Vymeňte kvetom vodu
Valérie Perrin
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/482104/bmid_vymente-kvetom-vodu-97B-482104.png
4
587
587
Violette Toussaintová je správkyňou cintorína v malom mestečku Bourgogne. Osamelosťou však netrpí – spoločnosť jej okrem zriedkavých i pravidelných návštevníkov robia aj ďalší zamestnanci cintorína a miestny kňaz. Zastavia sa u nej na kus reči, na kávu či občerstvenie, delia sa s ňou o zážitky, pomáhajú jej a vnášajú do jej života veselosť. Jedného dňa Violettin bezpečný stereotyp naruší príchod Juliena Seula, mladého policajného komisára, ktorý pátra po tom, prečo má byť popol jeho matky rozsypaný na hrobe neznámeho človeka a nie uložený vedľa jej manžela. Čoskoro sa ukáže, že hrob patrí matkinmu dávnemu milencovi a príbeh utajenej lásky úzko súvisí s Violettiným vlastným tajomstvom. Podarí sa jej vysporiadať s bremenom minulosti? A dovolí láske, aby zmenila jej pokojný život?... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno: 2021 , Ikar (SK)Originální název:
Changer l'eau des fleurs, 2018
více info...
Přidat komentář
Samotný příběh není nikterak složitý, co je ovšem významně spletilé, jsou vzájemné vztahy, pocity, motivy, povahy, .... Autorka je jednou z mála, která (aspoň dle mého skromného názoru) nevyzdvihuje samotný děj, jako spíše klade důraz právě na přítomné osoby a jejich vazby. A ty teda jsou!
Perrin je jednou ze spisovatelů, kterou považuji za kouzelnici se slovy. S knihou není potřeba spěchat, je to spíše kochání se tím, co je sdělováno, předestíráno, co je za samotným sdělením skryto.
Rozhodně jsem tento skvost nečetla naposledy!
PS: co mě ovšem neskutečně iritovalo, byl český překlad jediných tří příjmení... nemyslím, že bychom se bez toho neobešli ;-)
Od autorky jsem přečetla knihu Tři, která se mi zdála dost prvoplánová.
Obecně knihy se štítkem "Pro ženy" moc nečtu, Vyměnit vodu květinám mi ale doporučovali kamarádi (dvě ženy a jeden muž :-) ), tak jsem autorce dala ještě šanci.
Kniha to byla zajímavá, mám ráda, když jsou události popisovány z pohledu více postav... Četlo se to dobře, ale... jak to napsat... i když šlo o smutné věci, celé se mi to zdálo takové idylické... Možná jsem zaujatá, ale opět tam tu prvoplánovost cítím...
Myslím, že další knihy od autorky si už nechám ujít...
Opravdu by mě zajímalo, jakým způsobem tohle Valérie Perrin psala. Jak bez přestání dokázala přeskakovat v čase, v ději, v úhlu pohledu, v osobě vypravěče - neustále sem a tam a přitom se v tom neztratit. Ačkoliv - i kdyby něco nesouhlasilo, člověk si toho zřejmě ani nevšimne. Hlavně, že se nakonec kruh uzavře. Příběh rozhodně zajímavý, překvapivé rozuzlení, které málokdo čeká.
Tohle je tak bolavý a přitom laskavý a nadějeplný příběh. Violette to v životě skutečně neměla lehké a přitom si v sobě nosí naději, že jednou bude líp. Barevné šaty pod šedým kabátem, to je nyní Violette. Kým ale byla dřív a je připravená barevné šaty ukázat světu? Příběh jsem četla a poté také poslouchala jako audioknihu, která je výborně načtená. Štěpánku Romovou mě bavilo poslouchat. Francouzská melodie skvěle dokreslila příběh. Myšlenky na začátcích kapitol originální a mnohdy motivující. Pokud máte rádi skutečně bolavé příběhy, které vás rozloží a postupně zase složí do nového člověka, román Vyměnit vodu květinám je přesně takový.
Krásný a dojemný příběh, napsáno velmi čtivou a příjemnou češtinou. Velmi hezky se četla a těším se na další tituly od této autorky.
Motivací k přečtení byla úžasná kniha Tři. A opět jsem maximálně spokojená. Uchvátil mne barvitě popsaný vývoj života Violette, chvíle štěstí i situace, která je pro každou matku tou největší možnou hrůzou. A pak hledání další cesty. Odlehčení přináší popis všedních dní. Do toho se motají další lidské příběhy - příběh Irene a Gabriela mi přišel už dost nadsazený. To ale neubralo čtivosti, zhltla jsem za dva dny.
Krásná kniha, chytla mě od začátku a nešla odložit.
Tak strašně smutný životní příběh Violette bude v mých myšlenkách dlouho. Někdo přede mnou psal, že se budete smat i brečet, ale já jsem se nezasmala ani jednou. Zato balíček kapesníčků padl.
Prostředí hřbitova je moc pěkně autorkou popsané. Nikdy mě nenapadlo nad hřbitovem přemýšlet.
Violette Dušičková, jak pochmurně poetické. Ostatně, jméno Violetta je svým významem překládáno jako tmavomodrý květ, a tím se dostávám k tomu, že název knihy krásně koresponduje s celým příběhem. Violette, sirotek, matka, správkyně závory a nakonec správkyně hřbitova. Květina, která během svého života svou vodu, životní energii, ztratí a vymění několikrát. Kniha je plná různých forem lásky, moudrosti, vhledu, ale zároveň určité rezignace, která je v některých momentech, kdy Violette odmítá svůj kousek štěstí, bolestná. Příběh je velmi spletitý, rozhodně spletitější než-li román Tři, ale nakonec je uspokojivě uzavřen. Závěrem bych ráda vyzdvihla popis prostředí hřbitova, protože to místo mě díky tomu až magneticky přitahovalo. 95%
(SPOILER)
Strašně. Těžké. Čtení.
...
- Nevím, kdo z nás je vlastně naživu, jestli ty, nebo já. Kdo se ze mě stane, když už neuslyším tvé kroky?
- Už navždy mi bude chybět někdo kdo by můj život učinil veselejším. Ty.
- Mluvit o tobě znamená nechat tě žít, mlčet by znamenalo zapomenout.
- Vzpomínka na nepřítomné je v paměti těch, kteří žijí, silnější než smrt.
- Pokud je život jen přechodný pobyt, využijme ho alespoň k sázení květin.
- Noc nic nezastaví a nic ji nemůže ospravedlnit.
- Miloval jsem tě, miluji tě a budu tě milovat.
- Země tě skryje, ale moje srdce tě bude stále vidět.
- Myslíme si, že smrt je nepřítomnost, ale je to jen skrytá přítomnost.
- Už nejsi tam, kde jsi býval, ale jsi všude tam, kde jsem já.
- Její život je krásná vzpomínka. Její nepřítomnost tichá bolest.
- Velikost stromu se měří, až padne.
- Víme, že bys teď byl s námi, kdyby nebe nebylo tak daleko.
- Spi, tati, spi, ať už je nebe jakkoliv daleko, náš dětský smích tam dolehne.
- Jen procházím, už cítím druhý břeh.
Tohle byl hodně zvláštní zážitek. Upřímně nevím, jestli se mi příběh líbil nebo ne, rozhodně se mi ale dostal pod kůži a i teď dva týdny po dočtení se k Violette v myšlenkách vracím. Zprvu jsem myslela, že to bude trochu zvláštní feel good román z prostředí hřbitova - to jsem ho ale podcenila. Feel good tam je, ale zároveň je tam i hloubka plná bolesti, která tomu všemu propůjčuje další rozměr. Je to silné, je to plné krásných obratů a myšlenek, je to o životě, který není hezký, ale my si v něm to hezké vždycky můžeme najít.
Já to nedočetla. Odmala miluju hřbitovy, ne že bych tam hledala nějaké senzace atd. Prostě jsem tam cítila ohromné propojení s těmi co mi chybí, vnitřní klid, vlastně optimismus a uvolnění. Povídala jsem si s nimi, děkovala, že mě hlídají a bylo mi dobře, o to více mě zarazilo, že toto nešlo. Prostě já a francouzská literatura nebudeme kamarádi, ověřeno ať už klasikou tak modernou. O Francii čtu ráda, ale knihy francouzských autorů mi pod nos nejdou, mají styl uvažování a psaní mě příliš vzdálený, takový jako samou nepodstatnou kudrlinku.
Velké pohlazení, když Violette byla doma na hřbitově mezi svými milými. Vzpomínky na její život byl velmi smutný. Ale ona se uměla s ním vypořádat a ještě dávat radost. Čistá bytost. Kniha se mi moc líbila. A to Burgundsko na mě dýchlo.
Kniha byla pro mne docela zklamání. Na rozdíl od Zapomeňte na neděli mne moc nebavila. Docela jsem se do čtení nutila. Pribeh byl zajímavý, ale nelíbilo se mi zpracování. Bylo tam plno zbytečných, až nudných momentu, bez kterých by se kniha obešla. Také jsem se ztrácela v ději a musela přemýšlet o jaké době a o kom se zrovna mluví.
To byla tak nádherná kniha! Zaujala mě obálkou a názvem a ank trošku jsem nevěděla, co čekat. Už dlouho jsem nečetla nic tak napínavého a už dlouho jsem nedala přednost posledním stránkám knize před spánkem. Tady se to ale stalo. Ano, odehrává se tam, možná pro někoho, zbytečná lovestory, ale tady mi to vůbec nevadilo. Hrozně smutná kniha, ale zároveň plná naděje s chutí žít. Přijde mi hodně typově jako Eleanor se má vážně skvěle, ale tu jsem si také zamilovala. Strašně moc se mi líbila hlavní postava Viollet, už dlouho jsem si tolik nezamilovala nějakou postavu. Nemám co víc. Už teď vím, že na konci roku bude tahle kniha to nej, co jsem během roku četla. Kniha je smutná, ale zároveň hezky pohladí.
"Já si myslím, že dědictví by nemělo existovat. Myslím, že bychom všechno měli dát lidem, které máme rádi, když žijeme. Čas i peníze. Dědictví vynalezl ďábel, aby se rodiny roztrhaly. Věřím jen v dary za života, ne na sliby."
Výborný téma, neotřelý nápad, ale tak často zmrhané patosem, zbytečným lovestory a pro autorku utajenou pravdou, že méně je často více...
Karikatura muže, jehož vysochala "jeho děvka matka", Filipa Dušičky na sebe nabalí další životní zkrachovalce a jediný, kdo v sobě (nebo nad sebou?) najde sílu přežít se ctí je Violetta...
Kdo dočtete, jistě na příběh nezapomenete. Patří do kategorie pro čtenáře, co hodně jedou na emocích a nevadí jim patos.
Stěžejní téma je neotřelé, ale mělo se daleko víc držet myšlenky, že i obrovská životní ztráta, se dá s dobrými lidmi kolem sebe přežít a vyhrabat se skoro z každé životní sra*ky!
Jenže tu se k hořké a bolavé realitě občas přisype přeslazený románek a míchání linek a časů, co se mi hodilo do Výzvy, všemu taky moc nepřidá.
Ještě, že mi jedna velice dobrá duše zde, příběh věnovala! Papír by asi hodně brzy letěl do rohu.
Ani uchopodání pro KTN mi zprvu nepřišlo ideální.
Hana Benešová má v hlase tolik emocí, že ještě zvýrazní negativa. Nakonec jsem si však zvykla a to lepší z příběhu mě vtáhlo natolik, že poslechu ani trochu nelituji!
Rozhodně zajímavá zkušenost, stejně jako Klub nenapravitelných optimistů, co mi dal zabrat ještě daleko víc :o)
3/4
Knížka láskyplná, knížka bolesti a smutku, knížka z prostředí, kde slzy a smutek provázejí člověka. Správkyně hřbitova dokázala zmírnit bolest pozůstalých svou laskavostí a pochopením. A co ona sama? Dokáže někdo pomoci jí?
Neříkám, že se mi všechno líbilo, ale život umí dělat kotrmelce. Milá Viollete, jsi pětihvězdičková.
První polovina byla velmi zajímavá. Správkyně hřbitova. No to je výzva! Pomalé, filozofické tempo mně vyhovovalo.
Množství životních mouder jsem nasávala jako motýl květinu. Fakt mě bavil jednoduchý a rutinní hřbitovní život.
Otevřenost - káva byla uvařená, a každý mohl přijít a nalít si, i když byla pryč, třeba na zahrádce.
Ale pak jsem začala čtenářsky trpět.
Když ten prevít Dušička začal vyšetřovat a pátrat, jeho pohled na minulost, jeho přítomnost, do toho objevený deník, tajný život Irene, současnost, a daleká minulost a blízká minulost Vielette, pak vzpomínky milenky a zamotaná motanice všech dokupy.
Kapitoly nejsou označené o kom a kdy se odehrávají, takže tipovačka:
"Hm, kde se právě nacházím? Minulost? Přítomnost? Kde jsem a s kým???"
A stále si vykají po vášnivé noci.... Ježda!!!
Přečetla jsem jedním dechem. Příliš mnoho bolesti na jeden lidský život. Přesto je knížka optimistická.
Krásná obálka je jen začátek.
Mnohavrstevný román mě obejmul jako teplá deka. Ze začátku jsem si jím nebyla úplně jistá, ale pak mě omotal a několik dní nepustil.
Po dočtení cítím smutek nad celým příběhem, zadrnkal mi na emoce, ale i naději, kterou autorka nešetřila. Stejně jako smrtí, jako nedîlnou součástí života.
Hlavní hrdinku Violette jsem si zamilovala a nejraději bych ji v průběhu čtení adoptovala, nebo aspoň obejmula.
Krásný román z nevšedního prostředí, kdy ani za půlkou netušíte, o čem budou další stránky.
Štítky knihy
přátelství pro ženy Francie francouzská literatura tajemství psychologické romány hřbitovy romány maloměsto
Krásný a dojemný příběh plný hlubokých myšlenek... Chytil mě za srdce a určitě jsem knihu nečetla naposledy... Přestože se může zdát, že začátek je zdlouhavý a některé věci bezpředmětné, na konci vše do sebe zapadne dokonale a vše dává smysl... Za sebe musím říct, že překlad je briliantní a překlad příjmení mi rozhodně nevadil, ba naopak