Vysněný život Ernesta G.
Jean-Michel Guenassia
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/203858/bmid_vysneny-zivot-ernesta-g-ZxV-203858.jpg
5
346
346
Hrdinou Vysněného života Ernesta G. je Josef Kaplan, český lékař židovského původu, který v třicátých letech 20. století vystuduje v Paříži, válku a antisemitské běsnění přečká v alžírském vyhnanství a po ukončení bojů se vrací do osvobozeného Československa. Netuší však, že ani zde se svobody příliš nenadechne a že stráví téměř celý život v totalitním režimu. Když v roce 1966 přijme v sanatoriu k léčení jistého jihoamerického revolucionáře, dostoupí jeho absurdní životní dráha vrcholu. Protože se dožívá stých narozenin, zažije i pád železné opony a konečně se může zase podívat do Francie, kde se snaží posbírat střípky svého rodinného života. Podobně jako v Klubu nenapravitelných optimistů, Jean-Michel Guenassia i ve svém druhém románu představuje řadu nezapomenutelných postav (z nichž některé známe již z Klubu). a utkává bohaté předivo přátelských a milostných vztahů. Zevrubně se věnuje otázkám politickým a společenským a obohacující francouzskou optikou nahlíží každodenní život v komunistickém Československu.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2014 , ArgoOriginální název:
La vie rêvée ďErnesto G., 2012
více info...
Přidat komentář
O chlup slabší než Optimisti, asi proto, že se soustředí víceméně jen na jednu postavu. A nebo možná taky, že už tam pro mě není ten "wow efekt". Nicméně na plný počet je to pořád.
Asi jsem nebyla na knihu správně naladěná. Připadalo mi, jako by to všechno nějak plulo po povrchu. Prokousávala jsem se dlouho.
Já nevím, ale asi jsem tu knihu nepochopila. Začátek výborný, autor umí vyprávět (jak ukázal v Klubu nenapravitelných optimistů), ale tady mi záměr zůstal utajen. Jestli začátek měl sloužit poslední cca čtvrtině, tak to bych raději brala úplně jinou dějovou linku a závěrečný příběh vynechala (pro sebe jsem si to nazvala Forrest-Gumpův syndrom a začíná mi to pomalu v knihách vadit), ale to by se knížka musela jmenovat úplně jinak. Jak říkám, četla se dobře, ale na konci mi zůstal jen jeden velký otazník.
Velice dobrá, čtivá a poutavá kniha, které bych dala 5 hvězd, kdybych neznala Klub optimistů, který se mi jeví ještě mnohem lepší.
Klub nenapravitelných optimistů mám již doma půl roku, ale nějak jsem se k němu nedostala, nyní je ovšem na řadě. Už jen proto, že předchozí recenzenti jej staví před Vysněný život. Vysněný život Ernesta G. se opravdu čte jedním dechem. Nevím, jestli je to tím, že druhou polovinu knihy - od pobytu Josefa v Československu umíme více předvídat, ale mnohem více jsem hltala Paříž a Alžír. Pak již, se znalostí historických reálií, příběh pádil, na můj vkus příliš rychle, zbrkle. Opravdu se autor dotkl všeho, co víme, co někteří zažili. Ač bylo veskrze dojemné číst o srpnu 68 v tentýž den srpna 2014, už jsem četla nejen kvůli slovům, ale především ze snahy zjistit, co se všem hrdinům opravdu stalo. A píšu hrdinům, protože kniha pro mě není příběh Josefa, ale vlastně všech. To tak u románů jednoho století bývá. Tedy, doporučuji, protože tato kniha opravdu nemá nejasný konec. Dozvíte se o hrdinech vše. Možná je to škoda nakonec.
PS: Jak Josef několikrát čte knihu They shoot horses, don´t they? , vyhledala jsem si ji a doporučuji vidět filmové zpracování. Nějak ke knize patří.
Neskutečná kniha, neskutečně dobře odvyprávěný příběh. Guenassia je vynikající vypravěč a já jeho dvě knihy, co u nás vyšly, miluju.
Vysněný život má zcela jiný rytmus příběhu, než Klub. Ovšem čte se to dokonale, druhou polovinu knihy jsem přečetl na jeden zátah a konec... ten mě rozsekal.
Excelentní kniha!
Čtyři hvězdičky dávám v podstatě jen proto, že Klub nenapravitelných optimistů byl několikanásobně lepší.
Přesto se jedná o úžasnou knížku, pestrou a nemůžu se rozhodnout, která z částí se mi líbila víc. Plno překvapení.
A mám ráda knížky, které mě přinutí googlit a srovnávat děj s realitou. :-)
Román o životě českého lékaře, taková vážná a realističtejší varianta na Stoletého staříka (hrdinovi je na konci knihy sto let). Některé části byly strhující, rozhodně zajímavá byla prostředí pobytu v Alžíru a vztahy mezi hrdiny. Hlavní hrdina je hrdinou, se kterým vše prožíváte, byla by to krásná mužská filmová role. Nepopírám, že místy mě četba bavila méně, třeba politické pasáže, které ale byly pro pochopení doby nutné. (Na konci jsem se znovu podivila nad názvem knihy).
Takmer identické pocity, aké som prežívala pri čítaní KLUBU NENAPRAVITELNÝCH OPTIMISTŮ. Pomalší rozjazd, postupne si ma však kniha podmanila - počnúc obsahom, cez výstavbu a zvolenú štylistiku až po grafické riešenie obálky, vlastne celé skvostné a vkusné prevedenie knihy - nevedela som či ju rýchlo hltať v snahe čím skôr zistiť obsahové súvislosti, alebo ju radšej pomaly vychutnávať. Jedno mi však bolo jasné hneď - patrí ku knihám, ku ktorým sa v budúcnosti určite ešte vrátim. Nemám slov na to aby som vyjadrila, čo som cítila pri jej čítaní, čo vo mne zanechala, čo pre mňa znamenala, hoci ak sa nad ňou spätne zamyslím, román nie je ničím iným než šikovným dopasovaním osudov fiktívnych postáv do skutočných historických udalostí, dej sa uberá po určitej linajke, od ktorej sa neodchýli, je teda v mnohom predvídateľnejší než Klub a to je trochu škoda, avšak Guenassiove postavy sú tak neuveriteľné plastické, textu dávajú skutočnú dušu, vnášajú emócie, že mu tento nedostatok ľahko odpustím. Dokazuje, že vie umiestniť dej aj do inej než rodnej krajiny, pričom jeho pohľad je viac než schopný, nie je mu čo vytknúť, pretože podstatu zachytil. Zvlášť komunistická éra Československa (desivý nesúlad medzi ideou a praxou, neprirodzený zásah do životov ľudí ako jeho dôsledok) je z môjho ohľadu opísaná dobre, aj keď samozrejme ťažko sa hodnotí niečo, čo som sama nezažila, resp. si nemôžem pamätať. Knihu vnímam v kontexte Klubu. Umožňuje spoznať niektoré z postáv, ktoré nedostali dostatok priestoru v "predchádzajúcej časti" z inej stránky, ukazuje tie isté postavy v inom časovom zábere, pričom Guenassia samozrejme vytvára aj nové postavy. Odlišný hlavný hrdina rieši iné problémy, jeho pohľad na svet je dospelejší, než bol ten Michelov. Kniha sa dá čítať aj v prípade, ak ste ešte nemali možnosť začítať sa do Klubu, v podstate je jedno po ktorej z nich siahnete ako po prvej. Myslím a dúfam, že toto nebola posledná Guenassiova kniha a očakávam, že presne v rovnakom duchu sa budú niesť aj tie ostatné - každá z nich fungujúca ako samostatný román, v konečnom dôsledku však vždy zároveň súčasť omnoho väčšieho celku.
Jak jsem se hodně těšila (Klub nenapravitelných optimistů se mi líbil opravdu velice), tak jsem byla zpočátku trochu rozčarovaná. Příběh svištěl až moc rychle, jako by toho autor chtěl stihnout co nejvíc a měl jen omezený počet stran. Styl mi připadal roztříštěný, takové rychlé výkřiky, přeskakování od jednoho k druhému téměř nesouvisle, měla jsem pocit, jako kdyby autor omylem vydal neupravenou verzi. Postupně jsem si ale na tento styl zvykla a to, co mi na něm zprvu vadilo, převážily opravdu silné osudy hlavních hrdinů a zhruba od třetiny knížky jsem se už zase nemohla odtrhnout. Guenassia vedle sebe pokládá běžné každodenní zážitky obyčejných lidí a zásadní dějinné celosvětové zvraty 20. století. K tomu velká milostná vzplanutí, zrady, prozření, rozčarování, strach i statečnost...
Pro nás bonus v tom, že se odehrává z velké části v Československu, s českými dějinami, i odkazy na minulou knihu. Vzhledem k úžasnému Klubu... ale musím dát jen čtyři hvězdy. Klub je přeci jen soudržnější, drží víc pospolu. Přesto doporučuji, Guenassia umí silné příběhy.
Štítky knihy
Praha lékařské prostředí Francie francouzská literatura Československo komunismus Alžírsko společenské romány tango rományAutorovy další knížky
| 2012 |  Klub nenapravitelných optimistů |
| 2016 |  Nezmar |
| 2015 | Stoprocentní riziko |
| 2014 | Vysněný život Ernesta G. |
| 2022 | Zaslíbené země |
Sfoukneme prach z vinylové desky, položíme ji na gramofón, jen to zapraská, ale za chvilku už slyšíme sametový hlas Carlose Gardela. Raz, dva, tři, čtyři – za zvuků písně Volver protančíme historií dvacátého století, pěkně v rytmu swingu. Rychlejším krokem proletíme třicátými léty, které Josef tráví ve Francii, jednak tu studuje medicínu a druhak tu metá otočky v tančírnách, pak zpomalíme, důvodem je druhá světová válka, mezi svištícíma kulkama se totiž nehopsá nic moc. Jsme v koloniálním Alžíru, poznáme tu místní kulturu, přečkáme bojové běsnění. Uděláme otočku a vracíme se zpátky, jenže Evropa se změnila, svobodný duch první republiky je pryč. Nad Československem teď visí stín komunismu. Jsme to my, kdo má osud ve vlastních rukou, nebo jsme pod neustálým tlakem historických událostí? Josef Kaplan bere život takový, jaký je, moc s ním nebojuje, je smířený, na světě není bolest, kterou by Carlos Gardel nezmírnil.
Trošku mi vadila nevyrovnanost jednotlivých pasáží. Návrat do Československa a postava Che Guevary mě na zadek neposadily, naopak deníkové zápisky z Alžíru byly dechberoucí. A pak jsem někdy bojovala s přímou řečí, jako když několikrát trestaný zločinec říká: „Jděte se vycpat.“ Takhle mile bych se nevyjádřila ani já a to jsem festovní nóbl dáma.