Vyhnání Gerty Schnirch
Kateřina Tučková
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/29103/bmid_vyhnani-gerty-schnirch-SiS-29103.jpg
4
4291
4291
Noc z 30. na 31. 5. 1945. Gerta Schnirch, matka několikaměsíční dcerky, je jen s osobními věcmi odsunuta společně s ostatními brněnskými Němci směrem na Vídeň. Vyčerpávající pochod skončí v Pohořelicích, kde mnoho vyhnanců podlehne epidemii tyfu a úplavice. Gerta a některé další německé ženy se zachrání při nucených pracích na jižní Moravě, kde setrvají i po ukončení transportů. Po znovuzískání československého občanství se Gerta vrací do Brna, v němž prožívá další bouřlivé události druhé poloviny dvacátého století.... celý text
Přidat komentář
Další mistrovské dílo Kateřiny Tučkové. Výborně sepsané dějiny odsunu Němců z pohledu jednotlivců, které k mému překvapení nekončily po válce, ale pokračovaly k nástupu komunismu, přes normalizaci, Sametovou revoluci, devadesátá léta až po začátek 21. století. Mám pocit, že jedině Kateřina umí tak výborně zachytit prožívání, pocity a myšlenky svých postav. Celá kniha je psaná krásnou češtinou, která se tak příjemně čte po všech těch přeložených zahraničních knihách.
Doporučuji.
Další pohled na zlobu války, která rozdělila názorově manželství německo-české. V době války se staví na stranu německého národa v rodině hlavně otec se synem. Matka za války umírá a krutý osud vyhnání z domova čeká hlavně dceru Gertu i s malým dítětem. Kniha pečlivě popisuje, co prožívala Gerta, členové rodiny i ostatní jí blízcí. I když se po letech vrací zpět do rodného Brna, její život se radikálně změnil, ale ona nese následky až do konce života. Válka nese utrpení a často i nevinných lidí. Už nikdy víc!
Dala jsem si po přečtení knihy, týden času na vstřebání silného příběhu a tématu.
Kniha byla naprosto fantastická. Příběh Gerty je zachycen do všech podrobností, navíc proložen vyprávěním ostatních postav, tentokrát z jejich pohledu na situaci i na Gertu.
Celkově tu v komentářích bylo napsáno vše. Vše o vině Němců, která je nepopiratelná, o pomstě Čechů a popřejí jejich holubičí povahy...
Mně k tomu napadá snad jediné, co jsem zde nečetla, a co ve mně rezonuje stále...Na všech stranách je vždy někdo, kdo ve svém vlastním zájmu případně přesvědčení koná. Ovšem pouze lidé mu dají možnost to vše uskutečnit. A v každé době se najdou ti, kteří jí jsou úplatní. Jsou to ti, kteří ač Česi hajlovali na náměstích, najednou shodili čapku s hákovým křížem, a jako uvědomělí Češi kopali do brněnských Němců. Jsou to ti, kteří byli v STB a děsili lidi a nutili je zradit vlastní rodinu a přátele, pro osobní prostěch. A ti stejní po roce 89 seděli na radnicích....A ty stejné převlékače kabátů máme kolem sebe do dnes. A je jen na nás, jestli zapomeneme na minulost a na zvěrstva a zlo, kteří tito lidé páchali...Gerta nikdy nezapomněla...a věřila do poslední chvíle...
Za mě perfektní kniha, která mě opět o něco dovzdělala o druhé světové válce, hlavně tedy o poválečném období a situaci v padesátých letech v Československu. Velmi silný příběh. Souhlasila bych s jmenováním knihy povinnou četbou (některé školy ji mají v kánonu), přečteno jako příprava na maturitu z dějepisu a ze zájmu, na velké doporučení mé dějepisářky. Knihy o životě obyčejných lidí za druhé světové války jsou mým velmi oblíbeným tématem.
Styl psaní se mi naopak od některých hodnotitelů zde líbil, sedl mi. Nepůsobil uměle, ale velmi autenticky, měla jsem pocit, že jsem součástí děje. Mladou Gertu jsem si jako postavu oblíbila a litovala jsem ji, postupem času mě začala štvát. Po tom všem, co zažila, byla naivní až blbá (jak tu píše tami1) a taky zbytečně tvrdohlavá. Beznadějná osobnost.
Doporučuji k přečtení všem. Svou historii by podle mě měli znát všichni.
Za mě je tato kniha snad ještě o malinko lepší než Žítkovské bohyně. Chápu, proč se Gerta chovala, jak se chovala, avšak tak jak to bylo těžké žít pro ni v následující době, bylo pravděpodobně i pro ostatní těžké žít s ní. Z jejího života plyne jedno velké ponaučení. Nesžírat se. Za mě velmi silný a dost depresivní příběh. Tohle je literatura, která by se měla číst povinně na základkách!
Silná a velmi těžká kniha. Se stylem psaní jsem se trochu prala. Ale za přečtení stojí....
Hodně silné čtení. Knihu jsem četla měsíc.....nejen kvůli stylu psaní, ale nedalo se to číst v jednom kuse. Mezi jednotlivým čtením jsem musela mít přestávky a vydýchávat.
Super téma,pro mě ještě lepší neż téma Žítkovské bohyně,téma odsunu Němců po válce z Čech je pro spoustu z nás zcela neznámé,příkoří co si museli vytrpět.
Jsem ročník 1974 a nikdy se nám ve škole o této časti historie ani nezmínili,to je špatně. Když poukazujeme na to, co se jiní dopustili na nás,měli bychom si přiznat
čeho jsme se dopustili my na druzích. Možná by tato kniha mohla být povinna četba ve školách,jak psal pan jeseteri,moc hezký komentář.
Zajímavý příběh Gerty, která se musela porvat se životem, který jí byl ovlivněn tím, co nemohla ovlinit. Tj. že byla napůl Němkou. Bylo zajímavé sledovat osudy dalších žen, z nichž každá si život zařídila jinak. Nicméné je spojuje to, že se nikde necítí akceptováni. Příběh Gerty by měl být takovým poučením, že když se člověk nebude schopen od minulosti odpoutat a posunout, tak jeho další život je vlastně zbytečně vyhozený.
No tak co napsat.. ještě hodně dlouho budu tuto knihu vydýchávat. Autorka se s tímto tématem poprala fakt hezky. Je vidět, že si téma pořádně nastudovala. A úplně mě mrazí, že bych takto prožila svůj život. V marnosti, samotě, strachu, křivdě, nenávisti a v podstatě sama, protože to co lidé prožili za války je hrůza. A to pro všechny svým způsobem.
Je potřeba takovéhle knihy mít a číst. Máme se moc dobře a i tak budeme pořád brblat a nadávat i když v podstatě nemáme na co. Kvalitní kniha, určitě doporučuji. Vzala mě za srdce ještě víc než Žítkovské Bohyně.
Ano, ve válkách se dějí hrozné věci, které způsobují další hrůzu. To nejhorší, co se skrývá v lidech, se dere na povrch.
Část knihy navíc velmi rezonuje s jedním mým úporně se opakujícím snem - situaci Gerty, která vyhnána přebývá na venkově bez práva, bez budoucnosti, jen ze soucitu některých místních. Nevzpomínám si, že by se mi nějaký autor takto dokázal dostat pod kůži.
Na střední školu jsem chodil v Rakousku. Náš učitel dějepisu jednou při hodině trochu vypadl z role. Probírali jsme poválečný vývoj v Evropě. On se nechal unést a emotivně nám líčil, jak byl jako malý hoch se svou rodinou v létě 1945 vyhnán z jižní Moravy do Rakouska - přišli o všechno, museli snášet nelidské útrapy.
Hlas se mu chvěl, viditelně s ním cloumal hněv a rozhořčení nad tím příkořím, v očích měl slzy. Já a moji spolužáci jsme byli všichni šokovaní a zaražení. Pamatuji se, že ve třídě šlo slyšet spadnout špendlík, jak nikdo ani nehlesl. Navíc bylo zjevné, že se při líčení těch neblahých událostí obracel ponejvíce na mě. Vím, že to nemyslel zle a osobně proti mně jako Čechovi, jen prostě podlehl emocím a měl potřebu to takto drsně a otevřeně sdělit. A očividně hlavně mně, protože předpokládal, že o tom jsme se v České republice na základní škole neučili.
Já jsem mu to měl tenkrát za zlé, ten jeho výstup. Měl jsem pocit, že mi bylo vyčítáno něco, co se mnou nemá nic společného, za co nijak nemůžu. Cítil jsem se zahanben a ponížen.
Ale ke své ostudě a k ostudě českého školství musím přiznat, že jsem o této kapitole naší historie do té doby skutečně neslyšel. Byl rok 1995.
Když se mi nedávno dostala do ruky kniha Kateřiny Tučkové, vzpomněl jsem si na našeho nebohého učitele. Ne, opravdu to nebyla moje vina, co se po květnu 1945 českým Němcům stalo, ale nějak mi došlo, že je to můj úkol a úkol nás všech, aby se o tom vědělo. Aby se na to nezapomnělo. A aby se taková zvěrstva a bezpráví už nikdy nemohla opakovat.
Kateřina Tučková napsala skvělou knihu, která dobře popisuje a vystihuje atmosféru doby. Říkám si, že by to snad měla být i povinná četba.
Navíc se mi opravdu líbí její styl. Čte se to velmi dobře, ale přitom ne zcela snadno. Člověka to nutí se trochu soustředit. Často nová kapitola začíná jakoby uprostřed nějakého děje, který čtenář zprvu nechápe, a kolikrát s novými postavami na scéně, a teprve postupně se dobírá toho, co a proč se stalo a o kom je vlastně řeč. Zkrátka líbilo se mi, že mi děj nebyl servírován jednoduše jako na stříbrném podnose, ale musel jsem se k jeho pochopení trochu dopracovat.
Pro mě opravdový skvost novodobé české literatury.
Síla. Tohle by měla být povinná četba, nejenom kvůli vylíčení poválečného vyhnání Němců, ale i pro vylíčení padesátých let v Československu. Styl, kterým je knížka psaná, není úplně jednoduchý, ale je ohromně autentický.
Kniha nebyla špatná, ale neseděl mi styl jakým je napsaná. Osudy několika odsunutých žen z poválečného Brna se mi pod kůži nedostaly - škoda, mohla to být krásná knížka.
Knížka plná silných emocí...pohled na zvěrstva války i z té druhé strany. Těžko si představit, že něco takového bylo vůbec možné....bohužel bylo...i když mi úplně nesedl styl psaní, knížku jednoznačně doporučuji!!!
Působivý a čtivý příběh, který se snaží o nejednostranný a objektivní náhled dějin. A daří se to.
Působivý příběh plný smutné historie. Myslím, že knihu by si měl přečíst každý, kdo tvrdí, že Češi byli jen utlačovaní chudáci, kteří mají čisté ruce - nemají a dopustili se také mnoha zločinů na lidech, kteří nic nezavinili.
Zajímavé bylo také "převlékání kabátů" z pohledu nezávislého pozorovatele.
Smutný osud Gerty Schnirch byl dojemný, strnulý a beznadějný, přesto na konci kniha nadějně ožívá díky Blaničce, která vnese optimismus a svobodu, která je nezatížená křivdou historie.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Brno ženy pro ženy venkov sudetští Němci vysídlení Němců Němci Češi a Němci vyrovnání se s minulostí
Autorovy další knížky
| 2012 |  Žítkovské bohyně |
| 2022 | Bílá Voda |
| 2009 | Vyhnání Gerty Schnirch |
| 2014 |  Fabrika |
| 2018 | Vitka |
Možné drobné SPOILERY!!!
Moje druhá kniha od K. Tučkové. Téma odsunu Němců po 2. sv. válce se přímo i nepřímo dotklo i mojí rodiny. V kuchyni u babičky visí hodiny, které jejím rodičům věnovala před odsunem jistá Anna Selner (nevím, zda píšu správně), služka, která u nich sloužila na konci války. Babička na Annu někdy vzpomíná a lituje toho, že jí z obavy (komunistický režim) neodepsali na dopis, který od ní z ciziny dostali. Babička se také zmiňuje o tom, že chalupy po Němcích si zabrala ta „největší chátra“. Ještě vypráví, že po válce Američani zezadu zastřelili několik německých důstojníků, kteří se holili u potoka pod vesnicí, když je Češi na ně upozornili. A přímo se odsun dotkl manželovy babičky, která byla ze smíšeného manželství. Po válce přišli o všechen majetek, ale zůstat mohli… V knize je mnoho momentů, které mi výše zmíněné střípky připomněly. Autorce nelze upřít, že si nastudovala mnoho o tématu odsunu, vykořenění lidí, kolektivizace, atd. … Pro ty, kteří znají Brno, musí být čtení hodně zajímavé. Nicméně mě mrzí, že ji unikl zákon č. 115/1946 a nesprávně odkazuje na amnestii prezidenta (s. 266), i když se nejedná o literaturu faktu, ale o beletrii, stejně mi to kazí dojem z četby…
Vyhnání Gerty Schnirch mi dalo mnoho podnětů k zamýšlení. Děti za války byly stále dětmi se svými touhami, starostmi, koníčky,… „Ale pak si všimla, že není jediná. Časem ji uhodilo do očí, že není sama, kdo o přestávkách čmárá na prázdné čtvrtky papíru, čte pod lavicí knížku nebo dlouhé minuty vyhlíží oknem do ulice.“ (s. 26)
Poválečná nenávist se dá pochopit, jen mě opět překvapilo, jak se najednou vztahy mezi lidmi můžou takto diametrálně změnit. Vzpomněla jsem si na knihu Bezpečná zóna Goražde, tam je také hezky popsáno, jak se sousedské vztahy přes noc změnily. Národní hrdost v takové míře, že se omlouvá i vraždění… Hodně zajímavé mi přišlo líčení toho, jak se majetek po Němcích dostával do rukou nově příchozím. Rodina Jechů je pro mne synonymum „hamižné příležitosti využívající chátry“ a při čtení některých pasáží mi bylo smutno, že se někteří Češi tahle nenávistně chovali k těm, které celý život znali… Velmi mě zaujaly zmínky o JZD (mezi prvními vstupovali ti, kteří si zabrali majetek po Němcích a sami neuměli hospodařit – s manželem jsme o tom diskutovali, prý už na to narazil i jinde, musím se vyptat babičky; plnění povinných dodávek a popis práce v kravíně působí velmi realisticky - mamka je zootechnička a babička v kravíně pracovala, takže jsem ji při práci jako dítě měla možnost sledovat), za to přidávám body…
Podnětů mi dala autorka skutečně hodně, třeba zamyšlení nad tím, jak se postavit k výchově „německých“ dětí po válce v zemi, která nemá k Němcům dobrý vztah – jako Čechy nebo nepopírat kořeny? Být takovým rodičem muselo být hodně těžké…
„Něco jako domov nemá v téhle republice žádnou váhu. Berou ho lidem za trest anebo jen tak. Prostě jen tak. Z vyšší vůle. Od stolu.“ (s. 347)
Když jsem po knize sahala, tak jsem očekávala silný emotivní zážitek. Jenže se u mě nedostavil a to jsem velmi emotivní. Musím se přiznat, že jsem se i rozhodovala, že knihu asi po 80 stránkách odložím a odskakovala jsem ke čtení posledního dílu Smrtky. Nicméně jsem ráda, že jsem ji dočetla, kvůli těm podnětům, které jsem dostala. Důvod, proč mne prakticky nijak příběh Gerty ani ostatních postav nezasáhl, vidím hlavně v tom, že na mne vyprávění působilo strašně odosobněně. I když si myslím, že se autorka snažila, právě to odosobnění odsunutých Němců překonat, ale na mě to bohužel nijak nepůsobilo. Chyběly mi dialogy, které by postavám vdechly více života a plasticity. Pokaždé když jsem knihu začala číst, tak jsem si vůbec nedokázala rychle vybavit, o čem a o kom jsem četla předtím. Tak nějak je mi to i líto, že jsem si čtení neužila a neprožila víc. Nejvíc se mne dotkla postava Helgy, která nosila mrtvého chlapečka…
Pokud vás zaujalo téma odsunu a chcete si přečíst jiný osud, doporučuji příběh o Rudolfovi Bělohoubkovi (Chomutovsko) z knihy Ještě jsme ve válce.