Vyhubená zvířata

01.10.2024

Netradiční encyklopedie provázející čtenáře po druzích obratlovců vyhubených od roku 1600 (kdy začíná jakž takž spolehlivá pramenná evidence) do roku vydání (1998). Texty k jednotlivým druhům i poddruhům jsou poměrně stručné – i notoricky známé „tváře“ jako koroun, kvaga nebo vakovlk se musí spokojit s několika odstavci, zdaleka nevyčerpávajícími všechno, co o nich víme. Přesto autor nezůstává jen u popisu vzhledu. Zmiňuje také chování živočicha, jestliže o něm existují záznamy. A pokud se za vymizením tvora skrývá zajímavý příběh, rozhodně o něj čtenáře neochudí. Pár příběhů, které zaujaly mě:

V zoologické zahradě v Cincinnati zemřely poslední exempláře dvou kdysi hojných druhů pouhý týden po sobě. Šlo o papouška karolinského a holuba stěhovavého (holubici Marthu předešly na onen svět dva milióny jejích soukmenovců, jež lovci stihli vystřílet za sto let). – Lelčíka černohřbetého lidé spatřili jen jednou, když náhodou v horké novokaledonské noci vletěl oknem; předtím ani potom ho nikdo neviděl. (Člověk si snad nemůže nevzpomenout, jak Beda Ctihodný přirovnává lidský život k vrabci na okamžik vyvrženému bouří do místnosti a pak zase pohlcenému nebytím.) –Zpráva o objevu pokřovníka ostrovního byla zároveň zprávou o jeho vyhubení, neboť přežíval už jen v několika kusech, a ty způsobně vyskládala na práh kočka správce jistého majáku v Pacifiku.

V roce 1844 zbyl na světě poslední pár alky velké, která kdysi obývala skoro celý Atlantik, a k tomu Středomoří. Tyto dospělce utloukl holí a vejce rozšlapal botou islandský rybář Keitil Keitilsson (tomu se říká herostratovská sláva). – Jednoho z posledních medvědů atlaských – jediné medvědovité šelmy afrického kontinentu – koupil v Maroku anglický medvědář, aby ho předváděl ve své show; navázal tím vlastně na prastarou tradici, jelikož Římané tytéž medvědy lovili pro představení v Colosseu. – Synantropní myš hebridskou nemá na svědomí příchod člověka na ostrov, nýbrž naopak jeho odchod. – Lev berberský je sice vyhuben, ale několik potomků tohoto poddruhu bylo nalezeno v soukromém zvěřinci marockého krále, odkud pocházejí také chovanci různých zoo včetně královédvorské (bohužel pro lvy, chce se mi dodat).

Na encyklopedii psanou zoologem je text poměrně emotivní a angažovaný (což spíš jen konstatuji, než že bych to kritizovala, ostatně dr. Anděra je k tomu ochranář). Pro mě byly ozvlášť zajímavé případy druhů, které nepadly za oběť přímému vybíjení, ale o něco milosrdnějším způsobům likvidace, např. ztrátě hnízdních stanovišť u ptáků nebo smíšením s příbuzným (pod)druhem u ryb. Téměř si kladu otázku, jestli v takových případech není vymření pro zvířata spíš úlevou (hlavně pro ta s hospodářským významem) – a nakolik jsou morální naše pokusy o reintrodukci nebo vzkříšení druhů, jež zmizely z volné přírody, eventuálně úplně odevšud. „Zmrtvýchvstání“ se zdá asi nejrealističtější u kvagy. Přemýšlel ale někdo o tom, že kdyby se ji podařilo laboratorně oživit nebo zpětně vyšlechtit ze zebry stepní, kvagy by se staly podobnou trofejí (v lepším případě „jen“ pro pytláky) jako nosorožci? Přejeme jim to? A není náš smutek, který se zvlášť naléhavě vnucuje třeba při pohledu na vystřílené šatovníky, motivovaný spíš estetickou zálibou v biodiverzitě – evolučně podmíněnou, ale sobeckou – a pragmatickou starostí o rovnováhu ekosystému než soucitem se zvířaty jako vnímajícími jednotlivci?

Souhrnně: je to skvělá knížka, zejména úvodní pojednání o vymírání jako takovém a o recentně fosilních druzích z dob osidlování kontinentů a pak ostrovů. Velmi praktické jsou marginálie plné zajímavostí, definic a nákresů. Největší novinkou pro mě byla celá vymizelá čeleď nezofontů. Jediné, co mi místy trochu nesedlo, byly ilustrace Jana Sováka, často hodně stylizované a místy (alespoň tak se mi zdálo) proporčně podivné – ale hodně ilustrací se naopak povedlo výtečně, třeba ti zmínění šatovníci. Celkově perfektní kniha, lituji jen toho, že jsem ji neměla už v dětství, kdy recentně vymřelé druhy patřily mezi moje manie. :)

29.12.2020

knih na podobnou tematiku existuje vicero, ale tahle mi prijde nejvice nabusena faktografii. Sice nejsou obrazem podchycene vsechny vyhynule druhy a neni ke vsem unifikovana charakteristika, ale diky ctivemu textu se dozvite i mnohem vice informaci ze zakulisi a z vlastniho zoologickeho systemu. A ilustraci je opravdu hodne!
Prestoze se jedna o literaturu faktu, text je psan mimoradne ctive, coz dr. Andera skvele ovlada :)
Informace o pricinach vymirani druhu jsou skvele vysvetlene. Az cloveka zamrazi, jake dusledky mohou mit "dobre zamyslene" zasahy cloveka do prirody...