Výchova bez poražených
Thomas Gordon
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/124266/bmid_vychova-bez-porazenych.jpg
4
103
103
Kniha amerického psychologa Thomase Gordona, nominovaného na Nobelovu cenu za mír, srozumitelně a názorně popisuje postupy, jak komunikovat s dětmi, jak posílit spolupráci v rodině a jak efektivně řešit problémy. Tato kniha čtenářům poskytne odpovědi na otázky: Jak se při výchově vyhnout přílišným ústupkům dětem. Jak dětem naslouchat, aby byly ochotné s rodiči mluvit. Jak s dětmi mluvit, aby byly ochotné naslouchat. Jak děti naučit řešit své vlastní problémy. Jak řešit konflikty tak, aby se nikdo necítil poražený. Součástí knihy jsou praktická cvičení, která rodičům umožní osvojit si nové postupy, patřičně je zažít a případně je vyzkoušet ve své vlastní rodině. Výsledkem bude méně hádek a bojů, méně zuřivých scén a lhaní, méně trestů.... celý text
Literatura naučná Psychologie a pedagogika Rodina
Vydáno: 2012 , MalvernOriginální název:
Parent Effectiveness Training, 1970
více info...
Přidat komentář
Pro mě jedna z nejlepších knih o rodičovství. Samozřejmě v těch knihách se témata opakují, ale některé jsou čtenářsky přívětivější, některé méně. Tato kniha mi přišla čtivější než třeba Respektovat a být respektován, kde se řeší v podstatě to samé. A jak vidím v komentářích, nejsem jediná, kdo má takový pocit. Každopádně za mě nejdůležitější a zásadní myšlenka, mluvit nejen s dětmi, ale i s dospělými v podobě Já-sdělení. To se snažím vtloukat si do hlavy.
Ackoliv me zacatek uplne uchvatil, knizku jsem mela rozectenou nekolik let. Nebyt Vavrova (https://www.vychovabezporazenych.cz/)
mailoveho maratonu, kdy jsem si cteni rozdelila, asi ji nedoctu.
Zajimalo by me, jestli kniha samotna nekomu stacila k tomu, aby koncept win-win zavedl uspesne do sveho kazdodenniho fungovani. Ja bych potrebovala jeste nejaky zivy kurz a spoustu treninku...
Z knihy/konceptu podle meho nazoru do velke miry cerpa Nevychova.
Srozumitelně podaný náhled na respektující výchovu. Souhlasím, že kniha by mohla být klidně kratší, myšlenky se dost opakují. Nicméně pro rodiče, kteří mají chuť vychovávat děti tak, aby v tom všem zúčastněným bylo dobře, doporučuju.
Praktická kniha, relativně jednoduchá myšlenka, občas až nepříjemné zrcadlo a odhalení rodičovských autoritářských technik. Cvičení by mohly být hojněji a nejen na konci knihy, ale spíš v průběhu. Jsem zvědavý na Školu bez poražených.
Kniha mi prijde fascinující, má v sobě mnoho dulezitych informaci, ale je to tak tezce napsane. Ocenuji promyslenost a propracovanost, jen nekdy mozna az zbytecne komplikovane. Kniha by mohla byt klidne polovicni a bylo by to stale podnetne.
Najdete zde jak pracovat s detmi, ale take jak pracovat sam se sebou jako rodic.
Moc se mi líbila kapitola o komunikaci s nemluvňaty, pridana cviceni v prilohach (naslouchani pocitum, rozpoznani neefektivniho sdeleni, pouziti rodicovske autority) a 12 komunikacnich bloku - prehled typickych rodicovskych odpovedi a jejich dusledku.
Kniha říká to co jiné zase jinou formou. Podstatou má být třetí cesta mezi autoritářskou (poškozené dítě) a příliš volnou (poškození rodiče i děti) výchovou. Co takhle se svým dítětem mluvit?
Pro mě příjemné opáčko - k těmhle věcem je třeba se vracet.
Podobné a mnou oblíbené knihy:
Aha rodičovství (+ druhý díl o sourozeních - ještě přínosnější)
Nenásilná komunikace - základ
Respektovat a být respektován - pokud to chcete nezáživně
Četla jse tĕžko, rozvlačne. Koncept jdem už četla i u jinych knih ktere se četli lip.
Skvělé, jednoduché, názorné. Viz příklad s bundou: dcera si ji nechce obléknout, zatímco otec myslí, že by měla jít v bundě. Dva možné scénáře: buď otec donutí dceru obléct si bundu (špatné) nebo jde dcera ven bez bundy (taky nic moc). Oba scénáře jsou pro jednoho (nebo možná i pro oba) prohrou. Existuje třetí možnost? Spousta (pra)rodičů jako by v tomto místě měla zatmění mysli a netušila, že třetí možnost existuje a je právě tato: otec zjistí, že dceři vadí tato konkrétní bunda, a domluví se s ní, že si vezme jiné teplé oblečení. Nechápu, že diskutování s dítětem v tomto smyslu pokládá tolik lidí za ústupek, ztrácení pozice, nedostatek respektu od dítěte. Copak rodinné vztahy jsou boj? Kde se má dítě naučit spolupráci, když ne v rodině? Copak všechny vztahy jsou bojem kdo s koho? Proč má v rodině někdo poroučet a druhý poslouchat, je snad rodina armáda?
S knihou a jej myšlienkami sa takmer úplne stotožňujem. Ovšem zaviesť to do praxe je veľmi náročné. Moje dieťa nereaguje tak, ako v uvedených príkladoch :D
Knížka se mi líbila obsahem, ale zpracování a i překlad děsné. Bylo to neskutečně rozvláčné, neustále se opakující informace - v rámci jedné stránky zopakováno x-krát, to bylo únavné číst. Také se mi nelíbilo to neustálé vychvalování této metody (byť to může být pravda) a neustálé odkazy na kurz. Závěr ooo Amerika mě také neoslovil.
Ale co se týče metody III. a aktivního naslouchání, to mě velmi zaujalo a určitě se na to podívám blíž a zkusím v praxi.
Moje prvni knizka tohoto typu. Psana jednoduše, srozumitelne a uvadi mnozstvi prikladu. Jedna z mala knizek, kde si budu muset udelat vypisky, nez ji vratim do knihovny.
Od začátku do konce mi tato kniha dává smysl. Dokonce mi ani nepřijde, že by se autor tak často opakoval, jak uvádějí některé komentáře. Téma knihy je do detailu promyšlené a poctivě rozpracované, vše se dá pochopit. Teď jen všechny poznatky a dovednosti uvést do praxe.
Kniha učí používat nástrojů aktivního naslouchání, Já - sdělení, Ty - sdělení, ukazuje metody I. autoritativní a II. liberální a ukazuje nám zlatou střední cestu tzv. bez poražených - Metodu III. Učí nás rozpoznat jaká chování jsou pro nás přijatelná či nepřijatelná. Teoreticky se mi výchovná metoda v této knize jeví jako rozumné řešení, které opravdu dává smysl. Je možné, že v určitých situacích se tímto postupem můžeme dozvědět od našich dětí to, co je opravdu trápí, můžeme je pomocí začlenění do diskuze naučit hledání vlastního řešení a zodpovědnosti, nebo nám obecně dokáže poodhalit, že celou dobu okolí projevujeme náš sekundární problém a jako rodič nejsme vlastně autentičtí. Ono to celé opravdu dává smysl, protože proč bychom měli naše děti sekýrovat, když můžeme zkusit najít společná řešení, která jsou pro obě strany přijatelná? Jak pan Gordon píše, na oko se zdá, že se tato výchovná metoda přichyluje k liberalismu. A já mu naprosto dávám za pravdu, protože ono to tak vážně vypadá. Rodiče jsou zvyklí na to, že oni jsou autorita a oni nejlépe vědí, co je pro děti dobré či ne. A když dítě přijde na vlastní řešení problému, máme tendenci si takové chování přebrat jako naši prohru, což není správné. Kniha mi částečně změnila názor na to, že děti potřebují pevnou ruku. Protože ono když jim dáváme vše ostatní - lásku, společně trávený čas, pochopení, a jakýsi řád, proč bychom neměli řešení našich problémů zkusit řešit společně, namísto neustálého poučování ze strany rodiče? Hledání kompromisů (ačkoli p. Gordon nerad toto slovo spojuje s Metodou III. bez poražených, ale mně se to zdá naprosto v pořádku) přeci je tak často používanou praxí jak mezi přáteli, obchodními partnery, ale i ve vztazích a manželství. Kniha otevírá oči, prozkoumává obzory, mění tak hluboce zakořeněné názory. Je na nás, jak se s tím popasujeme. Přestože se kniha zaměřuje na výchovu dětí, spousta z nás může praktikovat obecně v mezilidských vztazích. Kniha se četla velice dobře, ke všemu obecnému psaní je vždy přiložen praktický a často i reálný příklad ze sezení s pacienty. Na konci knížky krátký testík pro to, abyste si procvičili, co vám kniha vlastně měla primárně předat. Přesto se často opakují stejné myšlenky a věty dokola, z mého pohledu ale tohle není na škodu.
Čtivě napsaná kniha o tom, jak dobře vycházet s dětmi. Pravda, mohla by být trochu kratší, ale zrovna tady to moc nevadí, přečíst si totéž víckrát.
Autor popisuje metody aktivního naslouchání, JÁ-sdělení a efektivní způsob řešení sporů, díky kterému jsou všichni zúčastnění s řešením spokojení a nikdo není "poražen". Na řešení problému se podílejí nejen rodiče, ale i děti, a tím se učí lepší schopnosti problémy řešit, brát ohledy na rodiče a mají pak větší snahu dohodu dodržet (než kdyby jim bylo řešení vnuceno).
Autor doporučuje nepřikazovat, nepoučovat, nenutit řešení, nemoralizovat, neshazovat, nenadávat, netrestat, neodměňovat, nesoudit. Věnuje pár kapitol autoritativnímu (ale i liberálnímu) přístupu k výchově a hlavně jeho důsledkům.
Kniha umožní sebereflexi a ukazuje jinou cestu, než jakou asi většina rodičů vykročila. Na konci knihy je krátká praktická část.
Jak už to bývá, s některými názory autora se neztotožňuji, ale rozhodně tuto knihu řadím mezi doporučeníhodné, a to hlavně pro autoritativní typy rodičů.
Myšlenka knihy je určitě výborná a maximálně potřebná, ale příliš se mi nelíbilo její zpracování a zdlouhavost. Napříč jednotlivými kapitolami se stále opakuje totéž, jen trochu jinak napsané a nejvíce mě ničil překlad rozhovorů mezi rodiči a dětmi, které byly místy až nepředstavitelně stupidní. Za naopak nejpovedenější považuji "Krédo pro moje vztahy" v úplném závěru knihy.
Moc fajn kniha, čtivě napsaná. Hodí se nejen jako inspirace k výchově dětí, ale může pomoci ke zlepšení mezilidské komunikace obecně. Líbilo se mi, že nejsou předloženy pouze hotové návody, ale všechno je velmi srozumitelně vysvětleno a je vždy zdůvodněno, proč autoři považují daný přístup za nejlepší.
V knize se čtenář dozvídá, co je to aktivní naslouchání, jak formulovat Já-sdělení a jaké má výhody oproti Ty-sdělení. Obět tyto dovednosti se pak používají při metodě bez poražených, která má rodičům a dětem pomoci dohodnout se tak, aby byly obě strany spokojené.
Pokud můžu srovnat s knihou Vychováváme děti a rosteme s nimi od N. Aldortové a s českou knihou Respektovat a být respektován, které popisují v různých obměnách prakticky totožný přístup, hodnotím tuto jako rozhodně nejlepší a nejkomplexnější z nich. Také nejsnáze pochopitelnou a nejčtivější, cítila jsem za textem velké osobní zkušenosti autora i živou zkušenost ze spolupráce s mnoha rodiči. Přesto mám u všech těchto knih obrovský problém s několika body, které se u všech shodují.
1. Všichni tvrdí, že je možné aplikovat na děti od narození. Podle mě je sporné to jakkoliv prokázat, takže napsat se to určitě dá, ale v praxi to musí znamenat vlastně upustit od jakéhokoliv zásahu do chování dítěte do cca 18měsíců...
2. Po rodičích se chce, aby byli hlavně autentičtí. Ale autentičtí určitým způsobem. Aby se naučili být autentičtí. Není to oxymoron jak víno?
3. Popírá se rodičovství jako role, v konceptu jsou dítě a rodič prostě dvě bytosti, co řízením osudu žijí v jedné domácnosti. Nerozumím, co je na rodičovské roli špatně. JE to prostě role se všemi znaky a samozřejmě ji jde naplňovat lepšími a méně dobrými způsoby, ale ten fakt snad ani nejde rozporovat. Ale možná když to popřu, lépe se naučím být autentická :-D
Nicméně, na rozdíl od dvou výš uvedených knih jsem tuto dokázala dočíst, pouze s občasnými pocity, že tady ze mě někdo dělá trubku. Nutno přiznat, že v praktických příkladech a aplikacích přímo do situace je kniha přínosná, moudrá a obohacující, při nejmenším dovede každého vnímajícího čtenáře k zamyšlení nad zažitými postupy.
Asi by to šlo napsat jednodušeji a přehedněji, ale velké plus za čtivost. Narozdíl od knihy Respektovat a být respektován si nepřipadám jako pako, když dočtu stránku a porozumím tomu.
Rozhodně mi kniha trochu otevřela oči k tomu, co mě ještě ve výchově čeká. Ačkoliv autor tvrdí, že se dá aplikovat i na nemluvňata, u nás to zatím moc nevyšlo. Takže doufám, že až bude prcek mluvit, tak se nějak na běžném soužití "dohodneme" :)
no, myslím, že vše šlo popsat zhruba na půlku knihy, ale základní myšlenka dobrá, udělala jsem si i výpisky a až prcek povyroste, určitě vyzkouším. Zdá se mi o dost lepší než Respektovat a být respektován, ta je spíš jak učebnice, tahle kniha je čtivá a vesměs zábavnou formou se naučíte, co vás autor naučit chce :-)
Výchova bez poražených
Já jsem k tomu přistupovala dost skepticky, to přiznávám, o to větší mě čekalo překvapení. Výchovu bez poražených jsem si nejdřív přečetla pěkně od A po Z, jako román, a teď se k ní vracím na přeskáčku, jak potřebuju. Knihu hodnotím jako jednu z těch lepších mezi knihami o respektující výchově, nebo spíše o respektujícím soužití. Protože nemusí sloužit jen rodičům, dá se to hezky aplikovat i na manžela, kolegyni, rodiče..., které pochopitelně nevychovávám :-). Nabyté vědomosti je tady velmi jednoduché si vyzkoušet okamžitě v praxi, nejde tedy o další knihu plnou nepoužitelné teorie. Líbí se mi to moc.