Vyvolení stát se popelem
Pavel Hewlit
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/499798/bmid_vyvoleni-stat-se-popelem-4cq-499798.jpg
4
35
35
Jak by vypadal popis událostí předválečných židovských perzekucí a následného holocaustu, když by jejich vypravěčem byl autistický chlapec žijící ve vlastním světě s vlastními pravidly a zvyklostmi? Příběh s netradičním vypravěčem popisuje rodinný život vážené rodiny a její společenský pád zaviněný změnou politického systému a posléze i nacistickou propagandou pokračující dále ve vypuknutém válečném šílenství. Sám vypravěč netuší, že svým životem protkaným setkáními s různými válkou se měnícími charaktery a svými myšlenkami, popisovanými až básnickým jazykem, odpovídá na základní otázky lidství. Zdali se dá zlo porazit, a pokud ano, za jakou cenu? Nebo jestli není zlo věčné a boj s ním je pouze otázkou cti a výdrže, bez možnosti jej porazit? Autor příběhu není Žid a sám si uvědomuje, že psaní podobného příběhu může být chůzí po tenkém ledě. Taky ovšem dodává, že v dnešním světě, který je společensky složitý a je svou dynamikou změny mnohým nepochopitelný, je otázka, co si o holocaustu myslí člověk, který jej neprožil, více než důležitá.... celý text
Přidat komentář
O druhé světové válce jsem četla už mnoho knih. Tato byla svým úhlem pohledu jedinečná. Zdánlivě "naivní", o to více pro mě děsivé možné vnímání toho všeho zla z pohledu autistického chlapce. V popisu jednoduchých myšlenek je to pro mě paradoxně vnímáno mnohem hůře a u čtení se mi svíralo srdce. Literárně zpracováno naprosto skvěle a ač se může zdát styl psaní s ohledem na úhel pohledu vypravěče náročnější, opak je pravdou, četlo se to samo. Za mě je takto nový pohled více než zajímavý a oceňuji tento nápad a odvahu pana autora se do toho pustit. A komentář o čemsi psychedelickém, který je tu uveden, ten je pro mě s ohledem na autismus více než nevhodný.
Kniha, při které mi běhal mráz po zádech. Párkrát jsem se málem rozbrečel nad tim, jak jinak vypravěč válku vnímá.
(SPOILER) Pokud chtěl autor psát knihu z pohledu autisty, nemusel si zrovna vybírat hrůzy holocaustu. Podle mě je naprosto nereálné, aby chlapec, který neumí mluvit a jen vydává zvuky a sousedé ho považují za dementního, unikl nacistické selekci, i když se vydával za němého, a stěží by ho v koncentráku vybrali do sonderkomanda pálit těla. Také žádné židovské ghetto nebylo bombardováno, jak autor popisuje smrt matky v sutinách domu. Knihu beru jako pokus o podání holocaustu z pohledu dosud v literatuře nevyužitého vypravěče a přiživení se na v současnosti atraktivním tématu (viz knihy se všemi "profesemi" z Osvětimi).
Už bylo napsáno o válce hodně knih a tato je sice psaná jiným pohledem, taková jakoby snová nebo psychedelická, ale přesto mně moc nezaujala.
Nejsem moc na tyhle knihy, ale když se mě jeden místní uživatel z Prahy zeptal, jestli si to nechci přečíst, tak jsem byla po přečtení anotace nervózní. Prostě na tyhle knihy nejsem, jak jsem se již svěřila. Ale tak jasný, že jsem souhlasila, protože jsem hodná holka a nechtěla jsem, aby Most naštval Prahu a vypukla emoční apokalypsa. No, dobře jsem udělala...
("A já viděl a věděl, že takhle vypadá smutek, že smutek jsou ty oči, že když někdo říká, jak moc je smutný, tak to jsou tyhle oči, jejich tíha, jejich slzy, jejich utopení - že smutek je veliký, nekonečný jako moře, kde se ztrácíte, že smutek bolí, stejně jako bolí ty oči, které se nemohou zavřít, schovat nebo utéct.")
Vyvolení stát se popelem je kniha, kde vám nesmí vadit, že forma je víc než obsah. No, teda pokud se vám forma bude líbit a oceníte jí. Protože ta ten obsah akorát umocňuje. Knihu nelze brát jako literatru faktu ani jako něco, co supluje hodinu dějepisu. Kvůli tomuhle musíte sáhnout někam jinam. A myslím, že kdyby to nebylo napsané právě takhle, určité pasáže by vyzněly úplně jinak. Mnohem míň náročněji, protože je to ve více knihách, že...ale i tak. Jenže tahle kniha je prostě jiná. A ještě k tomu dobře napsaná.
Fakt skvělá kniha, kterou by si měl přečíst úplně každý :)
Tak to byla nesmírná odvaha autora pustit se s takovým pohledem na dané téma, obdivuji a smekám, i když zcela jistě můj "neautistický" mozek nepobral vše tak, jak ten autistický,
Takový neotřelý počin. Téma knihy by se mohlo jevit jako nyní často používané (což rozhodně není špatně!), nicméně myšlenka vnímání z pohledu autistického spektra je výjimečná. Jasně, neporozumí každý, možná je pro někoho vážně vhodnější běžné beletristické podání, zkusit si náhled jinou optikou není snadné. Ale já jsem ráda, že taková kniha vznikla, byť je "jen průzkumem" na odlišném spektru.
Měla jsem celkem problém pochopit styl, jakým je kniha napsána. Během čtení jsem ale ocenila přímý a nepokřivený pohled na celou situaci. Přiznám se, kdybych o holocaustu nevěděla vůbec nic, tak z této knihy bych rozhodně nezmoudřela.
Velmi oceňuji autorovu práci, kdy si nastudoval hlavní téma a chování dítěte postiženého autismem.
Příjemné překvapení na poli české literatury. Syrovost pohledu autistického chlapce na nacistickou mašinérii. Pěkné.
„Vidím a vím –
ale i slyším,
i když ne všemu rozumím,
ale co s tím dělat,
nevím“.
Snad ještě nikdy jsem neměl takový problém napsat komentář ke knize. Asi čtyřikrát jsem jej přepisoval, mazal a zase měnil. A teď „vidím a vím“, že ani tento komentář nebude schopen stoprocentně vyjádřit, jak je tento román jiný, kvalitní, smutný a jak vyjadřuje osudy lidí té doby. Navíc ještě očima desetiletého autistického chlapce, kterému to prostě hlava bere po svém. Vesměs v těch všech hrůzách vidí jen jakousi hru a někdy máte dojem, že by si i rád hrál. Nejvíce to vyjadřuje mrazivá scéna na konci Kapitoly Hvězdičky (je mi teplo) s názvem Špinavé město.
Malá ochutnávka:
Psaní je na pohled jednoduché: čárka sem, čárka tam a rázem máte něco vznešeného. Sám si představuji, jak držím // slavnostní pero a maluji slovo za slovem a píšu věty, které se v přednesu změní na něco kouzelného.
Jenomže mně se slova pořád pletou. Jsou zlomyslná a krutá, poněvadž slovo vidím a chci ho namalovat stejně, ale něco se stane. Pokazí se to, změní. Moje slova jako slova nevypadají. Spíš vypadají jako čáry, kterým je špatně a moc se kroutí.
Ty čáry mě mrzí a bolí.
Pan spisovatel Pavel Hewlit umí volit slova, zvýrazňovat věty a mrazivě ukončovat odstavce nebo kapitoly. Tohle je úplně něco jiného, než co se na našem trhu do teď dalo sehnat. Krutý příběh, který vám zůstane v paměti hodně dlouho. Nejednomu čtenáři při čtení tohoto díla jisto jistě vyhrknou slzy. Já už teď „vidím a vím“, že nějakého Tatéra, Kadeřníka nebo Houslistu dlouho číst nebudu, protože tohle, tento pohled do Osvětimi, mi dokázal všechnu tu hrůzu vrýt do paměti natolik, že další romány zatím ani nedokážu přečíst natož ocenit.
Citát: Už to nebude dlouho trvat a bude od vás všech pokoj.
Ti, co čtou mé komentáře určitě „vidí a ví“, že tohle není zrovna můj žánr. Ale jak říkávala moje maminka: „Někdy je potřeba podívat se na jinou stranu“. A já teď už vím, že měla pravdu. Někdy vás na té druhé straně dokáže lecos překvapit. Nezbývá než před panem spisovatelem smeknout klobouk. „A tím smeknutím nemyslím jen nějaké to lehké nadzvednutí klobouku, aby vám tam nenafoukalo, ale vysoké vyzdvižení a hluboká úklona“. Tento román každému doporučuji, ať sami „vidíte a víte“.....
Citát: Jestliže skutečnost přítomnosti nepřátel nepochopí, jsou sami nepřáteli a skončí v ohni.
Jsou knihy, které byste nejraději odložili, protože jsou tak špatné, že se nedají dočíst. A pak jsou knihy, které byste nejraději odložili, protože jsou tak dobré, že se nedají dočíst. Ty druhé nakonec většinou dočtete.
Vyvolení stát se popelem jsou ten druhý případ. Kniha tak hrozně jiná, než všechny ostatní příběhy z druhé světové války a zároveň tak hrozně sugestivní, že byste ji nejraději hodili do kouta a už se k ní nikdy nevrátili, protože občas její čtení až fyzicky bolí.
Přiznám se bez mučení, že mě její příběh vyprávěný autistickým chlapcem opravdu dostal. Byť jsem se zpočátku bál, že se na tuto formu vyprávění nedokážu napojit, šlo to až děsivě snadno. Příběh mě celou dobu držel pevně v kleštích jen proto, abych na závěr dostal další nečekanou ránu mezi oči.
Da da da da usm edna. Kniha skončila a mně se vlastně ulevilo.
Díky pane Pavle Hewlite.
Nemám slov. Bylo to...tak bolestné a tak jiné než ostatní knihy na toto téma. Klobouk dolů před autorem.
Vyvolení stát se popelem
Zajímavý nápad popisovat úděsnosti holocaustu z perspektivy autistického chlapce - člověku je při četbě takových knih vždy strašně, ale tato jako by ty hrůzy místy ještě umocňovala, pokud to tak vůbec lze napsat. Také se přikláním k názoru, že je velmi nepravděpodobné, že by autistický chlapec vůbec mohl toto běsnění přežít, ale beru autorovu myšlenku psát z tohoto pohledu jako umělecký způsob, kterým tolikrát popsaná zvěrstva čtenáři přednese neotřelou mrazivou formou.