Všichni jsme utkáni z hvězd
Rowan Coleman
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/334076/bmid_vsichni-jsme-utkani-z-hvezd-fs4-334076.jpg
4
193
193
Odejít z tohoto světa je snazší, když vás netrápí nedokonané a nevyřčené… Stella Careyová je provdaná za válečného veterána Vincenta, který po návratu z bojů tráví večery ve společnosti traumatických vzpomínek, úplně uzamčen před vnějším světem. Aby unikla před neútěšnou realitou domova, bere si Stella stále více nočních směn v hospicu. Rozmluvy s pacienty jí přinášejí zvláštní klid. Seznamuje se s jejich osudy; vnímá, jak odlišně lidé přijímají blízkost smrti. A především stále silněji chápe, jak je pro umírajícího člověka důležité urovnat a uzavřít vztahy s blízkými. A právě tehdy začne Stella psát dopisy, jejichž prostřednictvím se její pacienti loučí se svými milovanými. Některé jsou plné humoru či lásky, jiné obsahují souhrn praktických rad, z dalších čiší lítost… Všechny dopisy Stella odešle, až jejich faktický pisatel zemře. Tento slib dodržuje až do jedné noci: tehdy sepíše dopis, který je pro pacienta poslední šancí na odčinění dávné viny – pokud ovšem bude doručen včas…... celý text
Literatura světová Romány Příběhy
Vydáno:
2017
,
Domino
Originální název:
We are All Made of Stars, 2016
více info...
Přidat komentář
Příběh má v sobě spoustu lidskosti. Hlavní hrdinové řeší vztahy v těžkých životních obdobích. Líbila se mi myšlenka, že každý kdo odsud odchází chce odejít s čistým štítem. Více mne zaujala linka Hope. Stella mi nebyla moc sympatická. Zdálo se mi, že se nedovede vcítit do druhých. Místy mi příběh připadal až příliš přeslazený a měla jsem pocit jakoby se autorka snažila čtenáře za každou cenu úplně citově vyždímat.
Opravdu moc pěkné čtení. Dojemné.
Prolínání života a smrti. Svým způsobem velmi uklidňující. Vzala jsem si z těch příběhů to, že dokud žijeme, žijme naplno ... a když má přijít konec ... stejně nám nic jiného nezbývá než se s tím smířit.
Kniha plná velmi pěkných myšlenek. Občas trocha romantiky neuškodí :-). Až si budu zase chtít pěkně počíst a trošku občas pobrečet, tak si knihu velmi ráda zase přečtu.
Protože po Knize vzpomínek mě Není co ztratit trošku zklamalo, se mi do čtení moc nechtělo. Ale jsem ráda, že mi ji kamarádka půjčila. Přestože na konci trošku slaďáček, je to kniha plná krásných myšlenek.. a bude ve mně dlouho doznívat
Krásná a hodně citová knížka. Až mně bylo líto, že už mám dočteno,ale po dočtení jsem se musela znovu vrátit na začátek knížky, který jsem nejdříve trošku nechápala. Od autorky je to má 5. knížka a všechny její knížky můžu doporučit. Čtenářskou výzvu splňuje mnohokrát, těch dopisů je tam hodně a nutí k přemýšlení, jestli by před smrtí neměl takový dopis napsat každý člověk.
"Laskavost změní všechno", řekla Grace. "Nemůžeme si dělat starosti s celým zbytkem světa, a už vůbec ne se zbytkem vesmíru. Jediné, co můžeme udělat, je podívat se doleva, potom doprava, a být laskavá ke komukoliv, koho tam uvidíte. Když jsem konečně přestala myslet sama na sebe a začala si všímat lidí okolo, kteří neměli nikoho, kdo by je ujistil, že mu na nich záleží, teprve tehdy začal můj život skutečně něco znamenat." (s. 216)
Překrásně napsaná knížka, která když Vás jednou uchvátí, už se od ní nedokážete odtrhnout. Několik příběhů se nám tu lineárně rozvíjí jen proto, aby se časem spojily a pak zase rozešly. Ty ostatní jsou sice krátké, ale o to emotivnější.
Ze začátku jsem měla trošku problém se zorientovat v ději, ale netrvalo mi to dlouho.
Všechny příběhy, i když jsou srdcervoucí, jsou vyprávěny něžně a tak nějak lehce a když najednou člověku tečou slzy z očí, ani se jim nediví, protože je to tak nějak ta nejpřirozenější reakce, co se mohla stát.
Ale pláč není jediná emoce, se kterou jsem se během čtení potýkala... byl to vztek, lítost a hlavně soucit ale zároveň údiv a radost. Druhou polovinu jsem zvládla na jeden zátah během čekání ve frontě u lékaře. Ve chvíli, kdy jsem knihu zavřela, se otevřely dveře a zaznělo mé jméno. Vesmír mi to zase krásně načasoval. Jen už teda nevím, kdy naposledy jsem měla v očích slzy u lékaře... :-)
Když se ke mě kniha dostala, věděla jsem o ní, že je o smrti a o dopisech, které kvůli ní vznikly.
Čekala jsem, že kniha bude postavená jen na dopisech s tím, že se jemně dozvíme i něco ze životního příběhu zdravotní sestry, jež je píše.
Místo toho však čtenář dostane komplexní příběh tří hlavních postav, mezi nimiž je i již zmíněná sestra, které jsou povedeně vystavěné a zaujmou svými charaktery. Nejvíce se mi líbilo vyprávění Stelly, přišlo mi, že se jedná o vyprávění o čisté lásce, která sice projde proměnou, ale stane se ještě silnější.
Jakmile si člověk zvykne na plynulé vyprávění, dopisy slouží jako taková brzda, v pozitivním smyslu - myslím, že díky tomu jsem si víc čtení i užila. Některé dopisy byly úsměvné a dojemné (když ve svém posledním dopise vysvětluje fungování pračky) a jiné mě dojali až k slzám.
I přes těžké téma smrti jsem si knihu užila a přišla mi spíš taková oddechová.
Kniha plná citu, lásky, bolesti, usmíření, odpuštění. Kniha o konci, ale u někoho i o novém začátku.
To první co mne napadlo po dočtení knihy bylo - ještě že jsem si ji koupila a nemusím ji vracet do knihovny. Neuvěřitelná kniha, ke které se určitě budu vracet.
Autorka má ve zvyku vybírat si obtížná témata a tak trochu barvotiskové je dotáhnout do happy endu, nicméně tady (možná pod vlivem doznívající sváteční nostalgie) jsem jí to odpustila, i proto, že ty happy endy nejsou tak křečovité jako třeba v Knize vzpomínek. Za určitých okolností by se to tak mohlo stát, i když asi ne v tak vysoké koncentraci... Co ale odpustit nemohu, jsou velmi špatné dialogy, jak mimo jiné už uvedla Anna 13: všechny postavy mluví stejně, promluvy jsou příliš dlouhé a vysvětlující. Nejspíš je měly oživit vulgarismy, ale v těch vznosných spisovných filozofujících promluvách působí jako pěst na oko, vůbec se tam nehodí (možná k tomu přispěl i překlad, ale myslím, že problém je již u originálu, i když překlad mohl kontrast trochu otupit). Naopak se autorce povedly fiktivní dopisy umírajících - v těch se jí paradoxně povedlo lidi odlišit víc než odlišuje v promluvách své hrdiny.... V polovině jsem se trochu obávala, aby to nesklouzlo do nevkusného kýče, ale nakonec to je kýč poměrně vkusný, který se mi docela líbil.
Proč by měly téct slzy u knihy, u ktere se to očekává díky jejímu námětu? A pokud netečou potoky slz, vypovídá to snad o špatně odvedenem díle?
Za sebe hodnotím tento knižní počin plným počtem hvězdiček ( hvězd ), ikdyz jich třeba není tolik, aby mohli ztvárnit medvěda na kolečkových bruslích...
Najdete zde trochu romantiky, lásky, smrti, bolesti, ale také svítání a očekávání lepších zítřků, nových začátků... A kocoura jako bonus ❤️
Přestože ne všechny příběhy mohou být skutečne, neznamená to, že se při jejich čtení nemůžeme na chvíli ztratit a treba i malý okamžik věřit v jejich "skutečnost".
Nevím čím to,ale nejsem z příběhu nějak nadšená.Nejspíš jsem měla uronit pár slz, mít soucit s postavami a jejich životy, vcítit se do děje,a být plná emocí po dočtení knihy.... ale nic z toho se nestalo. Zkrátka nenadchne ani neurazí.
Jsem z této knihy trochu rozpačitá. Čekala jsem trochu víc, než jsem dostala. Hlavně jsem čekala větší emoční zásah, který se ale bohužel nedostavil.
Hlavní hrdinka Stella mi přišla sympatická a nezáviděla jsem jí její rodinnou situaci. Zároveň jsem ale oceňovala její vůli bojovat se vším, co se jí v životě děje. Také se mi líbil ten nápad s tím, že Stella pomáhá psát umírajícím lidem dopisy na rozloučenou, které už sami napsat nemohou. Ten koncept byl dost zajímavý. Samotné dopisy jsou v této knize vkládány mezi jednotlivé kapitoly a bylo to takové hořkosladké, místy bolestivé ozvláštnění celé knihy. Autorka v tomto ohledu píše hodně citlivě a to zpracování se mi líbilo a přimělo mne přemýšlet nad různými věcmi.
Ale samotný příběh byl na můj vkus až příliš rozvláčný a ukecaný. Přišlo mi, že autorka na některých místech stojí a šlape vodu - některé pasáže byly pro mne nezáživné a o ničem. Ve výsledku to tak pro mne byl dost průměrný příběh. Nebyl špatný, ale k dokonalosti to pro mne mělo dost daleko.
Nebolo to bajecne, nebolo to ani zle. Nijak nenadchlo, ale ani nevadilo. Taky priemerny -nazvime to - roman o zivote a umierani, skor citovo ponaty.
Kniha, která by vzhledem k tématu, kterým se zabývá, měla bolet...
Ale ona se třpytí a leskne jako hvězdy, které má v názvu. Je protkaná nití naděje.
Je silná a myslím, že dokáže člověka úplně rozbít. Pokud například čtenáři někdo zemřel nebo mu někdo umírá, či sám čtenář pomalu opouští tento svět, může být tento příběh těžký, ale zároveň svým způsobem i povznášející.
Kniha je plná emocí a zajímavých postav, které vám svou lidskostí přirostou k srdci po pár stranách. Mě osobně nejvíce zaujal příběh Stelly a Vincenta a jsem nadšená z toho, jak dopadl....
Mezi jednotlivé kapitoly Colemanová vložila dopisy umírajících lidí svým blízkým. Fiktivní ale vzbuzující tolik citu. Všechny stojí za to. Hluboce vás dojmou a vženou slzy do očí.
Knížka by to byla téměř dokonalá, až na jeden nešvar. Strašně mi vadilo, jak postavy mluvily. Třikrát by jste jim do jejich proslovů skočili... Nikdo se v reálu takhle nevyjadřuje. Obtěžovalo mě to a vytahovalo z atmosféry příběhu. Díky této záležitosti se nepovedlo autorce navodit dojem reality, a to je v tak ohromném a bohatém příběhu velká škoda.
Nevzpomínám si, že bych tohle zaregistrovala v jejích dalších knihách, které jsem četla.
Přesto knihu doporučuji. Všem lidem. Neboť se umírání týká úplně každého. Jednou se dotkne každého. A tato knížka si na něj tak trochu sáhne za vás. Ale nebudete v depresi, nýbrž plní naděje a radosti z toho, že jste mohli žít a cítit. A možná vás nabije ještě něčím - odvahou.
Na začátku knihy jsem si myslela, že to nebude pro mě. S přibývajícími stránkami mě to bavilo čím dál víc. I slzička ukápla.
Pěkná kniha k zamyšlení, četla se dobře, zpestřením knihy pro mě byl kocour, krásně to provazovalo příběh jednotlivých postav. Co mi občas trochu vadilo, když byl děj přerušen dopisem - některé byly moc hezké, jiné zbytečně "navíc".
Ach jo tak uz je konec,posledni stranka a pak uz jen rozlouceni se ctyrmi krasnymi zivotnimi pribehy,pribehy ktere me osobne predaly poselstvi jako ze nikdy neni pozde na novy zacatek ,pokud se za nej clovek ma do posledni sance a sil chut se prat.Pribehy ktere mi ukazaly ze zivot by se mel uzivat kazdy den na plne pecky i kdyz vlastne nevime kolik dnu nam osud vymeril a s pocitem ze pravdepodobne mene nez ostatnim.A pribehy o tom (a ted budu trosku citovat autorku) ze pravda vam nakonec pomuze se uzdravit , zatimco lez by vas hnisala do konce zivota...Tak ze?za me plny pocet bodu! Jen k zaveru tato knizka byla ma prvni od autorky , kterou jsem nasla uplnou nahodou v antikvariatu.Hrozne se mi libila tak jsem si koupila dalsi o ktere jsem se tady docetla ze je udajne o dost lepsi nez kterou jsem prave docetla..to jakoze vazne? Wow!tak to se mam opravdu na co tesit!:)
Kniha byla dobrá, četla se lehce. Životní příběhy lidí, které jsou navzájem protkany. Pro mě hlavní myšlenka je, že vzdycky je naděje na lásku a nic není ztracené, když se o to bojuje.
Štítky knihy
dopisy smrt psychologické romány psychologické příběhy umírání hospic psychická traumata vina posttraumatická stresová porucha váleční veteráni
Autorovy další knížky
| 2015 |  Kniha vzpomínek |
| 2017 | Všichni jsme utkáni z hvězd |
| 2017 | Léto plné neskutečných věcí |
| 2015 | Není co ztratit |
| 2019 |  Zrcadlo, zrcadlo |
Kniha o tom, jak je důležité být sám sebou, nenechávat problémy “vyhnít ale řešit je a hlavně užívat života dokud můžeme.