je poezií v próze. Proto stejně jako básnickou sbírku musíte i tuto knihu číst pomalu, po částech, abyste ji náležitě procítili.
Pan Seifert věnoval své vzpomínky psané básnicky květnatým jazykem svému dětství a mládí, Praze a jiným městům, která měl rád, a především svým přátelům z uměleckých kruhů - básníkům, malířům, sochařům a dalším. Je to vzpomínání laskavé, tesklivé a nostalgické. V jiných částech se autor zamýšlí nad mládím, stářím a především nad láskou, která jej celý život provázela.
Pokud jde o hodnocení, upřímně jsem váhal mezi čtyřmi a pěti hvězdami. Ačkoliv se po umělecké stránce jedná o překrásné dílo, během druhé poloviny knihy jsem se začal těšit, až knihu dočtu a sáhnu zase po něčem jiném. Čtení je to ale krásné, proto odkládám tyto své subjektivní pocity a dávám plný počet.
Krásné vzpomínání našeho největšího básníka Jaroslava Seiferta. Jaroslav Seifert nás zavede do svých krásných vzpomínek na své umělecké přátele a známé. Zajímavostí je, že toto jeho krásné dílo je prozaické a nikoli poezie. Zároveň nám ukazuje svou romantickou stránku svého já.
Jaroslav Seifert nezapře své básnictví ani v prozaických vzpomínkách. V krátkých črtách vzpomíná na přátele z řad umělců (Slečna Toyen, Dosti Wolkra!), zachycuje dobovost (Atentát na doktora Kramáře), líčí zázemí domova (Kuchyňské hodiny).
Výhodou textů je, že se nemusí číst popořádku.
"To známé tik-tak je však poslední, co slyším z jejich útrob. Hovoří ke mně docela jinak. K jejich důvěrnému, ale vždy rytmickému hlasu - jestliže se zaposlouchám a jejich tikot vnímám - vymýšlím si, či lépe: slýchávám přemnohá slova. Je to vlastně také i trochu mé řemeslo." (s. 17, Kuchyňské hodiny)
Úžasná kniha bohatých vzpomínek. Díky tomu, že se básník znal se spoustou spisovatelů, malířů a dalších rozličných umělců, jsou to vzpomínky osvěžující, odkrývající mnohé známé postavy z úplně jiných úhlů pohledu. Líbí se mi, že kniha nemá strukturu klasických životopisů, ale jde si svojí vlastní cestou.
Opravdu všecky krásy světa najdete v této knize. Můj milovaný básník Jaroslav Seifert
zde k nám všem promlouvá slovy v próze. Přesto mám pocit, že čtu jeho verše. Jsem ráda, že vlastním zrovna tohle vydání knihy, které je první necenzurované u nás. Již mnohokrát jsem knihu četla a jak napsala Magdalena5 - a stále se vracím.
5* nestačí.
Pěkné čtení, ale s přibývajícími stránkami jsem si stále častěji říkal, že té laskavosti je tu přece jen až příliš. Vyprávění bylo místy tak idylické a smířlivé, že jsem musel dělat stále větší přestávky.
Četla jsem 1. vydání této úžasné knihy, dnes v některých částech trochu doplněné o dříve cenzurované věty. I tak vzdávám úctu našemu jedinému spisovateli s Nobelovou cenou za literaturu. Vzpomínkový výčet jeho uměleckých kamarádů a známých osobností, které J. Seifert za svůj plodný život poznal. Co kapitola, to jiná osobnost a jiná historie. Čte se to lehce a snadno.
Krásná laskavá kniha, próza napsaná básnickým, a přece zcela přirozeným jazykem. Pohladí po duši.
Ano, musím také potvrdit. Je to kniha laskavá, hladící, tichých a klidných vzpomínek. Svého času jsem ji skupoval po antikvariátech za 30 - 40 Kč a následně dával coby dárek poetickým duším podobně laděných přátel. Rád jsem ji znovu přečetl skoro po 20ti letech ale s trošku jiným asi méně romantickým pocitem z povídek.
Jedna z nejkrásnějších knih, které jsem kdy četl a ke kterým se stále vracím. Jako student jsem si kdysi koupil 1. vydání, aspoň jsem si tehdy myslel, že se jedná o 1. vydání. Byl jsem nadšený, že o umělcích, ke kterým jsem tehdy vzhlížel, Jaroslav Seifert píše lidsky jako o lidech, a knihu jsem si okamžitě zamiloval. Pak jsem se občas ke knize vracel. Nyní čtu knihu znova a opět mě uchvátilo milé, laskavé vyprávění autora s vydatnou (a pochopitelnou) dávkou nostalgie. Navíc už několik desetiletí žiji na Žižkově, takže k mnohým vzpomínaným místům mám osobní vztah. Mnohé knihy, které se mi v minulosti líbily, ztratily po letech svůj půvab, ale tato kniha je vzácnou výjimkou.
Úžasná kniha vzpomínek, četla jsem ve čtvrtým ročníku na střední škole a strašně mě na ní lákalo i to jak popisoval své kolegy spisovatele i jiné umělce jeho doby. Všechny příhody jsou také psány s krásným básnickým citem a proto si mě velmi získaly.
Štítky knihy
Praha životopisy, biografie paměti, memoáry vzpomínky úvahy a zamyšlení exilová literatura poetismus Devětsil
Autorovy další knížky
| 1925 |  Na vlnách TSF |
| 1971 |  Maminka |
| 1999 | Všecky krásy světa |
| 1950 | Píseň o Viktorce |
| 1984 | Býti básníkem |
Moc pěkné čtení i o věcech a době,co už není.