Výchova dívek v Čechách
Michal Viewegh
https://www.databazeknih.cz/img/books/86_/8619/vychova-divek-v-cechach-8619.jpg
3
1411
1411
Mladý učitel Oskar je na tom finančně bídně, a tak přijme doučování dcery milionáře Krále. Dvacetiletá kráska Beata má potíže se světem i sama se sebou. Život učitele se mění v milostné šílenství a zběsilé kličkování mezi milenkou, manželkou a dcerou.
Přidat komentář
Na to jak je kniha krátká mi trvalo dost dlouho než jsem se jí prokousala. Film byl rozhodně lepší.
Možná je to tím, že v Beátině zoufalém tápání poznávám kus sebe a několik lidí, které znám, ale „Bringing Up Girls In Bohemia“ je pro mě mistrovské dílko, které si užívám snad podesáté. Nejlepší od autora. Knížka o to smutnější, čím je veselejší a lehčí na přečtení. Nebýt to Viewegh, proti kterému existuje intoušská povinnost zbrojit, viz půvabný komentář od MessiáŠe, šlo by si snadno všimnout ohromných kvalit, které text má. Baví každou větou. Nestojí na pointě. Postavy nežijí v bezmístí a bezčasí. Obsahuje několik skvělých stylistických nápadů. I ty proklínané citáty tam sedí. Stejně jako kurzíva, povzbuzující k extra vychutnání některých výrazů. Hrana možné autobiografie je obroušena na jedničku. Strukturálně to do sebe zapadá od začátku do konce. Geniálně je spojena intimní a společenská satira. Humor je zaplacen implicitnější bolestí. Autorovo alter ego se dává všanc. Co z toho, zda pozérsky nebo upřímně? Jestli je Výchova dívek v Čechách trapný kýč a patos, pak se bojím, že trapným kýčem a patosem umí být prostě život. Díky za to, že Vieweghův obrovský talent pro kreativní psaní nebyl odkázán na svolení jiného druhů narcistů než je on, těch, kteří ho prostě nemusejí jako prodejnou osobu a nesnášejí masovost. P. S. Film nenudí, ale není dobrou adaptací.
Kniha mě celkem bavila, i když stále jsem autorovi tak úplně nepřišla na chuť. Zajímavé téma je dobře zpracováno, nelituji, že jsem knihu četla, ale vracet se k ní už patrně nebudu.
Tuto knihu jsem četla na základce jako povinnou četbu a kupodivu jsem ji nevnímala jako vulgární, ale zajímavou knihu na přečtení (nemyslete si o mně nic zlého, jsem slušná holka, fakt! Proto říkám kupodivu!). Mylná myšlenka, která se mi z tohoto příběhu vytvořila na mysli, byla ovšem ta, že je to vše pravda a než mi to někdo vysvětlil, považovala jsem autora za proutníka.
Knížku jsem přečetla během jednoho dne a opravdu mě nadchla. Chvílemi zdlouhavé a chvílemi zanedbané pasáže, jinak jsem byla se stylem psaní spokojená:)
Bohužel mě to moc nebavilo :( . Knihu jsem četla před rokem a už teď si z ní pamatuju málo co...
Po první skvělé polovině jsem se docela začínala bát, že Viewegh napsal kromě Báječných let další skvělou knihu. Několikrát jsem se smála nahlas a příběh krásně a zajímavě plynul. V půlce se to ale zvrtlo, protože autorovy vsuvky a poznámky se staly až trapnými a příběh se začal bortit. Citáty od jiných autorů mi rozhodně nevadily, kurzíva za to strašně. Konec úplně postrádal pointu, kterou spisovatel vyzradil prakticky už na začátku - povídka z Playboye na konci knihy už byla jen posledním utrpením.
Ve své úmorné snaze napsat postmoderní román obohatil Viewegh románový žánr přinejmenším o čtyři typy: (1) román ego-maniaka, (2) citátový román, (3) román psaný kurzívou, (4) román-omyl, přičemž se všechny čtyři vzájemně překrývají a dohromady vytváří nesnesitelně trapné, silně schizofrenní, ukázkově midcultové simulakrum.
Aby to nevypadalo, že jsem snad nedejbože během četby přijal za své něco z Vieweghovy mentality, když se snažím oslnit termíny, které jsem vyčetl ve slovníku cizích slov, je na místě dojmy utřídit a ujasnit. Začněme tradičním, lehce variovaným obratem, který snad bude v souladu s Vieweghovým sebepojetím coby Boha (dále užívám jména Viewegh jako pracovní označení pro Svatou Trojici implicitního autora, vypravěče a hlavní postavy): Na začátku Výchovy dívek v Čechách bylo Ego (a na konci čtenářova smrt). A jelikož se chtěl Viewegh usilovně etablovat jako uznávaný spisovatel, prostupovalo jeho Ego celým textem, že se na jiné situace, postavy, témata a motivy nezůstal prostor, protože Vieweghova neschopnost vystoupit vně sebe sama je až fascinující.
Jako stejně fascinující se jeví neobratná struktura románu (román v uvozovkách), v němž jsou sice dvě narativní roviny (čas příběhu a čas vyprávění), avšak nijak výrazněji se tu s časovým odstupem vyprávěného nepracuje; také všudypřítomné citáty (taktéž vystihující, neboť citát ze samé podstaty postrádá kontext, tudíž s ním můžou diletanti volně nakládat) se snaží navodit pocit, že máme co do činění s uměleckou literaturou (např. v klasických románech citáty uvozují tematicky či motivicky kapitolu), přičemž jejich nekoherentní zařazování má přesně opačný efekt, když působí jako nahodilé výpisky z četby, které se snaží legitimizovat onen postmoderní román, o který vypravěč podle svých slov usiluje – nejpříhodnější je v tomto směru citování Rolanda Barthese (sic!) o intertextualitě, přičemž Vieweghovo tvůrčí mistrovství v oblasti intertextuality sahá tak daleko, že opíše libovolnou pasáž z libovolného díla nejlépe slavného autora.
Mezi další nadužívanou kratochvíli patří kurzíva, kterou nejspíš Viewegh pochytil u Kundery, když si z něj tak krásně dokáže utahovat při scéně, když hlavní postava mávne rukou. Mimo Vieweghovy schopnosti už patřily způsoby používání kurzívy; u Kundery se zpravidla jedná o klíčové slovo, o důraz, o jemný, avšak zásadní rozdíl v používání (srov. Kniha smíchu a zapomnění), zatímco Viewegh kurzívu užívá zcela podle libosti, což je neklamnou známkou jeho neschopnosti nahlédnout na věci samé detailněji, hlouběji, s větším citem a porozuměním. Budu-li ještě v této blasfemické analogii pokračovat, tak Kundera využívá citáty pro rozvinutí situace, pro charakterizaci postav, kdežto Vieweghovi slouží citáty pouze k iluzornímu potvrzení vlastní vzdělanosti.
Zůstává však zásadní otázkou, koho chce Viewegh svou rádoby vzdělaností oslňovat. Vůbec slůvko rádoby je definiční pro celý rádoby postmoderní rádoby román. Viewegh se totiž evidentně domnívá, což je elementární tragikomický omyl, že pokud zvládne jaksi obstojně stylizovat, může se nazývat spisovatelem. Absolutně už pak nezvládá cokoliv jiného; na základě Barthesovy teze o intertextualitě se pokusí vytvořit postmoderní román pomocí citátů, protože přece na intertextualitě postmoderna stojí, no né? Aby toho nebylo málo, přidá ještě několik novinových článků, povídku – úplně dokonalá montáž. Ještě přidá dvě časové roviny. Že s nimi neumí zacházet, vůbec nevadí, ani to, že neví, o čem a hlavně jak vyprávět, nezná funkční zkratky (navzdory citátu o zkratce!) – jak vypovídá prvních sto stran, které detailně popisují sedm dní po sobě, aniž se dobereme jakéhokoliv hlubšího smyslu (tento pocit přetrvá i po přečtení celého textu). Tak přidá nezaměnitelně trapný humor a taktéž trapnou hru na zpochybnění fikce (jinými slovy, tohle se opravdu stalo, nebo ne?). A smysl pro sebeironii, aby dokázal, že není tolik egocentrický. Vtipné však je, že ani Vieweghova občasná sebeironie není nikdy upřímná, nejedná se o žádnou sebereflexi, nýbrž slouží jenom jako záminka pro další (rádoby) vtip.
Jak jsem už uvedl, není mi jasné, na koho Viewegh cílí. Jestli na čtenáře, který se chce primárně pobavit, proč ho zahlcuje aluzemi, kterým nebude rozumět? Proč se snaží hrát si na umění, když se o intelektuálech, zatímco je vesele cituje, a intelektuálštině (sic) vyjadřuje pohrdavě? Proč se snaží tematizovat psaní samotné (zase ten zatracený Kundera)? Ve výsledku však nemohu tvrdit, že bych se nepobavil nad autorovými těžkopádnými vtipy, okázale nabubřelou hrou na spisovatele, trpícího komplexem méněcennosti a nedostatečnosti, a proto neustále ukrytého za maskou klamné sebedůležitosti a narcismu, tudíž román nakonec prohlašuji za postmoderní pro jeho ludické vyznění a udílím symbolickou jednu hvězdičku za vydařený vtip o Ludvíku Vaculíkovi. A i to je možná víc než si kvalifikovaný humorista a profesionální češtinář zaslouží.
Bylo to přesně ve věku, kdy mě v těch sedmnácti neuvěřitelně namíchlo, že já musím do školy a ona ne. Kdy jsem měla dojem, že ona může všechno a já nic. Kdy ona má všechno a já nic. Nedočetla jsem. Pak jsem s k ní po osmi letech vrátila, abych ji mohla vykázat do seznamu vysokoškolské četby za devadasátá léta. A kupodivu jsem tenhle akcent nevnímala (tedy jen trošku). Takže konečně vidím tu psychologii a vnímám linii vyprávění a vývoje.
Linie poučného vyprávění, proloženého citáty - no asi to je fakt Viewegh. Časem máte dojem, že čtete učebnici filozoficko-psychologické sondy do duše ironické ženy v mužském těle. Za skoro tři, Michale.
Touhle knížkou se (prozatím) Viewegh zařadil mezi mé nejoblíbenější autory. Abych 220-ti stránkovou knížku přečetla za jeden den, to se mi ještě nestalo.
Kniha se četla dobře, děj byl normální. Kniha mě ničím nenadchla, ale ani neurazila.
Od MW jsem již nějakou tu literaturu četla, ale tento titul mě opravdu neuchvátil. Filmové zpracování mě též nenadchlo.
Ještě jsem od něj nic nečetla, tohle bylo moje první setkání s Vieweghem. Četlo se to snadno, samo. Zpočátku jsem uvítala jeho styl, jeho prokládání textu citáty, úvahami i promluvami ke čtenářům - cítila jsem se součástí děje :) Nicméně po nějakých 150 stránkách už mě to rušilo, protože toho bylo až moc. Příběh samotný je tak trochu stylistickou stránkou odsunut do pozadí.... celkově to byly příjemné chvilky strávené s Oskarem a Beátou, ale co, bylo, to stačilo :) Ale Viewegha si ještě určitě přečtu.
Nemohla jsem se zbavit pocitu, že jsem knihu četla, přesto jsem si děj nevybavila. Spíše podprůměrné čtení.
Štítky knihy
nevěra zfilmováno česká literatura milenky studentky zakázaná láska
Autorovy další knížky
| 2002 |  Báječná léta pod psa |
| 2006 |  Účastníci zájezdu |
| 2010 |  Biomanželka |
| 1994 | Výchova dívek v Čechách |
| 2011 | Mafie v Praze |
Tato kniha nedává rady mužům, jak jednat s dospívajícími dívkami, ale spíše se svým způsobem snaží poukázat na různé komplikace těchto vztahů. Autor se rozhodl nejít příliš do hloubky, ale spíš (i za pomocí citátů) rozvinout čtenářovu potřebu o tomto tématu přemýšlet. Mladé ženy mají v sobě kouzlo, kterému se snadno podléhá, avšak vystřízlivění bývá podobné, jako v knize - a zdálo se mi jako symbol - po noci strávené v bordelu. Stylisticky kvalitní Viewegh na to šel jednoduše, někdy však až příliš, a proto to pravé kouzlo této knihy ztvárnila až Aňa Geislerová ve stejnojmenném filmovém zpracování. To najednou člověk tu zamilovanost snáze pochopil...