Vyměnit vodu květinám
Valérie Perrin
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/534681/bmid_vymenit-vodu-kvetinam-65fbcd956da28.png
4
586
586
Podmanivý příběh silné ženy, která přes všechny rány osudu tvrdošíjně věří ve štěstí. Violette Dušičková je správkyní hřbitova v malém burgundském městečku. Nezvyklé povolání pro ženu. Návštěvníci hřbitova i místní obyvatelé se přicházejí ohřát do jejího služebního domku, kde se smích a slzy mísí s kávou i kapkou něčeho ostřejšího. Její život plyne v pravidelném rytmu každodenních důvěrných zpovědí a smutných i úsměvných vzpomínek, s nimiž se jí návštěvníci svěřují. Každý z nich vypráví jiný příběh, všichni někoho ztratili a doufají, že třeba ještě není všem dnům konec, že někoho potkají nebo najdou něco, co jim vrátí na tvář úsměv. Violette všechny vyslechne, ale svůj příběh nosí ukrytý hluboko v sobě, stejně jako rudé šaty, které skrývá pod černým pláštěm. Jednoho dne se ale všechno změní, protože jeden muž a jedna žena se rozhodnou odpočívat spolu navěky na jejím hřbitově. Odhalí se tak pouta spojující živé a mrtvé a zdánlivě temná zákoutí duše se rozjasní. Autorka má vzácný vypravěčský talent, nechybí jí schopnost učinit ze všedních věcí výjimečné, vytvořit kolem obyčejné ženy neobyčejný svět plný poezie a lidskosti.... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno:
2024
,
Jota
Originální název:
Changer l'eau des fleurs, 2018
Interpreti: Štěpánka Romová
více info...
Přidat komentář
Tohle byla hodně zvláštní kniha. Nejdříve jsem knize moc šancí nedávala a nechápala jsem, co na té knize všichni mají. Ale pak se to tak rozjelo, že nešlo přestat číst. Ale doporučuju, nečíst rychle, je potřeba nad knihou přemýšlet. Prolíná se smutek s radostí, láska s nenávistí, tragédie i štěstí. S hodně myšlenkami se ztotožňuji. Asi kniha není určená pro každý věk, chce to mít určité životní zkušenosti, aby člověk pochopil. Oblíbila jsem si postavu Saši a Juliena.
Krásná kniha, kde je obrovské množství lásky a smutku. V dnešní zkratkovité a digitální době je úžasné číst tak mnohoslovné dílo. Prvních několik stran jsem byla překvapena proč je kniha tak chválena, ale později jsem pochopila a poplakala jsem si. Velké množství krásných slov o lásce, přátelství, smutku, naději - tedy o životě.
Napadlo mě, že je krásné být pohřben na takovém hřbitově, kde je správcem Violette.
Po dlouhé době kniha, která mě chytla za srdce...Plná lásky, krásy i bolesti a naděje. Po zpočátku banálním příběhu, kniha chytá gradaci a vyvrcholí i zčásti kriminální zápletkou s překvapivým odhalením. Je to kniha u které se smějete, dáváte jí za pravdu i pláčete...Mohu jen doporučit!
Po pomalém rozjezdu děj gradoval, osudy se proplétaly a takový konec jsem vůbec nečekala. Je to kniha, na kterou budu dlouho myslet.
Teda tak to bylo něco! Zpočátku kniha působila jako naivní oddychovka, ale postupně nabrala směr a rychlost. Jsem nadšena, určitě si přečtu další knihy autorky.
Krásné, smutné, nadějné, plné života a květin na místě, kde ho nikdo nečeká. Jedna z nejhezčích knih, které jsem za poslední dobu četla. Mně kniha vyloženě sedla a určitě bych ji doporučila k přečtení.
Na SR vyšlo ako Vymeňte kvetom vodu. Máme tu postavu Violette Dušičkovej, ktorá pracuje ako správkyňa cintorína v malom mestečku a slúži ako katalyzátor na stretnutia, spovede, slzy aj smiech rôznych návštevníkov. A čo sa udeje, a aké traumy z minulosti vyplávajú na povrch, prezrádzať nebudem, nechám to na čitateľovi. V niečom mi to pripomínalo od Burbery S eleganciou ježka a jej Reneè, avšak do tejto knihy som sa začítala až k polovici (dôkaz, že niektoré knihy netreba odkladať po prvých kapitolách). Celkovo fajn, relaxové čítaníčko. Téma cintorínov a smrti mi sadla práve na dušičkové čítanie začiatkom novembra. Ale nebojte, nosnou myšlienkou smrť nie je, je to o láske!
Silná, překvapivá kniha, která začíná pomalu, téměř banálně - až jsem začala přemýšlet: "Stojí to za to?“ Ale pak se stává složitější, hutnější, nepředvídatelnější a nakonec i překvapivější.
„Svou první zahrádku jsem měl v devět letech. Metr čtvereční květin. Matka mě je naučila sázet, zalévat, sklízet. Cítil jsem, že se jí to líbí. Pořád mi říkala: Neposuzuj den podle úrody, ale podle semínek, která seješ.“
Příběh hodně zajímavý, čtivý, ale zbytečně rozsáhlý a překombinovaný ( hlavně příběh Irene a Gabriela )
Viollette sympatická i její povolání a prostředí hřbitova mě hodně zaujalo a líbilo se mi.
Čemu se musím smát je překlad některých jmen a hlavně některých příjmení:):)
Na konci překvapení
Po dlouhé době opravdu skvělá kniha, která má lásku, trápení, tajemství a díky hřbitovu i trochu toho tajemna.
Je to trochu přeslazené a kýčovité, ale zároveň je to hezky napsané, čte se to samo, přestože jde o poměrně rozsáhlý román.
U téhle knížky budete trnout, budete se bát. Budete se vztekat. Budete si zoufat. Budete zvědaví. Budete hladově otáčet jednu stránku za druhou. Budete brečet, a hodně. Budete naštvaní. Budete ji chtít dočíst a zároveň nebudete. A budete doufat. S každou otočenou stránkou, s každým slovem. Snad vás tato kniha pohltí tak, jako pohltila mě.
Hvězdičku dolů dávám za nedotažený překlad a korektury. Je škoda, že právě tohle rušilo tak krásný příběh.
(SPOILER)
Tahle kniha je tak... francouzská. Pokud vás Francouzi nebaví a nad francouzskými filmy, kde se za zvuků tahací harmoniky a křupání baget míhá jeden podivín za druhým, spíš kroutíte hlavou, raději ji nečtěte. Zároveň je ale dost zajímavá a taky zákeřná. Začátek se totiž odvíjí pomalu a ve zvláštním hřbitovním poklidu, kdy se necháme uchlácholit tlacháním hřbitovní partičky v kuchyni správkyně hřbitova, u které předpokládáme, že je podivínka prostě jen proto, že má za sebou trauma dětství bez rodičů a trauma ze špatného výběru partnera. Uděláme si předčasný závěr, že Filip je ničema a parazit, kterého měla Violette vykopat ze svého života nejpozději po narození dítěte. Zlobíme se na ni, že to neudělala. A na autorku, že pustila do světa další knihu, která je plná životů zpackaných tím, že si někdo vybral za životního partnera vola a pak to s ním vydržel 30 let nebo rovnou až do smrti. Jenže pravda je, jak už to tak bývá, trochu jinde. A mně se právě hrozně moc líbilo to postupné odkrývání předchozích událostí a taky povah jednotlivých hrdinů. To, jak se děj postupně vrstvil a jak košatěl, jak do něj zasáhla tragédie, jak se román místy měnil až v detektivku. Najednou jsem s údivem zjistila, že moje naprosté opovržení Filipem se v nestřežený okamžik změnilo v obrovskou lítost a pochopení. Všechno do sebe krásně zapadlo.
Tuto knihu bych si rozhodně chtěla přečíst v originále a hurá, já můžu, takže si ji jdu objednat. Mě to totiž tak strašně vytáčelo, ta nedotaženost v překladu a taky dvoukolejnost překladu jmen. Tak sakra, buď je přeložím všechna, nebo je nepřekládám vůbec a vyřeším to poznámkou pod čarou, jak se to dělalo dřív (já osobně se přikláním k té druhé možnosti). A to se týká i křestních jmen. Proč se změní Philippe Toussaint na Filipa Dušičku, ale Violette Toussaint se na Fialku nezmění? Když už bizár s přeloženými jmény, tak pořádný, ať to má grády. Tím ale nechci hanět překladatelku, je to práce šílená, kterou obdivuju. Ale měly si to holky v redakci trochu víc nechat projít hlavou.
Takže hvězdičku strhávám právě za zmíněné mezery v překladu (za což autorka nemůže) a za děsně patetický příběh Irène a Gabriela (za což autorka může). To už bylo trochu moc i na frankofila.
To bylo tak krásné čtení! Vyvolávalo ve mě celou řadu pocitů. Knize se povedlo mě rozbrečet i rozesmát, dojmout, šokovat, ... pohladit po duši. Líbily se mi i ty citáty na začátku kapitol. Při čtení této knihy jsem musela být pozorná, nejde ji číst povrchně, jinak se v ní ztratíte. Nechávám ještě v sobě doznít....ale líbila se mi moc.
Jako kdyby se kniha dělila na dvě části. První polovina je taková pomalejší, hlubší. Zaujala mě v tom, že člověk může najít jako své poslání jakoukoliv práci, klidně i jako správce hřbitova. Druhá část dost zrychluje. Začíná se střídat několik časových a dějových rovin. Přiznám se, že jsem se v tom po čase začala ztrácet. Příběh mi přišel dost překombinovaný. Nevím, co si z toho závěru mám vlastně odnést. Tento typ literatury zřejmě není pro mě.
Smutný příběh. Od poloviny mě knížka přestala bavit a těšil jsem se až ji dočtu.
(SPOILER)
Tato kniha je neuvěřitelná. Je v ní tolik lásky a zároveň tolik smutku, že člověka naprosto zahltí. Už dlouhou mi u knihy nebylo tak dobře a zároveň jsem necítila tak velkou beznaděj. Pro mě měla dvě roviny, ta jedna mírná a plynoucí u Violetty v kuchyni, na zahrádce, v oddělení cedrů... Ta druhá smutná a temná a já jsem ji kolikrát chtěla přeskočit... ale takový je lidský život den a noc, radost a smutek. Je mnoho části, které bych z knihy vypsala, ale nejde je vypsat všechny. Možná je lepší si v knize najít ty své. Budu se vracet a hledat další knihy autorky. 5*
(9/23)
"Je lepší tě oplakávat než tě vůbec nepoznat"
" S těžkým srdcem zavřu Irenin deník. Jako zavíráme román, do něhož jsme se zamilovali. Román přítel, s nímž se těžko loučíme, protože chceme, aby s námi zůstal na dosah ruky."
Knihu jsem začala číst na základě komentářů mých knižních přátel.Opravdu není pro každého, musíte být na ni naladěni,jinak vás nezaujme. Mě velmi oslovila a já jsem si příběh Violette užila. I když to byl velmi smutný příběh,za mě určitě doporučuji.95%.
Neobvyklá kniha, jejíž hlavní hrdinkou je dívka, která vyrůstala v pěstounské rodině. Život se s ní vůbec nemazlil a přichystal jí nejedno překvapení. Jak se příběh vyvíjí z dívky se stává žena poté i matka, dobrá kamarádka, ale i milenka. Vše co se v knize odehrává se na konci spojí do jednoho konce.
Štítky knihy
přátelství pro ženy Francie francouzská literatura tajemství psychologické romány hřbitovy romány maloměsto
Krásný příběh na zajímavé téma odehrávající se na hřbitově a osudné propojení lásky a smutku.