Vzdělání versus indoktrinace: Zprava i zleva / Vzdělanie versus indoktrinácia: Sprava aj zľava

28.12.2024

Třetí kniha z tvorby spolku Svatopluk a zároveň druhá (ze zatím čtyř), kterou jsem přečetla. Podobně jako v knize "Lidská práva" mně i tady chvíli trvalo zvyknout si na odborný jazyk (tentokrát z oboru pedagogiky), nebylo to tedy úplně snadné čtení (ale to ani člověk nečeká). Také zde by prospěla ještě jedna korektura textů. Chybička se sice vloudí téměř vždy, ale mohlo by jich být méně, takže opět jedna hvězdička dolů. Jinak jsem ale velmi ráda, že jsem se ke knize dostala, a to i přesto, že v rodině nemáme děti školního věku.

Nemusím se vším, co autoři píší, úplně souhlasit. Za mě například problematika klimatické změny je věc, kde se autoři pouštěli na tenký led, protože nikdo z nich není odborníkem na klima nebo související přírodní jevy a procesy. Jelikož svým odborným zaměřením mám k tématu přece jen blíže a děsí mě, s jakou rychlostí se mění mnohé biotopy (i u nás, přičemž souvislost s klimatickou změnou lze u mnohých jasně doložit), myslím, že zde by autoři svoje tvrzení měli trochu zmírnit. A že do výuky ve školách patří nejen to, že člověk planetu a přírodu mění, ale i to, že ji – bohužel – do značné míry ničí. Seznamy vyhubených organismů jsou toho dokladem. Ovšem záleží na tom, jak se celá věc podá, zda je to stylem "pojďme přírodu chránit, pomáháme tím i sami sobě", anebo "ať uděláme cokoli, lidstvo stejně nepřežije". Být rodič, asi bych si to s učitelem, který by výuku pojal tím druhým způsobem, šla také vyříkat – a bylo by mně fuk, že něco takového má ve vzdělávacích plánech, tj. shora nařízeno. Souhlasím i s tím, že omezení každodenního života běžných občanů, sankcionování toho, že si chce člověk doma zatopit, rozsvítit apod., zatímco naši domácí i EU papaláši si dopřávají luxus v podobě cest letadlem na nesmyslně krátké vzdálenosti, podepisují smlouvy o dodávkách komodit, které by se k nám měly vozit přes půl zeměkoule, i když existují zdroje doma nebo v blízkém zahraničí (viz např. dohoda EU-Mercosur), a vymýšlejí hromadu dalších těžko uvěřitelných blábolů s odkazem na zastavení změny klimatu, smysl nedává. Naopak to, co se přímo nabízí, totiž využívat jednoduchá opatření ke zmírnění vlivu již probíhající změny, např. dostat do měst co nejvíc zeleně, zejména stromů, není zřejmě pro politiky dostatečně atraktivní (viz např. projekty v Brně, které počítají s dalším kácením stromů, ač město bylo už letos v létě kvůli vedru jen stěží obyvatelné); i z toho je patrné, že na občanech-voličích (případně budoucích voličích) politikům vůbec nezáleží.

Ale vraťme se k hlavní náplni knihy – a tou je vzdělání a vzdělanost. Když jsem zběžně četla o různých plánovaných reformách, říkala jsem si, že lidé, kteří se k nim vyjadřují, možná přehánějí. Ale souběžně se čtením této knihy jsem si dohledala některé zdroje, např. EU legislativu o možnosti zvolit si gender nezávisle na pohlaví, a vlasy se mně postavily na hlavě jak hřebíky. Zdá se, že mnoho evropských politiků je případem pro psychiatra, či přinejmenším by jejich posty mohly být obsazeny houpacím koněm, protože jenom přikyvují. Když odhlédneme od problematiky genderu a podíváme se na výuku jednotlivých předmětů: ani mně nepřipadá rozumné vypustit z učiva vše, co je údajně obtížné, není přímo využitelné v praxi apod. Výrazně redukováno má být na ZŠ a snad i na SŠ například učivo biologie, ačkoli je to v ostrém rozporu s "hrozbami", které definuje EU a kam patří kromě klimatické změny i riziko šíření nových nemocí, teroristické útoky páchané biologickými zbraněmi atd.

Dvacet let externě vyučuji na VŠ a ačkoli v některých aspektech dosahují studenti možná lepších výsledků než dnes, zarážející je u mnohých z nich celková nesoustředěnost (něco, s čím se dříve počítalo spíše na 1. stupni ZŠ), neschopnost porozumět delšímu/složitějšímu textu, neschopnost zformulovat písemně myšlenku apod. A o tělesné zdatnosti ani nemluvím – jestliže při terénním cvičení "uteču" studentům o 30 let mladším a zdravým, něco je špatně. To vše by nebylo to nejhorší, kdyby byla snaha udržet určitý standard. Jenže opak je pravdou – snaha o co nejmenší "stresování" studentů už pronikla i na VŠ v podobě rostoucí byrokracie, která se valí na pedagogy.

Výchova k určitým "jediným správným" postojům a názorům, o které se v knize rovněž píše, může vypadat, že to už je něco, co si autoři nejspíš vymysleli. Jenže vše je doloženo odkazy na dokumenty, z nichž mnohé jsou i volně ke stažení na internetu. Děsivé je i to, když děti, které se narodily dávno po roce 1989, dnes přesvědčují lidi o generaci starší, tedy i svoje rodiče, že to, co tito lidé před rokem 1989 zažili, či lépe řečeno čím žili každý den, se jim ve skutečnosti jenom zdálo, není to pravda, zkrátka "ty to nevíš" (postěžoval si kamarád, že takto se s ním dohaduje jeho již dospělý syn, jinak příjemný a pracovitý mladík).

Čtěte a přemýšlejte! Nemusíte souhlasit, ale sami posuďte, zda školské reformy – ty, které již proběhly, i změny, které probíhají, případně se chystají, vedly/vedou/povedou k vyšší míře vzdělanosti, vzájemného respektu, k větší svobodě a mnoha dalším věcem, které často souhrnně nazýváme slovem "pokrok". Já o tom přesvědčena nejsem :-(.