Vyměnit vodu květinám
Valérie Perrin
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/534681/bmid_vymenit-vodu-kvetinam-65fbcd956da28.png
4
641
641
Podmanivý příběh silné ženy, která přes všechny rány osudu tvrdošíjně věří ve štěstí. Violette Dušičková je správkyní hřbitova v malém burgundském městečku. Nezvyklé povolání pro ženu. Návštěvníci hřbitova i místní obyvatelé se přicházejí ohřát do jejího služebního domku, kde se smích a slzy mísí s kávou i kapkou něčeho ostřejšího. Její život plyne v pravidelném rytmu každodenních důvěrných zpovědí a smutných i úsměvných vzpomínek, s nimiž se jí návštěvníci svěřují. Každý z nich vypráví jiný příběh, všichni někoho ztratili a doufají, že třeba ještě není všem dnům konec, že někoho potkají nebo najdou něco, co jim vrátí na tvář úsměv. Violette všechny vyslechne, ale svůj příběh nosí ukrytý hluboko v sobě, stejně jako rudé šaty, které skrývá pod černým pláštěm. Jednoho dne se ale všechno změní, protože jeden muž a jedna žena se rozhodnou odpočívat spolu navěky na jejím hřbitově. Odhalí se tak pouta spojující živé a mrtvé a zdánlivě temná zákoutí duše se rozjasní. Autorka má vzácný vypravěčský talent, nechybí jí schopnost učinit ze všedních věcí výjimečné, vytvořit kolem obyčejné ženy neobyčejný svět plný poezie a lidskosti.... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno:
2024
,
Jota
Originální název:
Changer l'eau des fleurs, 2018
Interpreti: Štěpánka Romová
více info...
Přidat komentář
Příběh Violette, správkyně hřbitova, mě příliš nezaujal,byl na mě takový zdlouhavý s utáhlý. Nějak mě iritovala ta počeštěná příjmení.
Dlouho mi trvalo, než jsem se do knihy začetla. Hlavně vypravění o hřbitově mě nudilo, až jsem měla chuť knihu odložit. Postupně však příběh dostával spád a nakonec se z toho vyklubal moc hezký román.
Zajímavá dějová linka a hlavní hrdinka, netradiční prostředí. Střídá se několik dějových linek lidí, kteří se setkávají s hlavní hrdinkou. Postupně se rozkrývají další související události i povahy lidí. Čtivá kniha, kde si v půlce ptáte, co bude dál. Jen ten název...
Pěkný příběh z neobvyklého prostředí hřbitova. Správkyně hřbitova Violette Dušičková pomalu odkrývá svůj příběh, který je mnohdy smutný, ale nechybí v něm ani naděje. Příběh hořkosladký jako život sám.
Líbili se mi i vedlejší postavy, úžasný byl Violettin předchůdce a její učitel i mentor. A třeba na Filipovi byla krásná ukázka, že vše není černobílé a hodně záleží na úhlu pohledu a na tom, kolik toho o člověku víte.
Jediné, co bych knize vytkla byla její délka, příběh Irène a Gabriela mi přišel ke konci už nadbytečný.
Ale jo, líbilo se, ale strašně mě tahaly za oči ty přeložená příjmení. Místy to bylo trochu utahané a pomalé, ale celkově to bylo fajn, hezky se to celé vybarvilo.
(SPOILER) Po dlouhé době knížka, která mně překvapila svým koncem. I když koncem úplně ne, spíš odhalením. Bylo zajímavé sledovat jak se postavy postupně proměňují jak to co bylo černé sice nebylo na konci bílé, ale minimálně šedé ano. Cesta, kterou hlavní hrdinka ušla, byla dlouhá a trnitá. Ve spojení se hřbitovem je ale definitivně inspirující.
Ani na druhý pokus se mi nepodařilo knihu dočíst, třebaže mi knihovnice radila vydržet zhruba do 150. strany. Přemohla jsem se,ale nebavilo mne to. V této knize se to nebožtíky jen hemžilo a otřesně působil překlad příjmení postav. Celé to působilo divně a nepřirozeně. Za mně zklamání,obzvlášť po přečtení jiné autorčiny knihy Tři, která se mi líbila.
(SPOILER) Na knihu jsem slyšela a četla samou chválu a byla jsem zvědavá, jaká bude, když jsem měla to štěstí ji v knihovně ukořistit. Po přečtení zhruba tří kapitol však přišlo zklamání. Nesedl mi děj, nesedl mi způsob, jakým byla kniha psaná, nezaujala mě hlavní hrdinka a pohřbívaných nebožtíků začalo být tolik, že jsem se v tom kompletně ztratila. Když začalo být čtení namáhavější než chůze do prudkého kopce, odložila jsem. Možná, že je to překladem a časem dám šanci originálu, knihu v češtině holt nedočtu.
Ta kniha je tak zvláštní, pro mě určitě nezapomenutelná, a to hlavně díky paradoxně krásné hřbitovní atmosféře, která se prolíná celou knihou, autorka zde hřbitov líčí jako zahradu a krásné klidné místo setkávání, kam je nakonec radost "ulehnout" .....to, co je tady mnohými vytýkáno, tedy počeštěná příjmení, byl jasný záměr, bylo to tak schválně, pokud by bylo ponecháno francouzské příjmení například "peud'âme", těžko by obyčejný nefrancouzsky mluvící čtenář tušil, že to znamená "dušička" , tedy už by to nemělo takové kouzlo, že správkyně hřbitova se jmenuje Dušičková, stejně tak s panem Opatrným a panem Samotným... no pro mě to byla jedna z věcí, která se mi na tom právě líbila! Ta jména mají symbolický význam... Jako další mě zaujal celý námět knihy a způsob, jakým byla napsána a členěna, oblíbila jsem si postavu Saši, který byl moudrý a chápající takovým tím nenásilným stylem, přestože jeho vlastní život byl také pořádný průser nebo nejspíš právě proto... bylo to celé trochu patetické a překombinované, také bych ubrala v tom přeskakování v čase, někdy bylo obtížné se zorientovat, kniha byla celá moc jaksi "naporcovaná" na kousky, ale navzdory tomu jsem si jí užívala a rezonovaly ve mě ty důležité věci o životě, jeho pomíjivosti, běhu času a smrti ...
Za začátku knížky jsem si myslela , že dám plný počet hvězdiček - nemůžu . Jak už je tu několikrát psáno , tak kniha je zbytečně zdlouhavá a ten originální námět byl tím doslova zašlapán. Co mě neskutečně uritovalo byla počeštěná přijmení . Když tohle kdekoliv čtu , hned se mi vybaví knížka pro děti. Něco, co je na hraně komedie a nejde to brát vážně. Tohle nestutečně sráží uvěřitelnost . Velká škoda .
Chvíli mi trvalo se začíst , ale vydržela jsem. Příběh místy klidně plyne, aby v zápětí došlo ke zvratu. Co se zdá negativní, se někdy ukáže v jiném světle. Střídání časových rovin mi nevadilo, zapadalo do příběhu, aby postupně vyšly najevo všechny skutečnosti. Hlavní hrdinka mi byla sympatická, ale život je někdy těžký. A ona měla naloženo! Myslím, že se snažila ,jak mohla. Ostatní postavy byly také více či méně zajímavé. A otevřený konec mi vůbec nevadí-je to prostě život. Kostrbaté překlady jmen mi též vadily, ale možná byly záměrné.
Poetický a něžný příběh, ve kterém se střídá smutek a nadějí. Nejvíc oceňuji, že autorka dokáže věci, místa a události (hřbitov, smrt...) popsat tak, že se na to vše dá pohlédnout i jinak. Kvetoucí zahrada plná zeleniny v těsné blízkosti hřbitova je toho symbolickým důkazem.
Příběh Violette byl poutavý, přiznám se, že jsem se chvílemi trochu ztrácela v časových rovinách a na můj vkus by kniha mohla být kratší. Přesto doporučuji všem, kteří mají rádi podobný typ příběhů, ve kterém dostanou i životní moudra podaná stravitelným způsobem.
Moc se mi líbil příběh z minulosti Violette. Byl trochu zdlouhavější, ale konec mě hodně překvapil. Jednu hvězdu ubírám za poslední kapitolu. Nemám ráda otevřené konce.
No, že bych z toho byla nějak fatálně urvaná či dojatá, tak to vážně nejsem.
Takový románek, byť poměrně čtivý, pro zhrzené ženy, předvídatelný, zdlouhavý, se šťastným konečkem.
A zprzněný nečeskými obraty.
Srdce mi plesá při každé vzpomínce na tento nenápadný klenot literatury. Máme v našem městě jedno malé rodinné knihkupectví, které vlastní postarší manželé. Je to přesně ten druh knihkupectví, kde vás hned ve dveřích přivítají s úsměvem na rtech a s nepředstíraným zájmem se ptají, zda vám můžou nějak pomoci. Většinou si radit nenechám, ale při poslední návštěvě ze mně vypadlo, že bych si ráda nechala něco doporučit, protože mívám obecně problém si vybrat. Pán mi představil několik titulů a mezi nimi i tento skvost, o který bych jinak asi nezavadila. Kniha mě zaujala na první pohled a jsem velice ráda, že jsem si jí koupila. Není to lehký příběh. Dokonale vykresluje hořkosladkost života, neskkonalý optimismus i zdrcující smutek. Po každé kapitole jsem se sama na svět dívala s onou optimistickou jednoduchostí, která dnešní společnosti tolik schází. Je jisté, že jsem ji nečetla naposledy a rozhodně ji vřele doporučím každému, kdo nebude vědět, co by... :)
Knihu jsem docetla, byly chvile, kdy jsem knihu hltala.. Pak chvile, kdy jsem ji chtela odlozit... Nakonec se tak nestalo... Zajimavy namet, asi ne uplne pro kazdeho... Zvlastni kniha
Nedočteno. Na straně 136 jsem usoudila, že mě to opravdu nebaví a ačkoli to dělám nerada, knihu odkládám. Jen jsem prolistovala druhou polovinu, abych se dozvěděla více o Léonine. Ostatní mi bylo tak nějak jedno. Navíc mi nesedl překlad. Kostrbaté věty a polovičatě přeložená příjmení: Iréne Fayollová a Gabriel Opatrný, Violette Dušičková, rozená Trenetová. Ne, tohle není můj šálek čaje.
Štítky knihy
přátelství, kamarádství pro ženy Francie francouzská literatura tajemství psychologické romány hřbitovy romány maloměstoAutorovy další knížky
| 2021 |  Vyměnit vodu květinám |
| 2022 | Tři |
| 2023 | Zapomeňte na neděli |
Pěkné, i když někdy hodně smutné čtení. Uvědomovala jsem si u knížky jak tenká je hranice mezi životem a smrtí. A jak je důležité mít s každým blízkým srovnané účty, protože nikdy nevíte..
A přes plno bolesti je v ní i dost naděje.