Vyhoštěná smrt
Jiřina Šiklová
Nová kniha Jiřiny Šiklové formou fiktivních rozhovorů, vyprávění i teoretických výkladů přibližuje smrt jako základní životní fakt, který k vlastní škodě vytěsňujeme ze svého myšlení a řeči – a s nimi často i umírajícího člověka. My lidé jsme si jako jediní tvorové vědomi své smrti. Přesto se bojíme o ní mluvit a často to neumožňujeme ani svým blízkým lidem, kteří odcházejí. Napětí se tím stupňuje, umírá se dnes skoro bez rozloučení a vyslovení posledního přání. Knížka Jiřiny Šiklové prolamuje toto nepsané tabu a formou fiktivních dialogů, vyprávění, zamyšlení i teoretických výkladů přibližuje toto období lidského života umírajícím i těm, kteří je doprovázejí. Není to návod, spíše vybídnutí, abychom hledali k druhému cestu alespoň v posledních dnech života.... celý text
Přidat komentář
Jiřina Šiklová otvírá důležité téma smrti jako tabu dnešní doby. Co od knihy čekat? Autorka se opírá o průzkumy o myšlenkách a přáních související s tématem konce života a většinu prostoru věnuje úvahám o tom, jaké postavení má dnes smrt v našich životech a jaké by měla/mohla mít.
Kniha malá velikostí, velká svým obsahem.
Krásné zamyšlení nad vlastní smrtelností a práce s ní. Srovnání co bylo a je, jak smrt vnímáme, jak nás ovlivní a co zanechá.
Některé pasáže jsou opravdu hodně silné, rád se k nim zase vrátím.
Další kniha paní Šiklové, ač útlá, tak plná mouder. Nejprve doporučím její další skvělé knihy - Matky po e-mailu, Omlouvám se za svou nepřítomnost a Deník staré paní.
O smrti se nejen nemluví, dokud se nás nebo naší rodiny nedotkne, ale snažíme se dělat, jako že vůbec není. Možná je to u nás zdravotníků obrana před vyhořením, ale to nikoho z nás neomlouvá. Mnozí z lidí - pacientů z nemocnice už neodejdou. Ale my je vidíme "jen" jako pacienty. Musí mít diagnózu - to znamená věčné odběry, nepříjemná vyšetření...a při tom musí být lékařům jasné, že léčit už nelze a mnozí z těch staříčků to ani nechtějí. Lékaři místo aby rodině vysvětlili stav a lidskou stránku těchto - s prominutím- "lidí se smrtí na jazyku", dále alibisticky ordinují, aby je rodina nemohla napadnout, že neudělali vše. Ale tito lidé chtějí JEN důstojné zacházení, a v klidu zemřít. Jak z toho ven?
Ale dost mých úvah. Knížku by si určitě měl přečíst každý, každého se týká. a na závěr dva citáty.
" Peklo jsou pro nás naše životy, o kterých víme, že nebyly naplněny, tak jak naplněny být mohly."
"Líp se umírá těm, co sami sebe přijali s těmi chybami, než těm, kteří se pořád a pořád ještě hájí, vysvětlují ostatním, co udělali a co udělat měli a proč to neudělali."
Na stopu tohoto pojednání o nezbytných věcech života mě přivedl kamarád evangelický farář, když jsem s ním konzultovala literaturu k disertaci a zrovna jsem řešila psychologickou literaturu k tomu, proč nás jistým způsobem přitahuje a fascinuje zkáza, smrt a utrpení. Šiklovou mi půjčil a já si ji nakonec koupila, protože to je knížka, kterou by člověk, zajímající se o psychologii z laického hlediska, doma měl mít.
Šiklová má myslím hodně velkou pravdu. Samozřejmě, smrti se nelze nebát, protože kdo by se nebál toho, o čem neví, co po tom bude? Ale vyhnat ji pryč není řešení. Za prvé se mnohdy bojíme víc toho, co nevidíme, ale jen tušíme (i v hororech působí větší děs náznaky, než plný pohled na příšeru)...
a za druhé, jednou se nám to vyhánění smrti škaredě vrátí, protože spolu s ní budeme vyhnáni i my a budeme buď někde umírat sami, pomalu a v opuštění, anebo budeme vědět, že se to blíží, ale nebudeme o tom smět s nikým mluvit, protože to je tabu, a "babi, ty přece neumřeš, takhle mluvit nesmíš" a podobně. Přitom mluvit s umírajícími nebo starými o tom, že to přijde, říct jim, co jim ještě chceme stihnout a hlavně nechat je, aby řekli, co mají na srdci oni... to je strašně důležitý a měli bychom se to zase začít učit.
Knížka, která stojí za přečtení a hlavně za poučení. Kéž by se nám podařilo zase začít "kmotřičku" brát zpátky k nám. Ona tu je a nezměníme to.
Paní Šiklová je pro mne svým způsobem Dáma. Má znalosti, zkušenosti a odvahu pojmenovat věci pravdivě. Pohlédnout do tváře i věcem před kterými velká část společnosti (často nikoli vlastní vinou) zavírá oči či se alespoň zkouší dlouho "dívat jinam". Velice potřebná kniha k navázání dialogů s kýmkoli. Umírajícím, pozůstalým, nemocným, přítelem, dítětem . . . . .
Útlá knížečka o umírání v dnešní uspěchané době. O tom, že se nemáme bát mluvit o smrti s umírajícími - to považuji opravdu za důležité, škoda, že mi to nedošlo dřív.
"Ještě před sto lety většina lidí věděla, jak by se měla se svými zesnulými rozloučit. Šel za farářem...atd" Pokud to neudělal, obvykle také věděl, proč to neudělal.
"To není jenom vlastní strach ze smrti. O smrti nemluvíme proto, že nevíme, zda je, nebo není správné dávat najevo emoce. Zda se má plakat, stěžovat si, litovat druhé a sám se nechat litovat".
A hlavně umírá-li člověk, nebo ví, že jeho konec se blíží, určitě je vhodné s ním o smrti mluvit a hlavně ho neopouštět. A o tom to je.
Knížka se mi dostala náhodou do ruky asi před dvěma lety, dnes konečně jsem ji "doklepla". Dlouho spokojeně odpočívala v poličce - ani vlastně nevím proč. Snad že jsem čekala trochu věděčtější pojetí (dost mě rušily stylizované rozhovory na začátku každé kapitolky), nebo naopak ještě praktičtější návody, jak téma smrt uchopit a jak smrt prožívat. Chápu ale že to moc nejde - smrt každého člověka je jedinečná, a tak se nedá moc dobře univerzálně radit, tím spíš, když rituály už dnes skoro neexistují a člověk si musí tak nějak poradit sám. "Kuchařku na čas umírání" jsem tedy nenašla, recept neobjevila, ovšem nezavírám knihu zklamaná - třeba konkrétní osobní prožitky autorky a vzpomínky na její rodinu patří k otmu nejsilnějšímu, co nám nabídla.
Kniha ve mě zanechala velký dojem. Konečně se někdo nebál napsat to, na co se každý z nás bojí sebevíc jen pomyslet. Smrt je součástí života. Je tu, ať už si to přiznáme, nebo ne. Jednoho dne k ní dospějeme každý z nás. Je opravdu zajímavé, jak se chápání, pojímání a vnímání smrti za celá staletí měnilo a vyvíjelo.
Dříve jí lidé brali jako něco běžného. Byla součástí jejich životů. Dnes se jí snažíme ignorovat. Je pravda, že když jsme nemocní, něco zásadního nás trápí, málokdy se někomu svěříme. Zato, když se jedná o malichernosti, dokážeme si stěžovat naplno.
Neříkám, že bychom si o ní měli povídat denně. Ale umět se o ní bavit s dětmi, dokázat je připravit na to, co je čeká... pohřby, smutky, nešťastné události a okamžiky v rodině. To by se nemělo zamlčovat a ignorovat. Lidé by se o tom měli umět mezi sebou bavit. Přesně o tom je kniha. Vyslovila to, co je pro nás téměř nevyslovitelné. Dnes spolu už skoro nekomunikujeme mezi sebou. O to méně o tomto tématu. Za mě skvělá kniha, která má co říct.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
2003 | Deník staré paní |
2009 | Matky po e-mailu |
2007 | Dopisy vnučce |
2013 | Vyhoštěná smrt |
2012 | Intelektuál ve veřejném prostoru |
Další kniha, kterou by si měl přečíst každý :)