Vůle
Jeroen Olyslaegers
Je válka – okupované Antverpy ovládá násilí a nedůvěra. Wilfried Wils se považuje za začínajícího básníka, ale zároveň se musí živit jako pomocný policejní strážník. Jeho kamarád se spíš ze ztřeštěnosti než z rozumu angažuje v odboji a ilegalitě, zatímco Wilfriedův umělecký mentor je zarputilým antisemitou. Wilfried opatrně lavíruje mezi těmito dvěma světy ve snaze o přežití. Vůle je drsný, ambiciózní a mnohostranný román, v němž nikdo nezůstane ušetřen.... celý text
Přidat komentář
Velmi zajímavé téma, které mám ráda, ale nějak mi neseděl jazyk, kterým je kniha napsána, někdy mi přišel až moc vulgární. Zároveň jsem se v knize někdy hůře orientovala, nicméně nejvíce se mi líbily části, které popisovaly události za války.
"Touha po normálnosti, to je právě ten jed, pokrytectví, který k ní patří, a všeobecná otrocká morálka." (s. 57)
Tohle nebyla na čtení vůbec jednoduchá kniha. Zvolený jazyk, místy velmi detailní popis reality, retrospektivní vyprávění, které je sem tam proložené popsáním současné reality - to všechno a mnohem více vytváří velmi působivé dílo, které čtenářům otevře dveře do jiné doby a jiného světa.
Pohled na 2.SV v Antvepách byl zajímavý, tahle část Evropy není v příbězích z války zase tak zastoupená.
Styl psaní odpovídá vypravěči, jde o vyprávění starého muže a básníka k tomu, takže takové trochu rozhárané.
Jako celek docela zajímavé, i když ten konec mohl být víc polopatický.
Dost mi trvalo se do toho začíst, vypravěčský styl mi úplně nevyhovoval, ale tak od půlky jsem si zvykla a má to něco do sebe. Vede to k otázkám typu "kdo jsem, abych soudil" nebo "mohu tvrdit, že bych se choval správně?", zejména když co je správně určuje vítěz války. Pokud hlavní hrdina nekecá, tak se jen snažil si hledět svého, čímž se stal hajzlem pro všechny strany.
Hořký dopis pravnukovi: vzpomínky na mládí, na hledání svého místa mezi ostatními v okupační době plné strachu, zrady, odvahy a kolaborantství. "Jsem si jist, že to dělají hlasy, který člověka nutí dělat věci, aby se konečně našel, aby se stal tím, kým má, tím, kým opravdu je, a jak už jsem ti říkal, to je to nejtěžší, co existuje, poněvadž tohle privilegium se jen tak neuděluje a lidi chtějí, abys byl hlavně jako ostatní" (str. 310). Dopis, z něhož probleskuje zoufalství z toho, že nenašel pochopení ani u své milované vnučky ("Staříček je svině.") a že vlastně cítí vinu i za její tragédii. Rozhřešení tedy zoufale hledá u adresáta svého dopisu. Jenže ... "Kdo říká, že existujeme?" (str. 316)
Silná kniha, nepříjemné čtení. Holocaust v Antverpách, zločiny téměř nepostřehnutelně prorůstající všednodenností čtyřicátých let, žádný padouch ani hrdina, protože všichni tančí tak rychle, jak dokážou - jen proběhne psychické a charakterové propadání se jednoho policajta-básníka a platba přes generaci. Promyšlená struktura, motivy proměňující svůj význam, postavy s překvapivým vývojem... potud výborné. Ovšem korektury odbyté jako u Odeonu snad nikdy; překlep např. hned v prvním odstavci fakt nepotěší.
Ve válce jde o přežití. Způsoby k tomu mohou být různé. Kdo jsme, abychom posuzovali, co je správné a co špatné? Co je ještě morální a co už ne? Postavy v románu nejsou černobílé. Sympatická vám pravděpodobně nebude ani jedna z nich. Hlavní hrdina přežil válku. Co si o tom myslíme, je už na nás čtenářích.
Příběh Wilfrieda Wilse v okupovaných Antverpách. Vypráví svůj pohled zpětně svému pravnukovi a ukazuje, že nikdo nejsme bez viny.
Tuto knihu jsem četla bez jakýchkoliv očekávání a opravdu mě překvapila. Je to zase jiný pohled na druhou světovou válku, tentokrát z Belgie. Kdo je pro a kdo je proti Židům? Kdo se přikloní na jednu nebo druhou stranu? Komu můžeš věřit a komu ne? A to jak ve válce, tak i v současnosti.
Ze začátku mi vadila absence kapitol, časté střídání časových rovin, kdy v jednom dlouhém textu stihnete třeba i čtyři časové úseky. Ale jak jsem se začetla, tak mě to pohltilo a už nepustilo. Je potřeba víc sledovat text, aby člověk pobral opravdu všechno.
Hodně často jsou zde popisovány ulice v Antverpách. Tak jsem se mrkla do mapy a chodila jsem po městě společně s Wilfredem :-) Kniha je psána hovorovým jazykem a některé popisy jsou opravdu naturalistické.
Postupně, jak proudí myšlenky vypravěče, nám je odhalen celý Wilfredův život, který je, jak jinak, ovlivněn právě druhou světovou válkou.
Tuto knihu budete buď milovat, nebo ji odložíte po prvních stránkách. Jsem ráda, že patřím k první skupině čtenářů.
O člověku, co se během okupace tak nějak protlouká jak se dá. Četlo se to dobře, jen to ve mně nic moc nezanechalo.
Vůle
Do zabíjení se ve válkách nepouštějí lidé jako ostřílení všehoschopní zabijáci, ale jako obyčejní muži, o nichž by to nikoho nikdy nenapadlo. Kdy se stane z člověka bestie? Odpověď hledá Jeroen Olyslaegers, který v románu Vůle vypráví příběh z Němci okupovaných Antverp. Je to nečernobílý příběh o mladém policistovi, který je obrazem belgické společnosti, jež se potácí mezi snahou o odboj a absolutní kolaborací s nacisty. Obyvatelé diamantového města s tradičně početnou židovskou komunitou na jednu straně neskrývají zášť vůči tomuto národu a dokonce posilují z ideového přesvědčení jednotky SS, na druhé straně stejně jako například Nizozemci (popisuje to skvělý román Výhled přes střechy od Suzanne Kelmanové) ukrývají své židovské sousedy a zapojují se do odboje.
Olyslaegersův hlavní hrdina Wilfried Wils coby strážník se chtě nechtě stává nástrojem moci, jenž se svými kolegy podniká zátahy na odpírače nuceného nasazení, později asistuje při transportech Židů z města. A neustále přemítá, kde je hranice mezi plněním rozkazu a svědomím a jak si to vnitřně odůvodnit. Wils se jako přímý účastník represí snaží jednat lidsky. Je to šílený boj rozporů, který musí svádět v sobě samém. Kdy se snaží uchránit deportované od násilí, přestože tuší, že jedou na smrt. A také se zaplétává, aniž by byl iniciátorem, s oběma stranami. S odbojem i s nacisty. Wils si při jednom pogromu klade klíčovou otázku: Jestli je tohle možný, jestli lidi v uniformách mohou mlátit děti, dávat ženským ďahy do obličeje, ubíjet chlapy málem k smrti, jen aby je dostali do stěhováku, na kterým stojí jméno jednoho z nás, vlámský jméno Jestli je tohle všechno možný, není pak všechno dovolený? Není pak všechno dovolený? Wils příběh vypráví jako penzista a i ty nejdramatičtější zážitky popisuje spíše tónem, jako by se vlastně nedělo nic mimořádného. Jako by tím chtěl snížit svoji vlastní vinu. Věty typu: Doba byla zlá nebo musíme na to nahlížet v kontextu jsou ve všech dobách prázdnými prohlášeními, jež mají sloužit jen jako alibi. A stejně slouží i zde.
Autor skvěle zachytil právě atmosféru kolektivního přesvědčování o nevině, problematiku holokaustu v Belgii a nastínil otázku poválečné integrace kolaborantů do společnosti. A také tíhu svědomí, kterou vtělil do postavy Wilsovy vnučky, jíž ona tíha minulosti dostihne.