Vyznání svatého Augustina
Aurelius Augustinus
https://www.databazeknih.cz/img/books/empty_bmid.jpg
4
100
100
„Mezi mysliteli starověku je Augustin jediný, kdo chápe ty nejniternější pocity moderního člověka,“ prohlásil španělský filosof Ortega y Gasset. Duchovní autobiografie svatého Augustina patří vedle Bible a Následování Krista ke stálicím na pomyslném nebi duchovní literatury. Nadčasová popularita knihy spočívá hlavně v tom, že s nevídanou autentičností svědčí nejen o lidské křehkosti, ale i o palčivém hledání a nacházení toho nejpodstatnějšího v životě člověka.... celý text
Přidat komentář
Jak hodnotit jednu z nejosobnějších, nejpokornějších a nejhezčeji napsaných autobiografií, které tnou do živého, navíc kde poslední třetina je slušně nabitá filosofickými úvahami? Jak se s tímto mohu vůbec potýkat, srovnávat a kritizovat? Nejde to. Augustin mi i přes vzdálenost půldruhého tisíciletí mluví do duše, ponouká k tomu, abych přemýšlel o sobě a o Bohu, nebo spíše prvně o Bohu a pak o sobě? A tak se to vlastně vymaňuje z kategorie hodnocení, protože toto je kanonické dílo nejen katolické literatury, ale celého západního písemnictví. Jan Sokol kdysi napsal, že Augustin je poslední hezky píšící filosof. Možná má pravdu.
"Ty povzbuzuješ člověka, aby Tě s radostí chválil neboť stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné jest srdce naše, dokud nespočine v Tobě!" (10)
"Tak nevinnou jest u dětí jen slabost údů, ne však jejich mysl." (21)
"…zlo jest nedostatkem dobra, nedostatek, jehož poslední stupeň hraničí s ničím." (76)
"Milují pravdu osvěcující, nenávidí ji kárající. Poněvadž však nechtějí býti oklamáni, ač nechtějí klamati, milují pravdu, když se jim projevuje, a nenávidí jí, když je obviňuje." (337)
"A proto jsou, Pane, Tvé soudy tak strašné, protože pravda není majetkem mým, ani druhého, ani třetího, nýbrž společným majetkem všech nás, jež povoláváš k účasti na ní, přísně nás napomínaje, abychom ji nepovažovali za soukromé vlastnictví, nechceme-li z ní býti vyloučeni. Každý zajisté, kdo uchvacuje pro sebe, co jsi dal ke společnému užívání, a chce nazývati svým, co jest společným majetkem všech, bude ze společného majetku odkázán na svůj majetek, t. j. od pravdy ke lži. Kdo totiž mluví lež, z vlastního mluví (JAN 8, 44)." (452)
Pak ještě uvedu takovou anekdotu, kterou nevím, jak moc Augustin píše jako ironii či vtip, ale mě to velmi pobavilo, on ten dnešní utopistický pokus o socialismus asi není nic moc nového pod sluncem.
"Chtěli jsme to zaříditi tímto způsobem: Ze svého soukromého jmění chtěli jsme utvořiti společné jako rodinné jmění, aby v upřímném přátelství nepatřilo něco jednomu, něco druhému, nýbrž celek patřil jednotlivcům a všechno všem, poněvadž ze všeho utvořen byl jeden celek. Počítali jsme, že nás bude v té společnosti asi deset, mezi nimi i velmi bohatí, hlavně Romanianus z téhož města jako já, jehož tehdy velmi důležité soukromé záležitosti převedly ke dvoru a jenž byl od mládí mým velmi důvěrným přítelem. On se nejvíce zasazoval o tu věc a jeho povzbuzování mělo tu velikou váhu, poněvadž jeho jmění daleko převyšovalo jmění ostatních.
Rozhodli jsme se, aby dva z nás jako představení každoročně pečovali o životní potřeby, ostatní pak žili v pokoji. Když pak jsme počali uvažovati, zda k tomu svolí manželky, které někteří z nás již měli a jiní zamýšleli pojmouti, celý ten tak výborně sestavený plán rozplynul se nám v rukou, rozpadl se a byl odložen." (182)
krasna kniha. dospel som avsak k rozhodnutiu, ze ku kniham tejto vaznosti nebudem pisat nijaky komentar, pretoze na nom vlastne nezalezi. kazdy, kto si precita tak asi bude rozumiet :)
Knihu jsem zvolila do čtenářské výzvy, i jako výzvu pro sebe a můj duchovní rozvoj. První půlku jsem četla vášnivě, zvlášť oceňuji kapitoly o sv. Monice. Tyto jsem předčítala několika lidem a také se jim líbily. Druhá půlka byla pro mě daleko těžší, např. o čase, paměti, o dobru a zlu. Přelouskala jsem je, někdy i nepochopila. Každopádně mě vždy dostane, jak je Bůh neuchopitelný a nepřestává mě zajímat a dozvídat se o něm.
Vyznání je opravdu výjimečná kniha, uchvacující! Protože je to dílo nejen hluboce zbožné a promyšleně filozofické, ale zejména proto, že je v ní Augustin tak úžasným způsobem otevřený, že se to čte jako psychologický román.
Fascinujících a inspirativních věcí je v knize mnoho, těžko vybrat, co na mě udělalo největší dojem. Možná Augustinova houževnatost, jeho neúnavné hledání. Možná pokora, jeho sklonění před Boží milostí a vědomí, že Bůh je původcem každého jeho dobra. Možná integrace intelektuálního procesu, jeho zjištění, že mu k ničemu nebude víra bez rozumu, ale ani rozum bez víry. Možná popis jeho vztahů, vždyť bez dobrých vzorů je křesťanský život člověka významně ochuzen.
Ale ústředním bodem Vyznání je nejspíš nakonec vztah člověka a jeho stvořitele. Augustin člověka a Boha vnímá jako nepřekonatelně nepodobné. Nekonečně vzdálené, ale zároveň blízké. Augustin ví, že vše dobré v něm je Boží a vše špatné lidské, mezi sebou a Bohem si pokaždé vybere Boha. Když se dlouze zaobírá sám sebou, není to ze sebestřednosti, jak je tomu často u nás lidí zvykem, ale dělá to proto, že hledá ve svém nitru Boha, kterému se podřizuje a kterého chce poslouchat. Jeho věta „Dej, co přikazuješ, a přikazuj, co chceš,“ není výrazem jeho ponížení, je naopak pozváním k tomu, aby v něm Bůh vykonal velké věci. Vždyť „vlastní ubohost ve světle Božím se stává chválou Boha a díkůvzdáním, protože Bůh nás miluje, přijímá nás, proměňuje a pozvedá k sobě samému.“
Ne vždy jsem byl s Augustinem na jedné vlně. Zdálo se mi občas, že život s manicheisty v něm zanechal trvalou stopu. Jeho odpor k tělesnosti se mi zdá být právě pozůstatkem předchozího dualistického vidění světa – k Augustinově vlastní škodě a ke škodě jeho teologie. Připomnělo mi to Romana Guardiniho, který psal, že někdy my lidé máme tendence ponižovat člověka, abychom tím víc zdůraznili rozdíl mezi nízkým lidským a vysokým božským – ale že to je špatný způsob přístupu k Bohu.
Ještě víc nesouhlasu ve mě vyvolal Augustinův odpor k materiálnímu světu a podezíravost ke všemu, co ve svém životě považuje za čistě lidské. Teoreticky je to správně, jistě, ale když se například hlídá, aby příliš neplakal na pohřbu své matky, nepojímá to podle mě správně, tohle po nás Bůh přece nechce. Když žijeme naplno pro své bližní a pláčeme nad jejich ztrátou, neumenšuje se tím naše oddanost Bohu. Vždyť Ježíš také plakal pro Lazara a je s námi v každé bolesti...
Docela jsem při čtení přemýšlel i o věrohodnosti Vyznání. Bylo přece psáno o deset let později (selektivní paměť), když už byl Augustin v roli biskupa (případné negativní přijetí by poškodilo celou místní církev), a není možné zapomenout ani na jeho profesi rétora (tedy člověka, který ví, jak formulovat myšlenky, aby měly správný dopad). Navíc je Vyznání napsáno opravdu chytře, je tam vidět literární záměr, výstavba děje i gradace směrem k zápletce. Takže jsem si nejdřív říkal, že se to asi doopravdy nestalo přesně takhle. Jenže ... jak jsem četl dál, tak jsem si víc a víc uvědomoval, že mi vlastně nezáleží na tom, jestli jsou události zaznamenány historicky věrně, že přece nečtu kroniku nebo reportáž. Že chtít po Vyznání historickou přesnost je stejně pošetilé, jako ji chtít třeba po knize Job nebo Jozue. Vyznání je bezesporu pravdivé, jen zde není důležitá pravda historika, ale pravda svědka víry, pravda o člověku hledajícím ve svém nitru Boha jako hybatele každého svého kroku.
Takto pojatou pravdivost můžeme potvrdit my, čtenáři, kteří Vyznání už přes šestnáct století čteme – když porovnáme Augustinovu „generální zpověď“ se svými vlastními radostmi a pochybnostmi, se svou vlastní horlivostí pro Boha i svým duchovním a mezilidským selháváním. A právě tato podobnost nás k Vyznání stále přitahuje. Protože Augustin nám důvěryhodným způsobem ukazuje něco velmi obecného a trvale platného, něco, co ve svém životě dokážeme rozpoznat, i když žijeme na jiném místě a v jiné době a ve velmi odlišných životních podmínkách. Protože stále platí, že v našem putování životem sice často klopýtáme, ale že nás v naší křehkosti a slabosti nepřestává nést Boží milost. Augustin nám to svým Vyznáním připomíná a povzbuzuje nás tím k rozvíjení naší vlastní duchovní a intelektuální aktivity.
Ještě dovětek: stejně jako čtenáři přede mnou, i já musím pochválit vydání Karmelitánského nakladatelství: výborný překlad, chytrá předmluva (která poslouží jako zasvěcený průvodce knihou), poznámky v textu i reference na odkazovaná místa v Písmu... to všechno mi hodně pomohlo proniknout do Augustinova myšlení, do jeho složitého světa. Připomnělo mi to podobně pečlivě zpracovaný Terezčin Příběh jedné duše – je radost vědět, že jsou vydavatelství, která o mě takhle pečují. :-)
Svatý Augustin je mi jako světec a spisovatel blízký je dvou důvodů - k víře se dostal přes strastiplnou cestu plnou slepých odboček a mnohých klopýtnutí za velkého přispění své matky - to máme společné. Druhým důvodem je jeho přínos k antické filosofické tradici, kterou Augustin umně propojuje s relativně mladým učením křesťanským. Vyznání má také přínos historiografický, protože pomocí zmíněných reálií si můžeme udělat obrázek o společnosti a poměrech pozdní antiky. Jak je zmíněno v komentářích níže, je třeba toto významné dílo k lepšímu pochopení (zvláště času se věnujících pasáží) přečíst vícekrát.
Už jen to, že krátce po revoluci u nás vyšlo několik fotoreprintů vydání z roku 1926 a že následně byly zpracovány nové překlady, svědčí o nehynoucím významu této niterné zpovědi hříšníka Všemohoucímu.
Domnívám se, že jest nesnadné, číst pro dnešního člověka sv. Augustina. Text sestávající z filozofických a teologických pasáží, které jsou (až na poslední tři knihy) namixovány, s Augustinovými životními vzpomínkami. Že všeho čiší, řekl bych, až do krajnosti vybičované emoce, a to vše je ještě přeloženo ustavičnými invokacemi k Bohu. V každém případě mnohovrstevnatá kniha, přičemž připouštím, že mně se podařilo proniknout pouze několika vrchními úrovněmi. Abych se dostal dál, bude potřeba se ke knize ne jednou, ale určitě několikrát vrátit. A asi nikoli to číst v kusech, ale po malých úsecích. Pokud bych to měl shrnout, jedná se o skutečně niterný popis trnité cesty jednoho člověka k Bohu. A musím říct, že při popisech pocitů, které zadíval, např. dojem temnot ve kterých tápe, hledáme světlo, tak v tom mi byl Augustin tak nějak blízký. To může zažít, a já se odvažuji tvrdit, že i zažívá, byť o tom třeba sám neví, každý člověk. K tomu jsou přidány ony úvahy, z nichž mnohé dodnes neztratily nic že své platnosti. Na závěr nezbývá, než dodat, že jsem četl přečíst vydání z roku 1926, a jsem za to rád. Ten jazyk k tomu perfektně sedí.
Autobiografie jednoho z největších myslitelů naší kultury, kterou může číst téměř kdokoli. Šťastnou náhodou mi padl do ruky překlad Ondřeje Koupila, Marie Kyralové a Pavla Mareše z roku 2015, a před všemi zmíněnými smekám. Nerušila mě ve čtení žádná archaická slova, mohl jsem se soustředit jen a jen na obsah. Věřím, že to nebylo lehké, při práci s 1700 let starou knihou. Navíc četnost a informovanost poznámek pod čarou je ohromující. Muselo to dát strašnou práci.
Ale abych vše nepřisoudil překladatelům. Augustin píše opravdu lehkým jazykem. A přitom je text opravdu hutný, co věta to myšlenka. Náročnost úvah autor bravůrně vyvažuje tím, že knihu pojímá jako příběh, vkládá dějové pasáže a dovolí čtenáři vydechnout. Augustin z hlubin antiky mluví k člověku dneška. Ani ke katolíkovi, ani k filozofovi, ale zkrátka k člověku. A může ho číst kdokoli má srdce a hlavu otevřené. Stojí to za to.
Neklidné je lidské srdce, dokud nespočine v Bohu, je věta, kterou znám od dětství a čas od času si připomínám její pravdivost. Zatím mi to ze svatého Augustina asi stačí. Zkoušela jsem číst na doporučení - nezdařilo se. Teprve při čtení Svatého Tomáše Akvinského od Chestertona jsem pochopila proč tomu tak je. Je mi evidentně bližší Akvinského racionalita než Augustinova emocionalita. Nevadí. Kdo ví co přinesou roky příští :o) Třeba se k Augustinovi ráda časem vrátím.
"Stvořil jsi nás pro sebe a neklidné je naše srdce, dokud nespočine v tobě."
Neuvěřitelné dílo. Sice mi dalo neskutečně zabrat, ale jsem ráda, že jsem se rozhodla ho přečíst. Obdivuju Augustina, že takhle dokázal jít s kúží na trh a sepsat v podstatě zveřejnit svou generální zpověď. O to sympatičtější je jeho neustálé hledání pravdy, jeho boj o to, aby ji poznal a přijal do svého života. A nakonec spočinul v tom, kterého tak usilovně hledal.
I když do hloubky jeho teologicko-filozofických úvah jsem ještě ani zdaleka nedorostla, je pro mě obrovskou inspirací v tom, že je potřeba hledat a nevzdávat to, i když se ztrácíme. Protože "ten, kdo tě stvořil bez tebe, tě nevykoupí bez tebe."
Kniha sa nečítala ľahko. Ide o jedno zo základných diel kresťanskej spirituality a nie je to žiaden čajíček, prekladateľ však odviedol dobrú prácu a doplnil aj mnoho poznámok. Mňa osobne viac zaujalo Augustínovo osobné svedectvo, filozofické pasáže som nejako nedával a často ich musel čítať opakovane (a to ma niekedy kresťanská filozofia zaujímala). Nie so všetkým som sa však stotožňoval a s niektorými vecami vyslovene nesúhlasil.
Aj tak sa oplatí knihu prečítať, minimálne v rámci všeobecného prehľadu.
Co dodat k takové srdcové knížce? Konečně se mi ji povedlo, opět s větším pochopením, zvolna dočíst do konce - zásluhu na tom mají nejen fundované úvody a poznámky, ale hlavně neobyčejně kvalitní překlad, kde jsem si vychutnávala každou stránku. Pokud někoho od Vyznání odrazovaly starší překlady, téměř jistě se zde do toho bohatého textu začte. Kdyby bylo hvězdiček šest, budou v hodnocení tady.
Spousta věcí se mi na Augustinovi líbí. Ta urputná touha znát, poznat pravdu... často mi přišlo na mysl Pavlovo přirovnání z řeči na Areopagu - "zda by se ho snad nějak mohli dohmatat". Vášnivý vztah k Bohu - mluvíme (vzdycháme, úpíme a zpíváme) stejnou řečí. Láska k Písmu. Z jeho vyprávění v některých místech cítím možná kocovinu, jednostrannost, ale jako konvertitku mě to příliš neznepokojuje, moc dobře si vzpomínám na sebe, navíc (dle mé zkušenosti) člověk se ke svým kocovinovým tématům po čase vrátí jako po spirále - slova téměř stejná, jen o něco/mnoho zdravější, těžko říct, ve které otočce spirály byla vyřčena a zda za nimi hledat skutečně to, co evokují mně nyní.
Přiznávám, že hodnotím jedenáctou hlavu, knihu, část. Přiznávám, že se mi nečetla lehce (proto jsem ji četl třikrát). Přiznávám, že jsem zhnusen. "Autor, jenž sklenul patristiku s novoplatonismem," tak tomu bych rozhodně věřil. To ufňukané pohrdání tělem mají oba směry společné, abstraktní všeláskovské vše slibující a přesto stranou stojící dobro považujme za výsledek. Napravený fracek neobjevně medituje o čase a bere si za svědka autoritu, kterou (ale vážně!!!) nikdo zpochybnit nemůže. Boha, kdyby někdo náhodou nevěděl.
Jedna hvězda za zajímavou konfrontaci Aristotelova pojetí času. Snad po mě nikdo nechce, abych byl férový. Četl jsem to třikrát!
Kniha, jako je tato, se opravdu nečte lehce ... mluvíme tu o knize, která měnila svět ... mluvíme tu o veřejné zpovědi - Bohu a lidem ... a tak se nám celkem lehce při četbě může stát to, co se stalo Augustinovi, když četl poprvé Písmo ... zaskočíme svou vlastní mysl spoustou nezodpovězených otázek :-) (které autor pokládá sobě a Bohu) ... hledání moudrosti často bývá bolestné :-) ... a tak, aby jste dostali šanci, alespoň trochu pochopit ... nejspíš budete nuceni číst víckrát.
Augustin se nám tu ukazuje jako celkem nesmlouvavý soudce vlastního života ... oproti Bohu je člověk nic, lidský život je věčný boj ... "nejvyšší dobro, láska a pravda jsou v Bohu" .. a pro Augustina, hledajícího pravdu je touto pravdou Bůh ... a pak samozřejmě jako filozof :
... u něj můžeme hledat počátky chápání Boha jako krásy:
"Lidé mohou tedy nalézat uspokojení a určitou radost i v krásách smyslových, avšak milovat by měli jen Krásu věčnou. Ve všech srdcích, uvnitř každé lidské bytosti by měla být ukryta Krása největší, ta Krása, která nikdy nepomine a bude zde navždy ..."
... u něj můžeme hledat filozofická zkoumání času:
"Co jest tedy čas? Vím to, když se mne naň nikdo netáže; mám-li to však někomu vysvětliti, nevím."
"Co jest vlastně čas? Kdo to může snadno a krátce vysvětliti? Kdo jej může pochopiti svými myšlenkami, aby pak vyjádřil slovy?"
Až na posledné božie strany ma to bavilo čítať, sú to časovo vzácne knihy. Apropo, úvahy o čase sú aktuálne pre moje potreby a tak ma potešili. Sú tu úvahy o pamäti, Augustínove hriechy a pekné citáty. Kým životopisný profil sv. Františka je šitý na každého našinca, profil sv. Augustína je skôr pre ľudí, ktorý sa už viac - menej rozhodli prijať dogmu a majú už len krok k Bohu. Alebo pre tých, ktorí už žijú v náboženskej viere. Pre mňa je rozhodne sv. František najväčším človekom na tejto zemi, bez pridávania zázrakov väčší človek než zázračný Ježiš, pretože aj bez dogmy zanechal najmocnejší odkaz pre ľudstvo. Odkaz na súcit, skutočnú lásku a pomoc blížnym, zároveň nefalšovaný vzťah s prírodou, v čom mu ani Rousseauov pokusný pobyt v džungli nesiaha po päty. Vravím to aj s vedomím, že na františkánsky prístup je potrebná dávka bláznovstva, ktoré má detský charakter.-)
Hodnotit klasickou literaturu je vždy velmi obtížné, tím spíše jedná-li se o dílo, které dodnes hýbe životními osudy mnoha lidí. Confessiones jsou bezpochyby vynikající knihou, přihlédneme-li k tomu, že nejsou knihou v dnešním slova smyslu. Přesto musím říci, že jsem od velkých Vyznání očekával více. K tomu, abych dal plné hodnocení, mě dílo musí vystřelit na měsíc, což se učiteli milosti nepodařilo. Augustin osciluje od pindů balených do nádherného stylistického hávu, přes slova zračící čistou, Bohem proměněnou duši, po mysticko-teologické, nesnadno proniknutelné úvahy.
Spis stojí rozhodně za přečtení (a ne jen jediné), o tom nemůže být pochyb. Nutí k přemýšlení a možná i přehodnocování vlastní víry, vnímání křesťanství, Boha i světa, v němž se pohybujeme. Domnívám se však, že cestu na měsíc s touto knihou podnikne jen ten, komu se Augustin stane duchovním otcem pro blízkost srdce. To mé stojí opodál.
Štítky knihy
filozofie křesťanství Bůh, Hospodin Bůh a člověk čas rané křesťanství patristika křesťanský Západ autobiografie svatý Augustin, 354-430Autorovy další knížky
| 1992 |  Vyznání |
| 2007 | O boží obci I |
| 2000 | O milosti a svobodném rozhodování / Odpověď Simplicianovi |
| 2002 | Miluj a dělej, co chceš |
| 2000 | Aurelius Augustinus. Říman, člověk, světec |
"Vyznání" je autobiografická kniha napsaná v 4. století našeho letopočtu a je považována za jedno z nejvýznamnějších děl křesťanské literatury. V knize Augustin líčí svůj život a duchovní cestu, přičemž se soustředí na své hledání Boha a konverzi ke křesťanství.
Jedním z hlavních témat knihy je Augustinova hledání pravdy a vnitřního klidu. Augustin popisuje, jak byl původně hledačem poznání, ale jeho cesta byla poznamenána hříchem, nevěrou a pocitem vnitřního prázdného místa. S postupem času však nachází svůj smysl života v náboženském přesvědčení a osobním vztahu s Bohem.
Kniha je psána složitým a filozofickým stylem, který může být pro některého čtenáře obtížnější. Nicméně, Augustinovy myšlenky jsou velmi hluboké a významné, a mohou nabídnout zdroj inspirace pro ty, kteří hledají smysl života a hledají své místo v tomto světě.