Vzdelaná
Tara Westover
Príbeh rozpráva o hľadaní vlastného ja. Je to príbeh o neoblomnej rodinnej lojalite a o smútku, ktorý sprevádza pretrhnutie najužších väzieb. Príbeh Tary Westoverovej o dospievaní sa vyznačuje prenikavým postrehom veľkých spisovateľov a zdôrazňuje význam a prínos skutočného vzdelania – schopnosť vidieť život novými očami a ochotu meniť ho. Tara Westoverová sa prvý raz ocitla v triede ako sedemnásťročná. Narodila sa v rodine survivalistov, ktorí žili v horách amerického Idaha. Tam sa pripravovala na koniec sveta tak, že zavárala do zásoby broskyne a spávala s „plnou poľnou“. V lete s mamou, babicou a liečiteľkou, varila bylinné odvary a v zime triedila kovový šrot na otcovom šrotovisku. Jej otec nedôveroval zdravotníctvu, preto s Tarou nikdy nenavštívili lekára. Rezné rany, otrasy mozgu, dokonca aj popáleniny po výbuchu liečili doma pomocou byliniek. Rodina bola natoľko izolovaná od bežného života, že nikto neriešil, či sa deťom dostáva vzdelanie. A nikto nezasiahol, keď sa starší brat začal správať násilnícky. Ďalší z Tariných bratov sa dostal na vysokú školu a priniesol jej novinky z ďalekého sveta. Vtedy sa rozhodla vyskúšať nový život. Vďaka samoštúdiu sa jej podarilo zvládnuť matematiku, gramatiku a vedecké predmety na takej úrovni, že spravila test ACT a prijali ju na Brigham Young University. Tam študovala psychológiu, politické vedy, filozofiu a históriu a prvý raz počula o závažných svetových udalostiach ako holokaust a hnutie za občianske práva. Túžba po vzdelaní ju zmenila, prebrázdila kvôli nej oceány, precestovala kontinenty, doviedla ju na Harvard a Cambridgeskú univerzitu. Až potom si začala klásť otázku, či nezašla priďaleko, či ešte nájde cestu domov. „Nádherné a podnetné... Jej hlas je natoľko špecifický, že nepripomína nikoho iného... Napriek svojmu jedinečnému detstvu kladie všeobecne platné otázky: Koľko zo seba máme dať tým, ktorých milujeme? A koľko im musíme odoprieť, aby sme dospeli?“ - VOGUE „Tare Westoverovej sa podarilo verne zachytiť svoju ojedinelú a výnimočnú výchovu a zároveň dosiahnuť, že jej súčasný život sa nejaví taký výnimočný, lebo dorástla na úroveň ostatných.“ - THE NEW YORK TIMES BOOK REVIEW „Tara Westoverová je oduševnenou a úprimnou sprievodkyňou vzťahu k rodičom a voľbou kráčať za vzdelaním.“ - THE NEW YORKER „Tieto jedinečné memoáre rozprávajú o formovaní mysle... Tara Westoverová nám vo svojej svižnej próze predstavuje detstvo, ktoré pre ňu bolo absolútne určujúce.“ - THE ATLANTIC „Srdcervúce... Nádherné svedectvo o moci vzdelania otvárať oči a meniť životy.“ - AMY CHUA, The New York Times Book Review „Autorka dokáže vidieť zmes dobra a zla, pýchy a bolesti vo všetkých ľuďoch vrátane seba. Nesnaží sa démonizovať, skôr pochopiť. Jej geniálna myseľ bola dlhé roky spútaná, no ukazuje sa, že zostala elastická a tvorivá... Autorka píše mimoriadne chápavo a príťažlivo... Jeden z najneuveriteľnejších a najfascinujúcejších príbehov za posledné roky.“ - NEWSDAY... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno:
2021
,
Publixing
, Tatran (Bratislava)
Originální název:
Educated, 2018
Interpreti: Tatiana Pauhofová
více info...
Přidat komentář
Pútavé memoáre so zaujímavou témou o živote mormónskej survivalistickej rodiny a jej rozpade, ktoré na mňa zapôsobili trochu rozporuplne. Na jednej strane to bolo veľmi zvláštne a pôsobivé čítanie o tom, ako sa formuje niekoho svetonázor a identita, a akú veľkú úlohu v tom zohráva rodina alebo vzdelanie. Na druhej strane som pri čítaní niektorých spomienok riešila osobnú dilemu s ich celkovou uveriteľnosťou, lebo boli opisované až príliš dramatický a v konečnom dôsledku pôsobili nanajvýš nedôveryhodne.
Najviac ma zarazilo, že aj za týchto bizarných a traumatických okolností bolo rodinné puto nepopierateľné a v celkovom kontexte zaisťovalo akési pomýlené zázemie.
Po prečítaní knihy som si uvedomila, že bolo pre mňa predsalen fascinujúce zažiť spolu s Tarou celý jej "mentálny" prechod z toho pomýleného sveta do toho snáď o niečo reálnejšieho.
První polovina knihy je zaměřená na Tařino dětství, které vlastně vůbec dětstvím nebylo. Místo aby chodila do školy a hrála si s vrstevníky, musela celé dny pomáhat otci na šrotišti. Protože její otec nebyl normální a nebyl schopen racionálně uvažovat, celou rodinu potkávala spousta děsivých nehod. V těchto pasážích jsem musela knihu častokrát odložit, protože čtení o neošetřených popáleninách na mě bylo zkrátka moc.
Dospívající Tara ale naštěstí začne toužit po vzdělání, připravuje se doma na maturitu a získá místo na vysoké škole. Studium zvládá velice dobře a postupem času dostane několik stipendií a příležitostí navštěvovat jedny z nejlepších univerzit vůbec. Pořád se však nemůže od své rodiny odpoutat a navzdory tomu, že rodina se k ní nechová zrovna nejlépe, se jí nedaří se situací vyrovnat.
Asi jsem od Vzdělané čekala něco víc, ale kniha na mě byla trochu moc vleklá a psychologická. Taky podrobné popisy týkající se studia se mi zdály trochu zbytečné, místy jsem měla chuť je přeskočit. Myslím, že by zkrácení o pár desítek stran knize prospělo.
Prostředí mormonů je zajímavé, pro nás ale úplně nepochopitelné...
I s odstupem pár dní přetrvává pocit údivu; údivu nad tím, jak může "víra" zdeformovat rodinné vztahy, pohled na svět, pohled na sebe, zároveň však i údivu nad tím, jak funguje americký vzdělávací systém... vážně můžu být jedním z nejlepších postgraduálních studentů, když přeskočím základní i střední školu a bude mne "vzdělávat" rodina?
I když nemohu dát plný počet, protože mi chybí ona pomyslná jiskra nezapomenutelnosti, emocí ve mně autorčino vyprávění rozpoutalo hodně. Především pak vzteku a zároveň asi i lítosti nad tím, co všechno jsme si my "lidé moudří" schopni navzájem činit!
S vervou sa púšťam proti prúdu nadšených čitateľov a chválospevov na autorkinu dokonalosť. Celý čas som čakala na nejakú úžasnú traumu a šokujúce odhalenie, ale stále sa na mňa valil iba nekonečný prúd martýrskych somarín. Autorka by dokonale zapadla do súčasnej generácie snehových vločiek. Preháňam? Čo bolo na jej detstve až také strašné v porovnaní s obeťami skutočného násilia, či už fyzického alebo psychického? Brat, ktorý jej dal občas facku? Medzi mojimi rovesníkmi boli bitky medzi súrodencami bežné. Na pomoci rodičom tiež nevidím nič zlé, okrem toho, že jej otec zjavne občas neodhadol hranice. Nejak som si už nevšimla, že by to robil schválne a opakovane ju týral. Navyše sa sama, dobrovoľne a s až prepiatou hrdosťou štylizovala do tejto role divošky. Jej matka bola inšpiratívna tým, ako držala rodinu pokope a sama sa naučila bylinkárstvu. Neskôr tiež skĺzla k istému fanatizmu, ale snáď sa z toho všetci neposkladáme do kocky. Dnes sú konšpirátori na každom rohu. Mno a to, že slečna študovaná nechodila do školy? Zas také peklo to asi nebolo, keď ju doma ani po odhalení, že sa učí, nikto nezmlátil, ani nevykopol. Nehovoriac o tom, že už mala jedného staršieho brata, ktorý jej v tomto smere takpovediac vyšliapal cestu a popravde by ma oveľa viac zaujímal jeho príbeh. Mám pocit, že je nejako v celej knihe, aj v oslavných recenziách a rozhovoroch zaznávaný.
Westoverová narobila zo smiešnych ultimát, čo jej občas rodičia dávali, hotový Damoklov meč. Prepánajána, koľkí z nás sme sa s niekým v živote pohádali, povykrikovali si všetko možné a keď sme sa upokojili, vzali sme to späť? Ale nie, slečinka študuje, vracia sa domov, so všetkými sa baví, ale ohŕňa perami, akí sú k nej všetci hnusní a strašní a nikto ju nemá rád. Skrátka mi to celé prišlo ako drsnejšie detstvo na vidieku, kde je väčšina detstiev drsných, ale hrdinka sa dočítala o hnutí #metoo a objavila feminizmus, tak prečo z toho neťažiť, všakže?
Kniha na mňa navyše pôsobila ako polotovar. Pasáže sa opakovali, nekonečne dlho sme sa točili v kruhu, stále sme sa vracali k tomu istému. Jazyk nezaujímavý, ale čo ma prekvapilo viac, neemotívny. Akoby to dala písať robotovi. Solženicyn písal Súostrovie Gulag tiež bez emócií, lebo peklo stačí opísať faktami, netreba vykrikovať na raty, že to bolo fakt peklo. A o to pôsobí jeho opus magnum emotívnejšie. Westoverá sa naopak svojím chladným vyjadrovaním snaží z čitateľa žmýkať pocity a toto citové vydieranie ma. Tak. Neskutočne. Štvalo. Na stej strane som si už trhala vlasy. Áno, chápem, mala si to fakt ťažké, ok, môžeme prejsť ďalej?!
Ale ktovie. Možno na toto dielo nie som dostatočne vzdelaná a mala by som ísť študovať. Najlepšie na nejakú americkú univerzitu, kde zjavne o normálnych prijímačkách jakživ nepočuli...
Špatně se mi tomu věří - tomu, že takhle může někdo žít; že může tak srat na děcka a ještě tvrdit, že je miluje; že někdo může být takovej náboženskej fanatik; že se holka, co nikdy nechodila do školy a vlastně ani mezi lidi, dostane v 17 na vysokou a že získá všechna stipendia, co jdou, že když v lednu neví, co je holokaust, tak nejen že dožene starší spolužáky a za pár měsíců má že zkoušek na VŠ samý áčka, ale ona je daleko před nimi a dostane se na všechny ty prestižní školy, který se o ni skoro praly; že člověk bez lékařské pomoci jen s tinkturou a odvarem z hlohu zvládne popáleniny takový, že mu maso muselo být škrábaný příborovým nožem; že kapající mozek z díry v hlavě je v klidu, jen si lehni; že někdo neřešil děcka, co pracujou na vrakovišti a nechodí do školy; že někdo dával cizí jedenáctiletý holce peníze za hlídání tří malých dětí.
Ale tak je tam napsaný pravdivý příběh, tak tomu asi musím věřit.
Knihu jsem si půjčila v domnění, že půjde o něco úžasného.
No jediný zázrak na tom je, co všechno jde přežít.
Bůh nad nimi zjevně opravdu bdí, jak tvrdili - ale těžko kvůli tomu, jací jsou správňáci (ohavnější rodinku jsem četla snad jen v Dítě zvané to); spíš že bez jeho dohledu a kavalérie strážných andělů by mormoni zřejmě vymřeli během tří minut.
Jímá mě hrůza při pomyšlení, kolik takových malých zvířátek, co by měla být dětmi, tam v zemi svobody, leč mimo systém, běhá po skládkách, hnojištích apod...
Pojmy u nás běžně spojované s hřejivými vzpomínkami na dětství se pod horou mění v horor:
Domov? Prakticky na šrotišti, neustále krok od úrazu nebo smrti.
Tatínek? Nevíte, kdy vás hodí do drtičky nebo železných nůžek, protože Bůh vás přece ochrání, pokud si to zasloužíte, a stejně se blíží konec světa, tak co už.
Starší bráška? Vždy připraven zasáhnout... Do hlavy každou ženskou, která to podle něj potřebuje.
Maminka? Míchá všem lektvary a masti a vždy vám bude oporou: Bráška tě chce dát zabít, jo? Neboj, miláčku, tolik peněz on nemá. (Tak to je fakt hajej-dadej jak víno.) Všimněte si, že pokaždé, když opustí kuchyň, stojí to za zmínku v knize.
Nevadil mi sloh, naopak mi většinou přišel adekvátní dané situaci, i když ne vždycky přehledný. Spíš obsahově to bolelo dočíst a znova už ne, děkuji.
Vymanit se z takového dětství a výchovy, jakou prožívala Tara, to potřebovalo hodně síly a stejně si myslím, že to nikdy nebude úplně na sto procent. Je šílené, jak si může člověk nechat ubližovat a ještě hledat chyby v sobě samém. Literárně to možná bylo trochu slabší, ale příběh opravdu silný.
Knihu jsem začala číst jen jako zajímavost z prostředí které neznám,ale nadchla mne svou mnohavrstevností a zůstalo mi po ní mnoho otázek.....
Toto bolo skvelé! Zozačiatku trošku ako Kde raky spievajú, také nežné, o dievčati vo veľkáčskom svete mormónov, ktorému nerozumie, o rodine, ktorá je na oko funkčná, láskyplná a zohraná, no v skutočnosti to bolo o žene, ktorá musela najskôr vykoreniť zhnité manipulatívne korene rodina, ktorá bola viac sektou ako útočiskom, musela nájsť seba, cítiť sa v sebe a so sebou dobre, pochopiť svet. Stať sa vzdelanou a tak vidieť svet a seba inými očami.
(SPOILER)
téma dysfunkčních rodin mě zajímá, stejně jako třeba Mormoni a sebeaktualizace. od prvních kapitol jsem ale měla problém se začíst, a zanedlouho mi z autorčina literárního stylu začala vylézat jednotvárná šablona: na začátku kapitoly něco naznačím, pak mluvím o jiných věcech, a na konci se stane něco hrozného. a pak zase odznova, nová historka podle stejného mustru.
Vzdělaná mi připomíná Skleněný zámek, ovšem ten byl alespoň zručně napsán. tady vládnou suché, odosobněné popisy. autorka bez emocí popisuje, co se dělo, jako by ty chybějící emoce za ni měli prožívat čtenáři. cítila jsem se tak trochu jako rukojmí, a nemůžu souhlasit s recenzemi, které knihu označují za terapeutickou. sumarizace ohavností může sloužit jako dobrý podklad pro psychoterapeutickou práci, terapeutická ale sama o sobě není, protože tam chybí prožitek, reflexe a další léčivé komponenty.
dalším výrazným rysem knihy je přehánění, které po čase přestalo účinkovat a začlo mě řekněme štvát. jsem schopná věřit otcově paranoie i nefungujícím vztahům, ovšem léčba ohořelé nohy pomocí esenciálních olejů a Rescue remedy (také koupele v popelnici a ořezáním nožíkem), která dá bratra dohromady, už na mě byla moc. nehody jsou ve Vzdělané velmi časté. nemyslím, že by za přeháněním musela stát grandiozita, někdy tyto sklony mají lidé proto, že ve svých nemocných rodinách museli hodně nadsazovat, aby je vůbec někdo slyšel. ale v mých očích to knize jen přídává na patologičnosti. dtto nesrovnalosti typu "jsme chudí" vs. nákupy zbraní, drahých kovů a velkých strojů.
po nakouknutí na Goodreads a zjištění, že mě (tedy autorku) v knize ještě čeká týrání ze strany bratra a zázračný postup z nulového vzdělání na univerzitu, knihu odkládám. teoreticky vzato to možná ještě někdy dočtu, ale už jen z toho přečteného kousku si odnáším velmi nepříjemný pocit.
Uf... dočteno!
Z téhle knihy mám velmi rozporuplné pocity. Velmi silný příběh až neuvěřitelné, že se to celé odehrálo před pár lety a ne v jiném století.
Tara zažila věci, jaké jsou pro "normální" lidi nepochopitelné a dokázala, i přes to všechno dosáhnout titulu Ph.D.
Despotický otec, šílený bratr a všemu přihlížející matka, která nijak nezasáhla. Jedním slovem NEUVĚŘITELNÉ
Kniha, která sklízí velké úspěchy a vysoká hodnocení,.. Já půjdu proti proudu a i přesto, že jsem neměla žádná přehnaná očekávání, tak pro mne kniha byla zklamáním.
Při čtení jsem si vybudovala dokonalou averzi na bratra hlavní hrdinky, chování rodičů mi bylo taky dost proti gustu, aneb to, když spoléhají, že jim se vším pomůže Bůh.
Z knihy jsem bohužel necítila to, co spousta čtenářů - obdiv, ale byla jsem spíš otřesena, že se něco takového může v této době dít.
Velmi silná kniha. Při čtení mnou procházely různé pocity, vše jsem tak nějak na pozadí automaticky porovnávala s tím, co znám ať už osobně nebo z vyprávění, na vše z knihy jsem měla nějaký názor a snažila se s ním hned seznámit okolí... a teď, když mám dočteno, těžko hledám slova, jak knihu popsat. Takže snad jen tolik - fyzické vězení, které kolem vás vybudují druzí, nemusí být zdaleka tak hrozné jako to psychické, které si ve spolupráci s věznitelem (ať už dobrovolné nebo vynucené) vybudujete sami.
Přečetla jsem Vzdělanou. Trvalo mi to celkem dlouho, ale je to tak. To, co autorka v knize popisuje, se vyrovná severskému krimi. Jejího bratra naprosto nesnáším, rodiče byli mimo, ona se zachránila tím, že získala vzdělání, a to nejen ledajaké - Cambridge, Harvard.. Dotáhla to až na doktorát, i když do 17 nebyla jedinkrát ve škole a učila se teprve pomalu rok před přijímačkama na vysokou. Já prostě cítím, když tu knihu čtu, že nějaké nadmíru velké nadání autorka nemá. Kniha je psaná chaoticky a místy nesrozumitelně. Nemůžu si odpustit představu toho, že každý z těch profesorů měl to, že ještě nestudovala, za senzaci a doporučoval ji na elitní školy, aby zviditelnil sebe a ukázal, jak jsou tyto univerzity inkluzivní.
Nekde jsem cetla, ze je to “must read” a musim tomu dat za pravdu. Neuveritelne silne cteni, ktere je pro me naprosto nepochopitelne (z perspektivy toho, ze jsem stejne stara jako autorka a ze se ji tyhle veci dely nekde na druhe strane zemekoule). Zajimalo by me, zda se ke knize dostali i jeji rodice..
Jediné co se mi líbilo na knize byl samotný příběh založený na skutečných událostech, které jsou opravdu neskutečné a skoro k neuvěření. Způsob psaní se mi ale nelíbil, četl se těžce.
Četla jsem ji dlouho a pomalu, bylo to náročné čtení, ze kterého mi běhal mráz po zádech. Některé pasáže mi přišly až neuvěřitelné. S každou stranou jsem si říkala jak se něco takového vůbec může v dnešní době dít, vůbec mi z toho nebylo dobře a před Tarou smekám.
Kniha je zajímavá tím, že je podle skutečnosti. Nedokážu moc pochopit, že to je plus mínus že současnosti. Ale styl mi moc nesedl