Vyvolený
Thomas Mann
Jako předloha sloužilo Mannovi středověké dílo Hartmanna von Aue ze 12. století. Mann podobně jako jeho středověký předchůdce (ještě silněji) klade hlavní důraz díla na humanistické myšlenky a zdůrazňuje, že ať je prohřešek člověka proti běžné morálce jakýkoli a sebe těžší, v účinné lásce k bližnímu a ve službě druhým dochází k očištění a vykoupení. Dílo vyniká překrásným jazykem a básnickým zpracováním tématu, myšlenkově je jakýmsi odkazem velikého humanisty tomuto často egoistickému světu. Poslední autorovo dokončené dílo.... celý text
Přidat komentář
Už mám tu knihu přečtenou asi desetkrát. Už si to totiž nepamatuji, kolikrát. Je to jedna z mých oblíbených knih už neuvěřitelně dlouho ( asi tak jako Tolkienovo knihy) a pořád mě to dostane, uchvátí a některé momenty úplně protrpím. Extrémně čtivé, extrémně chytlavé, extrémně chytře napsané a poutavé,výrazné a dramatické. Zjistíte že současní autoři ( v některých žánrech) jen neuměle ( mnohdy) přežvýkávají témata a vzory již tolikrát napsané ( často lépe - ne téměř vždy daleko lépe). Už to prostě dnes tak neumíme anebo jen opravdu vyjímečně.
Thomas Mann (v překladu Jitky Fučíkové) nádherným, květnatým, a přesto úsporným jazykem aktualizuje oidipovský mýtus. Je to příběh tísnivý i dojemný, naštěstí je tu ale také nevyzpytatelný vypravěč, který s nadhledem komentuje dramatické dění, aniž by cokoli ubíral na jeho síle. Už to není hrůzu nahánějící a ochromující fatalismus, důležitá a nejdůležitější je víra v hříšného člověka, který bude činit pokání. Fantastické čtení.
Čtivě popsaný příběh jednoho hříchu. Výraz "čtivě" navíc v Mannově podání (a zdařilém českém překladu) dostává zcela nový rozměr díky brilantně používaném jazyku i práci s ním. Kniha se musí velmi dobře číst a to i čtenářům, kteří nejsou zrovna nábožensky založení. Zbytečně uměle na mne působila část o Řehořově pokání, proto ubírám jednu *. Jinak ovšem musím toto dílo doporučit.
Štítky knihy
německá literaturaAutorovy další knížky
| 1975 |  Kouzelný vrch |
| 1980 | Buddenbrookovi |
| 1973 |  Smrt v Benátkách |
| 1956 | Mario a kouzelník |
| 1961 | Doktor Faustus |
Vyvolený je buď jeden z největších křesťanských románů, kde Mann přesně zachytil podstatu tohoto náboženství, nebo je to ten nejzvrhlejší ironický výsměch věřícím v Kristu. Já se při interpretaci tohoto Mannova textu spíše přikláním k první možnosti, protože ač je Mann někdy ironizující, nepřekračuje únosnou mez ironie tak, aby celé vyznění příběhu nesmyslně nezdeformoval do parodické roviny. Mannovo pečlivé studium pramenů, na prvém místě studium původní – nakolik může text založen na oidipovském motivu být originální – básnické skladby Hartmanna von Auea, snad svědčí ve prospěch Mannova upřímného vzdání holdu křesťanskému pohledu – mimo jiné na hříchy a tresty – ale především na lítost a milost.
K citaci níže: použil jsem značku [...] proto, abych záměrně vynechal pasáže v citaci, které by mohly zbytečně novému čtenáři vyzradit část příběhu.
„Paní,“ řekl, „nemluvte takto a neoddávejte se zoufalství – je to proti Božímu přikázání. Pokud jde o nás, smíme si zoufat, ale není dovoleno zoufat člověku, pokud jde o Boha a míru jeho odpuštění. Vězíme oba v bahně hříchu až po krk. A domníváte-li se, že vy v něm vězíte hlouběji, je to domýšlivost. Nepřidávejte tento hřích ke hříchům ostatním, nebo vám bahno vystoupí až nad ústa a k očím. [...] Poučil jsem se, že Bůh bere upřímnou lítost jako pokání za všechny hříchy. Ať je vaše duše nevím jak chorá, jestliže vaše oko zvlhne byť jen na vteřinu upřímnou lítostí, pak [...] budete spasena.“ (s. 174)