Vyměřování světa
Daniel Kehlmann
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/13854/bmid_vymerovani-sveta-zBR-13854.jpg
4
96
96
Nevšední životopisný román s filosofickým podtextem věnovaný významným osobnostem německého přírodovědce a cestovatele Alexandra von Humbolta a matematika a astronoma Friedricha Gausse, které spojovala vášeň k neodhaleným záhadám přírodních věd. V roce 1818 se na vědecké konferenci v Berlíně před novým přístrojem pana Louise Daguerra setkávají poprvé v životě osobně dva slavní muži: nerudný a popudlivý Friedrich Gauss a činorodý, stále něco plánující Alexander von Humbolt. Gauss se nemohl vyhnout Humboltově pozvání na tuto oficiální akci a dává okázale najevo, jak je mu celá záležitost nepříjemná a co si myslí o svém věhlasném kolegovi a jeho úspěších. Věhlasu, který začal koncem 18. století a který je nakonec svedl dohromady, přitom dosáhli naprosto odlišnými způsoby, o nichž německý autor barvitě a s osobitým humorem čtivě vypráví. Alexander Humbolt podniká koncem 18. století jednu náročnou dobrodružnou výpravu po nejrůznějších končinách amerického kontinentu za druhou, zatímco jeho učený kolega, který nejraději nevytáhne paty z domu, putuje v mysli zákoutími astronomických a matematických teorií ve snaze objasnit základy vesmíru. Oba muži se ve zralém věku před nepovedeným daguerrotypem přes vzájemnou antipatii a naprostou odlišnost mlčky shodují v tom, že cesta za objevováním podstaty světa je nikdy nekončícím nádherným dobrodružstvím, jemuž stálo za to věnovat život.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2007 , VakátOriginální název:
Die Vermessung der Welt, 2005
více info...
Přidat komentář
Nemohu si pomoci, ale poslech audioknihy byl náročný , má-li jít o nevšední životopisný román, pak jeho nevšednost tkví v nezáživnosti.
Začátek mě velmi zaujal, dobře napsáno, celkem slušně přeloženo. Příběh se pěkně rozjížděl. Nicméně stránku od stránky mě knížka bavila míň a míň, postavy byly nakonec většinou takové divné, Gauss vyloženě na přesdržku. Časem začal být děj tak nějak chaotický a po spojení linií v podstatě nečitelný. A nejhorší je konec, ten je úplně o ničem.
Tedy příběhově tak max 2*, ale styl psaní a atmosféra doby byly fajn, takže mírně nadprůměr. Samozřejmě mi to nedalo a musel jsem se trochu doedukovat, takže ztracený čas to nebyl.
Moderní literatura, dokonce (v některých zemích) bestseller, a k tomu ještě německá? Ale ono je to dobré. Vážně dobré. Navzdory tomu, že v USA šlo o nejprodávanější knihu roku 2006.
Zdánlivě jednoduché „paralelní životopisy“ dvou německých velikánů se na konci vpíjejí jeden do druhého. Hranice mezi cestovatelem (Humboldtem) a zapřisáhlým odpůrcem veškerého harcování (Gaussem) se ztrácí v mlze jejich smutného, lehce zmateného, dohasínajícího stáří. Kompozice (kapitolu Gauss, kapitolu Humboldt) tedy může vypadat primitivně, ale vlastně není.
Už v první části, kde Alexander von Humboldt cestuje po Amazonii, si autor pohrává s jakousi imanentní „magickou realitou“ Jižní Ameriky. Příšera v moři, přízrak badatelovy matky v jeskyni duchů, stíny papoušků na hladině Orinoka, přičemž ve vzduchu žádní ptáci nejsou, vidiny při výstupu na Chimborazo... Halucinace, optický klam? Nebo něco ještě jiného? Čtenářova nejistota perfektně kontrastuje s postojem samotného Humboldta: dědic pozdního osvícenství, jak taky jinak, chápe svět prostřednictvím měření. (Líbí se mi i způsob, jakým Kehlmann svoje invence roubuje na Humboldtův deník.)
Od chvíle, kdy Humboldt opustil obě Ameriky a setkal se s Gaussem, jsem litovala, že v Amazonii nezůstal. Bylo deprimující (a trochu nudné, i když poučné) přihlížet jeho životu mezi formalitami Berlína... a pak katastrofální "expedici" do carského Ruska. Z té mám chmury. Opravdu. Jaký větší horor by vědce vůbec mohl potkat, než že se stane vězněm a smutným šaškem svojí slávy?
Také se přiznávám, že linka s Gaussem mi přišla jen jako (milý) přívažek k Humboldtovu příběhu. Může to být proto, že život tohoto děsivě geniálního matematika, astronoma, fyzika a málem-klasického-filologa byl totálně neepický (de facto bildungsroman). Nebo tím, že nerozumím matematice. Nebo tím, že mám odjakživa slabost pro Humboldta (i u Kehlmanna je neuvěřitelně roztomilý) a vůbec by mi nevadilo číst román jen o něm, bez kontrastního prvku.
Každopádně "Vyměřování" odteď patří mezi moje knihy oblíbené. Slučuje dobrodružství (skvělá scéna se ztroskotáním mezi krokodýly orinockými), humor (velmi jemný, ale je tam), poučení (doteď jsem neměla ani tušení o ptácích orientujících se podle echolokace - gvačarech jeskynních) a nesporné literární nadání autora.
Před lety jsem to vzdala na straně 70. Teď jsem knihu přečetla silou vůle. Tak aspoň vím, kdo byl Carl Gauss a Alexander von Humboldt. Díky wikipedii:)
Už dlouho jsem neměl takový problém se nějakou knihou prokousat. Autorův styl mi nesedl, prolínání obou příběhů mi přišlo až moc zdlouhavé.
*čteno v originále*
Před čtením téhle knihy jsem o Humboldtovi a Gaußovi věděla jen to, že existovali - a znala tu historku o sčítání čísel ve 100 :D Z toho důvodu se mi knížka moc líbila, protože čtivým způsobem přibližuje životy obou géniů, zároveň si z ní ale čtenář odnese i zajímavé poznatky z matematiky, chemie, biologie, zeměpisu i historie.
Nic jsem od této knihy nečekala - a o to víc jsem byla příjemně překvapená! Podotýkám, že matematika je pro mě španělská vesnice, a jediné, co jsem o Gaussovi věděla, je Gaussova křivka a ta že platí i ve školství. A tak podle téhle křivky dávají kantoři zhruba tolik jedniček jako pětek, dvojek jako čtverek a trojek nejvíc, protože Johann Carl Friedrich Gauss to takhle propočítal a byl geniální už jako děcko, a kdo jsem já, abych tohoto génia zpochybňovala, že jo? :-)
Zaujalo mě, že tu svoji křivku aplikoval např. i na předpovědi, za jak dlouho asi kolik lidí na ulici (a kdekoliv jinde) umře a kolik jich bude žít do vysokého věku.
To, že J. C. F. Gauss byl i zeměměřič, jsem vůbec netušila, a nevěděla jsem to ani o baronu Alexanderu von Humboldtovi.
Mimo to, že byli dva bratři, jeden cestovatel a druhý založil univerzitu, jsem věděla už jen, že ten cestovatel přivezl s sebou do Německa tolik kamení, kytek a dalšího, že tím zaplnil celé jedno muzeum. Víc jsem nevěděla. Netušila jsem, že oba, Gauss i Humboldt, si byli tak podobní, oba sebestřední, nesnášenliví, zvlášť lidi hloupější než oni nemohli vystát, takže vlastně skoro všechny, včetně (u Gausse) vlastních dětí. Byli arogantní, umanutí, vytrvalí, pracovití, oba šli až do krajnosti, oba měli vážné problémy v mezilidských vztazích. Atd.
Podtrženo, sečteno - z knihy jsem se dozvěděla mnohem víc, než jsem tušila, a přečíst si ji, to rozhodně není ztráta času.
Carl Gauss (1777-1855) a Alexander von Humboldt (1769-1859), dva přední muži vědy : jeden vynikal v matematice, druhý byl slavný přírodovědec. Jejich jména dnes "zdobí" kráter, proud, asteroid, vulkán. Gaussovo jméno nese jedna z fakult brunšvické univerzity a univerzita v Berlíně, jak všichni víme, je Humboldtova. I tučňák nese jeho jméno.
Autor této knížky nás seznamuje s jejich pracovním nasazením a extrémním zaujetím tím, co dělali, dotýká se jejich osobního života. Netrpělivý a nervózní Gauss, který neměl pochopení pro ty, kteří podle něho nechtěli myslet, Humboldt, kterého nepřitahoval obyčejný život a byl hnán svou touhou nacházet a chápat. Byl mužem, který podruhé objevil Ameriku. Jeho výstup na sopku Chimborazo se společníkem Bonplandem sdílel taky šotek : v knize je uvedena jimi dosažena výška 18690 metrů (?). Dle popisu ale nebyli daleko od vrcholu a na tu dobu (technické vybavení žádné) to byl pozoruhodný výkon.
Nicméně, byť se Kehlmann snažil, dávám více bodů Googlu.
Moc jsem se na knihu těšil, bohužel styl mi moc neseděl. Nic to němění na na obrovských kvalitách těchto ikon vědy.
Čtivé a místy skvěle napsané, ale taky tak nějak plykté; místy to působí jako scénář k hranému dokumentu z produkce Discovery.
Tato kniha mě bohužel zklamala a nedoporučila bych ji lidem, kterým se líbil za mě úžasný životopis Humboldta od Andrei Wulf. Přijde mi, že se spíše soustředí na podivínství Humboldta a Gausse, než na jejich obrovský přínos vědě, a jen po povrchu chaoticky probíhá jejich životem. Přestože je v ní určitě zachycena spousta hlubokých myšlenek, styl mi nesedl.
Velice zajímavé téma, ale bohužel mi nesedl styl, jakým byla kniha napsaná. Jednotlivé události jsou vyjádřeny pouze pár strohými větami, takže jsem měla problém se do jednání postav více vcítit a lépe ho pochopit.
Opravdu dobré. Nejen, že se čtenář něco dozví o počátcích vědy, ve smyslu, jak je chápána v současnosti, ale potká se s úžasnými a zajímavými osobnostmi, které jsou však ve své genialitě i víceméně podivíni. Kniha je plná poměrně hlubokých myšlenek, ale současně je i velmi (jemně) vtipná.
O své - nyní již - oblíbené historické postavě A. Humboldta jsem v krátké době přečetl druhou knihu. Komu se líbil tento roman, tomu bych doporučil i Vynález přírody od A. Wolf.
„Je to zvláštní a nespravedlivé, že se člověk narodí do určité doby a je k ní připoután, ať chce, nebo nechce. To nám poskytuje nespravedlivou výhodu před minulostá a dělá z nás šašky budoucnosti. Dokonce ani takový rozum jako je ten můj, by v dřívějších dobách nebo na březích Orinoka nebyl schopen dosáhnout ničeho, zatímco každý trouba za dvě stě let si z něho bude utahovat,“ formuluje matematik Gauss stěžejní myšlenku celé knihy. Člověk by nečekal, že příběh o dvou německých badatelích z přelomu 18. a 19. století je možné odvyprávět takto poutavě, s velkou porcí nadsázky a nenápadného humoru. Kniha o nadšení hraničícím s posedlostí a o tom, že i slavní myslitelé byli jen lidé, často dost nesnesitelní. (10/10)
Zaujal mne především autorův originální styl, charakteristickými jazykově velmi vynalézavými větnými konstrukcemi, plný sympatické ironie a jemného humoru. Zejména to poslední jsem nečekal.
Napínavý román, rozdělen na krátké příběhy, zdánlivě nesouvisející, které se nakonec protnou. Člověk nemusí být matematik ani jiný vědec, aby knihu pochopil a navíc se dozví velmi zajímavé skutečnosti o dvou německých vědcích a jejich vynálezech. Kehlmann není nijak rozvláčný, je poměrně věcný a výstižný a drží se faktů. Určitě stojí za přečtení.
Mne se kniha velmi libila, poutave napsany vhled do epochy objevovani sveta pomoci vedy. Podivini ti vedatori tedy byli, ale zase prisli na veci, ktere jsou lidstvu uzitecne.
Z mého pohledu je to zajímavá kniha z pohledu náplně, ale nezajímavě nudná na čtení. Nelituji, že jsem to četla, ale svým známým bych to nedoporučila. Možná lidem historicko-technicky zaměřené by to mohlo oslovit.
Štítky knihy
zfilmováno německá literatura životopisné, biografické romány přírodovědci dějiny vědy Amazonie středoevropská literatura Alexander von Humboldt, 1769-1859
Autorovy další knížky
| 2019 |  Tyll |
| 2007 | Vyměřování světa |
| 2012 |  Já a Kaminski |
| 2009 | Sláva |
| 2004 | Mahlerův čas |
Pevně věřím, že autor neměl v úmyslu představit dva velikány západní vědy jako sice možná vysoce funkční, ale přesto Aspíky, které by doma asi nechtěl mít vůbec nikdo, a to především ne jako a) manžela ("... uvědomil si, že se bude muset znovu oženit, má přece děti a neví, jak se o ně starat, a služebnictvo je tak drahé...") nebo b) spolupracovníka (chudák Bonpland, i když jeho motiv k cestě je taky nijaký a je pak zanechán autorem zcela svému chmurnému osudu). Po poměrně svižném rozjezdu se kniha dostane do zacyklených úvah o prožívání hlavních hrdinů, s nimiž se nelze ztotožnit, ani si je oblíbit, ať už v matematice a jinde dokázali, co chtěli. Já o Gaussovi krom jeho slavné křivky nevěděla do této doby nic, o Humboldtovi víc díky přírodopisným knihám po dědovi, ale z této knihy mi zůstal jen dojem, že už radši nic víc vědět nechci. Bez omluvy vědeckým velikánům dávám dvě a půl hvězdy a odcházím rozchodit celkový dojem do lesů. luk a hájů.