Vždycky v menšině
Martin C. Putna , Martin Bedřich
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/191109/vzdycky-v-mensine-191109.jpg
4
31
31
Knižní rozhovor s literárním historikem Martinem C. Putnou je širokým pohledem na kulturní a duchovní aspekty naší doby a společnosti. Skrze tři základní bloky, Osoby, Místa a Prostředí, prochází všemi hlavními tématy Putnovy odborné i tvůrčí práce. •V první části je princip duchovní genealogie, který M. C. Putna při svém bádání často užívá, vztažen i na něj samotného: Připomíná jeho učitele a další osobnosti české i světové kultury, k nimž se hlásí. •Ve druhé části kniha obdobně pracuje s metodou literárně-geografické hermeneutiky: Putuje s M. C. Putnou po místech, která ho během životních cest ovlivnila a o jejichž kulturních dějinách přináší množství pozoruhodných postřehů – od rodných Jižních Čech a Vysočiny přes Německo a Itálii až po Ameriku a Indii. •Ve třetí části jsou představena různá kulturní a společenská prostředí, jimiž M. C. Putna prošel a v nichž vždy zanechal výraznou stopu: česká katolická církev na sklonku komunistického režimu, univerzita, prostředí literární kritiky, okolí Václava Havla či gay komunita. Živý a obsahově nabitý rozhovor je svědectvím o radosti z poznávání kulturních tradic světa a o nevyčerpatelnosti stále nového uvažování o nich. Všechna rozmanitá témata přitom propojuje princip menšinovosti: Připomínat to, o čem se nemluví nebo na co se zapomíná, co stojí na okraji, ale činí to svět bohatším a dynamičtějším. Nejsou k dispozici Bedřich, Martin; Putna, Martin C.: Vždycky v menšině - rec. J. LukavecVždycky v menšině – to je název knižního rozhovoru s Martinem C. Putnou, který právě vyšel v nakladatelství Portál. Titul to není náhodný, rozmanitá témata v knize obsažená podle anotace totiž propojuje právě princip menšinovosti: „Připomínat to, o čem se nemluví nebo na co se zapomíná, co stojí na okraji, ale činí to svět bohatším a dynamičtějším.“ Když se nadále přidržíme oficiálního popisu knihy, můžeme na úvod zrekapitulovat, že ji tvoří tři základní bloky: Osoby, Místa a Prostředí. V první části je princip duchovní genealogie, který M. C. Putna při svém bádání často užívá, vztažen i na něj samotného. Připomíná jeho učitele ( Tomáš Halík, Zdeněk Neubauer, Jiří Brabec, Eva Stehlíková, Miluše Zadražilová) a další osobnosti české i světové kultury, k nimž se hlásí. Ve druhé části kniha obdobně pracuje s metodou literárně-geografické hermeneutiky. Putuje s M. C. Putnou po místech, která ho během životních cest ovlivnila a o jejichž kulturních dějinách přináší množství pozoruhodných postřehů – od rodných jižních Čech a Vysočiny přes Německo a Itálii až po Ameriku a Indii (současnou německou společnost přitom vyzvedává pro její kultivovanost a slušnost). Ve třetí části jsou představena různá kulturní a společenská prostředí, jimiž M. C. Putna prošel a v nichž vždy zanechal výraznou stopu: česká katolická církev na sklonku komunistického režimu, univerzita, prostředí literární kritiky, okolí Václava Havla či gay komunita. Dominantní místo v knize zaujímá literatura, i když velmi procítěně autor mluví také o hudbě a zpěvu, při kterém zažívá „dotek s čímsi absolutním“. Ozřejmuje svůj vztah k oblíbeným spisovatelům (Dante, Goethe, Reynek) a vzpomíná na to, jak daleko byl v bažení po jejich textech někdy ochoten zajít: když už musel jako student do knihovny vrátit vypůjčený výtisk Catulla, který se už nikde nedal koupit, celý jej opsal na stroji; textem se ovšem mihnou i autoři méně klasičtí jako Tolkien nebo Joanne K. Rowlingová, nápadně naopak téměř scházejí spisovatelé ruští. Autor se vyznává ze svého „dialogického“ pojetí četby, totiž že mu jde o to, „potkat s autorem“ a vést s ním skrze jeho dílo rozhovor. Podnětně píše o svém pojetí „literárně-geografické hermeneutiky“, která se dá shrnout do těchto slov: „Čtu-li knížku, zajímám se, odkud autor byl. Jedu-li na nějaké místo, zajímám se, jaké knihy s ním souvisejí. A nejlépe je čtu přímo tam, na ,jejich‘ místě. V tomto smyslu jsou všechny moje cesty vlastně literární.“ Zaníceně se snaží doložit, že mnohé autory je možné plně pochopit až v místě, kde žili (třeba že příběhy lidí je lepší vnímat tak, že čtenář chodí „jejich konkrétními cestami“). Současně ale autor připouští, že takové poznání může mít i poněkud destruktivní či deziluzivní účinek. Putnovi například „Tasov zničil Jakuba Demla“. Jak sám (asi k nelibosti mnoha demlovských nadšenců) líčí: „Tam jsem kdysi v mladistvém nadšení u Demlova domu zazvonil, byl přivítán Demlovými příbuznými sice velmi vlídně, o to nic – ale jejich způsob vyprávění o básníkovi mě vyděsil. To byla ta ,žabí perspektiva‘, to pseudodemlovské vzteklé tlachání, kdo komu šlápnul na kuří oko a kdo si od koho půjčil jakou knížku a nevrátil, ty snůšky nízkosti a pomluv. Odpovídalo to tomu intelektuálnímu suterénu, který je v Demlových textech taky přítomen. Takže vlastně beru zpět: Tasov mi Demla pomohl otevřít, jaký opravdu byl. Zničilo to jen falešný mýtus o idylickém příteli květin, o jakémsi nadčlověku, který ze sebe denně plodí mystická moudra.“ Naštěstí ale tuší, že se takový přístup nedá absolutizovat, takže připouští třeba to, že Karel Schulz v románu Kámen a bolest vytvořil působivý obraz Florencie, ve které ale osobně nikdy nebyl. A u Bible prý autora také „nezajímá, kde se to historicky stalo“. Putna v knize polemizuje s některými vybranými českými politiky či s těmi, kdož chtějí v duchu módních teorií pohrdat klasickým vzděláním, které ale sami nemají. Zvláště ostré výroky ovšem směřují na adresu Vatikánu, který podle něj od 19. století „projevuje mimořádnou schopnost pokazit a zakázat všechno, co v sobě skrývá zárodek něčeho nadějnějšího“, a také papeže Pia X., Jana Pavla II. a Benedikta XVI.; mnozí katolíci podle něj dnes nejvíce věří v to, že „Wojtyla je Bůh a Ratzinger je jeho prorok“. Tomu, že by se situace mohla výrazně změnit díky novému papeži, který na konci července pronesl, že nemá „právo soudit homosexuály“, zřejmě autor příliš nedůvěřuje. Putna o sobě píše, že není „církevní profesionál“, takže není tolik závislý na oficiální církevní hierarchii, ale můžeme konstatovat, že z mediálně známých katolíků na ni útočí jako málokdo jiný (na rozdíl od jiných antiklerikálních českých „bojovníků“ jde přitom o kritiku velmi poučenou a zasvěcenou). Ostatní liberálněji orientovaní katolíci, „církevní profesionálové“, si možná otevřený konflikt či podobný tón polemiky opravdu nemůžou dovolit nebo už prostě římskokatolickou církev dávno opustili (jako Jan Jandourek), takže je její směřování tolik netrápí, respektive se jich tak bolestně vnitřně nedotýká. V jistém smyslu ovšem autor v knize polemizuje i sám se sebou: z nemalé části totiž publikace obsahuje příběh o tom, jak se Putna během svého života postupně zbavoval svých předsudků, především vůči Americe či protestantismu, takže dnes sám sebe pojímá jako „katolíka, který toho času chodí do protestantského kostela“. Putna v knize nezastírá, že se v minulosti ve svých textech často mýlil nebo „ustřelil“, anebo že právě protestantství docenil až ve druhém dílu svých dějin katolické literatury, z čehož nepřímo plyne, že v dílu prvním k tomuto náboženskému proudu nebyl zcela spravedlivý. I tentokrát se autor projevuje jako člověk hravý a mírně provokující (je pro něj prý „nevýslovnou slastí dělati si občas prdel z měšťáků“ a toho, jak „spolehlivě piští“). Velkým přínosem knihy je přitom to, že si Putna dělá „prdel“ i sám ze sebe, respektive že se nebere přehnaně vážně. Tak s jistým pobavením líčí, jak kdysi dávno na Bílé hoře tančil kolem hořící hranice knih v černém kostýmu s kosou v ruce coby ztělesnění smrti. I když pro něj a jeho přátele šlo tehdy výraz jejich averze vůči modernímu umění, viděno zpětně si uvědomuje, že šlo vlastně o „postmoderní happening“. Polovážně působí pasáž, v níž na devíti řádkách explicitně vyjadřuje, co všechno v hutné formě obsahoval jeho (později tak proslavený) transparent „Katolické buzny zdraví Bátoru“. I když se jako veřejně činný intelektuál vyjadřuje k mnoha kontroverzním a závažným tématům, otevřeně přiznává, že nechce „zachraňovat české školství“ ani nezná univerzální recept na vyřešení konfliktů mezi Romy a českou majoritou. S nadsázkou přitom sám sebe přirovnává ke středověkým „bekyním“, a u knihovny mu prý visí obraz sv. Terezie z Lisieux jako memento, aby se „z toho kulturního rozpínání a občanského protestování náhodou neposral“. (Dodejme, že publikace má povahu živého mluveného rozhovoru převedeného do psaného textu, a i proto obsahuje několik málo vulgarismů, takže s takovou Jiřinou Šiklovou se Putna v tomto směru nemůže srovnávat). MCP se jinak nestydí ani přiznat se k chvílím, kdy ho přemáhá sentiment (například když se mu v Bostonu při pohledu na jakési bílé květiny v hlavě rozezní slavný sbor z Dvořákovy Rusalky). Decentně – a v knižní publikaci asi poprvé, snad s výjimkou Knihy Kraft, což byl ovšem oficiálně román – také promlouvá o své zkušenosti homosexuála a o bolesti ze ztráty partnera. Putnova (a Bedřichova) kniha je skutečně poutavým a čtivým „svědectvím o radosti z poznávání kulturních tradic světa a o nevyčerpatelnosti stále nového uvažování o nich“, ale také svědectvím o statečném, citlivém a nadmíru vzdělaném muži, jehož názory a postoje mnohé iritují, ale jiné podněcují k přemýšlení nebo jim dodávají odvahu. Jak to u skutečného univerzitního profesora má být.... celý text
Přidat komentář
Nesmírně inspirativní a podnětný knižní rozhovor s jedním z našich nejobdivuhodnějších vzdělanců. Mám Putnovy knihy - i při vědomí jejich jistých kontroverzí - ve velké oblibě. Četba tohoto interview pro mě tudíž byla vyslovenou intelektuální rozkoší: šíře témat je zde udivující, stejně jako poutavost a sdělnost výkladu, jakož i dovednost propojovat tato témata a aktualizovat je, vztahovat k dnešku či k obecné zkušenosti či vědění. Je v tom pochopitelně hodně Putny, hodně jeho vlastního ega, což je ovšem rys příznačný pro všecky jeho knihy, jenž se otiskuje do jejich stylistiky (v případě tohoto rozhovoru poněkud méně výrazně, patrně vlivem Martina Bedřicha, který si Putnovy výpovědi - alespoň tak si to představuji - nahrával a následně je zpracovával primárně on), formuje a vyhraňuje jejich perspektivy a utváří jejich dikci. Vřele doporučuju číst se zápisníkem při ruce a poznamenávat si zajímavé knižní, kulturní a intelektuální tipy, jimiž se to v tomto rozhovoru jen hemží.
1/2 (Tak je to tu, poprvé se mi do těch znaků nepodařilo narvat… i když DK neumí počítat, protože nesežrala ani verzi zkrácenou pod 6000 znaků…)
"To rozumění není nikdy hotové, je dynamické - má vztah k tomu, kdo jsme právě my, kdo v této chvíli - a na tomto místě - čteme a snažíme se rozumět."
Pravděpodobně jsem četla tuto knihu trochu jinak než místní hodnotitelé, četla jsem ji totiž nejen jako knihu o Putnovi, ale i jako knihu o sobě. (Nedává vám to smysl? Chvilku vydržte...) Ne že bych ke knize s tímto záměrem původně přistupovala, ale Putna je člověk, kterého určitým způsobem znám. Pravidelně se účastním jeho přednášek a jen s tichým úžasem sedím a připadám si, že nic nevím. Přesto jsem nikdy neměla dojem, že by zásadním způsobem utvářel mé myšlení, z tohoto omylu mě tato kniha šmahem vyvedla. Ne, že bych se kdy domnívala, že moje myšlenky o literatuře jsou kdovíjak originální, ale... ani jsem nečekala, že je jich tolik "Putnových".
"Nejde ti přitom o mechanické vypočítávání toho, kdo má ve své tvorbě či myšlení co od koho, ale o rozumění tomu, jak osobnost ovlivňuje jinou osobnost, jak se rodí tvůrčí spřízněnost mezi lidmi."
To je součást, jedné z prvních otázek, které Martin Bedřich pokládá a ano, to je přesná formulace toho, co poslední dobou ve své četbě sleduju a co mě tak fascinuje. (Viz např. moje komentáře k manželům Shelleyovým a Mauroisovi.) A o pár stránek dál toto téma pokračuje:
"- dílo mě zajímá primárně proto, že skrze ně toužím pohlédnout do tváře jeho autorovi. Chci se potkat s autorem jako člověkem v jeho hloubce, v jeho jedinečnosti umělecké, náboženské a duchovní. Chci s ním skrze jeho dílo vést rozhovor."
Ano, jak je to krásně formulované. A o kus dále zase:
"A rozdíl mezi pořádnou literární historií a apologií je v tom, že apologie zametá pod koberec, co se jí nelíbí..."
Můj komentář asi působí poněkud roztříštěně, ale potřebovala jsem tyhle myšlenky vypsat, než se dostanu k pointě. Jednou z mých hlavních čtenářských otázek v posledních dvou letech je status vztahu autora a díla (především díky J.K.Rowling a Forrestu Carterovi). A Putna tu (vlastně zcela mimochodem) srozumitelně formuluje to, čeho jsem ze svých zárodků zatím nebyla schopná a jemně mi naznačuje cestu. Separace autora a díla je nesmysl, protože dílo odněkud vyrůstá, kniha není dílem jednoho člověka, velkou literaturu je třeba doplňovat literaturou malou (o tom má také vynikající pasáž, kterou jsem sem v rámci únosné délky komentáře nezahrnula), kultura je věc živá a má svou genealogii, kultura odněkud vyrůstá. Číst dílo separovaně od toho všeho je podobné, jako číst cenzurovanou verzi... To, že je někdo příšerný člověk, z něj nedělá špatného autora. Nicméně, je potřeba o tom mluvit, nezastírat to, přijmout to jako součást celku.
"'Jazykové dějiny světa' mluví o tom, že každý jazyk, který se šíří světem mimo své mateřské území, s sebou nese určité hodnoty, etické, kulturní a politické. A angličtina je dnes nejen jazykem byznysu a vědy, ale taky demokracie, lidských práv a občanských aktivit. Když čteš o těchto věcech třeba ruské texty – klíčové termíny jsou stejně většinou anglicky..."
2/2 (Jedná se o druhou část komentáře)
Ale asi by bylo vhodné přejít ode mě ke skutečnému předmětu této knihy. Asi by bylo dobré říct, že pro mě řada historek/reálií nebyla nová, protože jsem je buď na některé jeho přednášce zaslechla, nebo se je dozvěděla jinde... Snad proto pro mě tato kniha byla skvělá, vzala tu změť vjemů a doplnila k nim kontury a linie, doplnila souvislosti, které mi chyběly. Kupříkladu jsem se dozvěděla, že pan profesor zvažoval františkánskou dráhu, jak se dostal jako rusofob k rusistice a že napsal román.
"Léta jsem se pohoršoval: Vy neznáte toto, vy neznáte tamto? Zcela podle klasického legračního obrazu umanutého profesora, který obrací oči v sloup, že studenti nečetli tu a tu podle jeho mínění významnou knihu, neumějí ten a ten jazyk... Obávám se, že v mladších letech jsem hřešil tím, že jsem se takto choval. Dnes, když studenti něco – cokoliv – neznají, jim to prostě vysvětlím, nebo poradím, kde to najdou."
Řekla bych, že i dnes si pan profesor určité interní obracení očí v sloup neodpouští, nicméně se jedná o velmi zdařilou reflexi jeho vlastních nedostatků. A asi i jediného jeho nedostatku, který by se dal vztáhnout i na tuhle knihu. Dělá to totiž znovu... Předpokládá, že víme :D O řadě věcí se mluví bez udání základních reálií, přičemž... to v řadě případů tak úplně nevadí, ale kupříkladu si myslím, že pár konkrétních slov o aféře okolo udělování Putnovy profesury by neškodilo. Ano, v době sepsání knihy to bylo žhavé téma, ale přiznám se, že vzhledem k tomu, že jsem mladšího ročníku si podrobnosti nevybavuji a na událost je opakovaně naráženo... (Jsem holt líný moderní čtenář, který chce všechno až pod nos...)
"...kritik se má především ptát, o co autorovi šlo, jaké byly intence toho kterého díla, a teprve pak, jak toto dílo své intence naplnilo. Nemá mu chtít podkládat intence jiné. Pokud možno ani ne svoje."
Jak už bylo řečeno níže, kniha je výborně uspořádána. Osobně mě asi nejvíce zaujala část první "Osoby", hlavně z toho důvodu, že se tu vyskytovala řada jmen, která už jsem znala a tady se mi dostalo určitého propojení. Místa byla na můj vkus trochu dlouhá, ale ono to asi zkrátit nešlo (a kdybych knihu četla delší dobu jako normální lidé, tak by mi to asi ani nepřišlo...), třetí část pak byla v řadě věcí osobnější a knize dodávala jakési ukotvení. Vynikající kniha, vřele doporučuji. S tím, že je to rozhovor, takže nečekejte závratnou hloubku (na řadě míst jsem si říkala, že bych se tam klidně ještě chvilku zdržela), na druhou stranu můžete čekat lehounké čtení.
Na konec dvě doporučení, která se mi s touto knihou spojila:
1. Pokud vás zajímá téma, v této knize také nakousnuté, církevních seminářů za komunismu, vřele doporučuji film „Služebníci“ (2020), s tím, že je to ale dílo maximálně depresivní (to jen pokud vám to nedošlo už z tématu…)
2. Pro milovníky intelektuálního humoru: Putna v této knize zmiňuje závěrečný díl pořadu „Síto“, který se svými přáteli natočil jako mystifikaci – téma Teletubbies. Zatím jsem teprve v polovině, takže k tomu pravému bizáru se teprve propracovávám, ale rozhodně to za shlédnutí stojí. (https://www.youtube.com/watch?v=JQ3T89zXG_s&;t=1902s)
P.S. Vulgarismy v literatuře/akademickém prostředí také nijak zvlášť nevítám, nicméně je pravda, že pan profesor je nikdy nepoužívá na prázdno, jak tomu učí naše doba. Ne, jeho vulgarismy jsou téměř vždy na svém místě a navíc kreativně barvité. Tudíž, za mě, ano…
P.P.S. Kniha také může sloužit jako výborný rozcestník doporučení další četby.
Narozdíl od tradičních životopisných rozhovorů tento neplyne podle šablony dětství - škola - praxe, ale témata jsou nápaditě rozdělena do tří oblastí: osoby - místa - prostředí. Nenechte se odradit nízkým hodnocením, myslím, že se v něm spíš než kvalita knihy odráží hodnocení osoby autora, s nímž mohou mít někteří hodnotitelé problém... Putna je skutečně provokatér, ale také člověk širokého záběru, znalostí i dovedností a nebojí se přijít s nekonformními názory na některé společenské jevy a problémy. Oceňuji bohatý jazyk a také některé z novotvarů: mocidržci, funďáci;-) a také mi učaroval terminus "literárně geografická hermeneutika".
Manýrista profesor Putna začíná svou knihu rozhovorů jemně a lákavě. Masaryk, prezidentský úřad, apoštolská posloupnost, Daniel Kroupa. Pro mě příjemné překvapení a když ho nebereme extrémně vážně a vnímáme, že nejen Rabelais dloube do prďochů a zaprděnosti . . . . . v mnohém je nutno dát mu za pravdu.
Bohužel.
Tomáš Halík a dědictví britského, hrdě menšinového katolicismu - Greene a Chesterton, jejich vtip a ironie . . . . . . to vše v něm zanechalo hluboce dobré stopy. Vliv Zdeňka Neubauera, dle mne lehce tragické postavy, asi také. Jen možná stopy kontroverzní.
Moc mě bavila část o Jakubu Demlovi natož Bohuslavu Reynkovi a jeho synech, kde "jakoby vplouval skrze čas k přečistému prameni" . . . . To je dar, který v této rodině skutečně přebýval!
V mnohém s ním úplně nesouzním, ale bylo to velmi zajímavé i inspirativní setkání i nahlédnutí do jeho životního i profesního hledání a vývoje.
Rozhovor je čtivě členěn a vrstven. Jen jsem asi konzerva, když mě u profesora Karlovy univerzity neuchvacuje mluvený projev s vulgárními manýrami. Považuji to za druh osobnostní nevyzrálosti. Či trochu problém s autoritou ? Přesto často prosvítá určitá křesťanská vroucnost, kterou je mi velmi sympatický. Taky vztah ke studentům je tvořivý a zdá se uspořádaný stejně jako záliba v hudbě. Moc bych mu přála vyrovnanost, která s věkem přichází. Náznaky tu jsou, ale s některými povahovými rysy to nebude mít vůbec snadné :o)
Po přečtení mám velmi rozporuplné pocity. Kniha je důkladnou analýzou všeho možného kolem osoby jako takové. Rozhodně doporučuji si ji přečíst, a já sám se k ní chci možná ještě vrátit. Na druhé straně se nám z toho vytrácí hlavní osoba, ten o kterém je vlastně napsána. Knížka by mohla být daleko zajímavější, čtivější a snad dokonce i zábavnější, prostě čtenářsky přitažlivější. Na jedné straně mnoho zajímavých informací, na druhé promeškaná příležitost přiblížit nám jeho skutečnou osobnost vhodnější formou.
Duchaplné, svižné, aktuální a nové obzory otevírající. Neškodilo by zajet o pár sáhů hlouběji. Oceňuji chytrou koncepci rozhovoru, spletenou ze tří pramenů: Osobnosti + Místa + Prostředí. Díky tomu před čtenářem postupně vyvstává bohatá mnohovrstevnatost Putnova života a intelektuálního světa. Přesto jako by něco chybělo, nějaká větší syntéza či snad nějaký delší volný proud... Určitě stojí za čtení! Dávám 90%
Literárně a umělecky mdlé. Tohle není na knihu, ačkoliv mnozí "rádobyspisovatelé" se snaží cokoliv vydat knižně. Toto je vhodné tak na Novinky.cz.
Rozhovor s takovou osobností, jakou Martin C. Putna bez jakýchkoli pochyb je, se čte úplně sám a s radostí. Přesto jsem očekávala více nějakého toho osobního příběhu, více vtipných historek ze života (a těch Martin C. jistě má!), více detailů - zdá se mi, že Martin Bedřich hovor často příliš brzy utnul či stáčel jinam a na vtipnou historku se tak nedostalo.
Nepíšu negativní recenze a když dávám jednu hvězdu, tak to už musí být.
Jenže arogance tohoto pána čiší z téměř každé jeho myšlenky. Vzdělanost ho odkrojila od empatie, proto je tato kniha nepříjemná.