Vzkazy od prastaré civilizace

22.04.2022

(SPOILER) Kniha pojednává o záhadách minulosti, které o kterých pojednává i mnoho jiných, v češtině vydaných knih a mnoho nových informací nepřináší. Ve skutečnosti je napsána tak, že pokud zmiňuje nějakou už dobře jinde popsanou „záhadu“, záhadný archeologický nález, pak je popis delší (opakuje , co je uváděno v jiných knihách), tam, kde zmiňuje nějaký archeologický nález méně známý, je popis také stručnější, takže se čtenář nic nového nedozví. Prakticky všechny „záhadné“ nálezy jsou zde jen opakovány a číst jejich stručný výčet je až únavné. Sloh je navíc mnohdy dost neobratný, některé odstavce nutí k několikerému přečtení, aby se čtenář pochopil, co autorka vlastně chce říci a ani to nemusí pomoci. Nevím, jak si třeba představit takto popsaný předmět: „Záhadné artefakty jsou velice malé, měří od 0,003 milimetru do 3 centimetrů. Jsou tvořeny tenoulinkou tyčí o průměru půl milimetru, která je ovinuta ještě tenčí spirálou…“ Ale i jiné popisy jsou pozoruhodné – třeba když je zmíněna jakási potopená starověká loď, která „vyrazila“ z Řecka do Malé Asie. „Měla namířeno k Sicílii…“ upřesňuje autorka (zde tedy asi zapomněla připomenout znalost kulatosti Země před 2600 léty, když loď bezpochyby volila trochu delší cestu kolem zeměkoule…). Zajímavější to začíná být až asi v polovině knihy, kdy přijdou na pořad záhady ve vývoji člověka (tedy hlavně Homo sapiens). Zde je třeba asi málo známá informace, že Homo sapiens při křížení s Homo neandertahalensis získal geny, které mu pomohly vůbec přežít dobu ledovou. Nebo že nálezy koster tzv. skrčenců, považovaných za způsob pohřbu ve starší době kamenné, jsou ve skutečnosti lidé, kteří náhle umrzli při nějaké globální katastrofě. Také informace o člověku z Mouillans je zatím málo uváděna, zde je ovšem (viz výše) informace velice stručná a tedy přinášející málo nového. To je ale asi také veškerá „přidaná hodnota“ ke spoustě jiných knih na stejné téma. Je zde navíc řada skutečných nepravd – třeba zmínka o Aghartě na základě nějakých pověstí z Tibetu. Při tom je známo, že nejvyšší tibetská duchovní autorita, dalajláma, se výslovně vyjádřil, že pojem „Agharta“ není v Asii znám … (ve smyslu, jak o ní píše autorka tento pojem „vynalezli“ ezoterici a poprvé ho použil francouzský autor, koloniální úředník Jacolliot v roce 1873). Pokud ovšem nepočítám senzační informaci (str.132), že v jakémsi záhadném kovovém artefaktu („rouře“) z dávné minulosti čínští vědci nalezli celých 8% (slovy osm) lidstvu neznámých prvků! To by tedy byl objev, proti kterému i potvrzení existence nějaké dávné civilizace je úplná marginálie. Tento objev by totiž mohl znamenat zřícení celého našeho standartního modelu fyziky. Nebo důkaz, že naše fyzikální zákony nemají obecnou platnost v celém vesmíru a v celé jeho historii! Kdyby ovšem nešlo o nesmysl, způsobený (doufám) jen špatným překladem z nějakého cizího zdroje, nikoliv úplnou neznalostí autorky v oblasti fyziky. V knize je navíc jen velice chudý ilustrační doprovod, při čemž z autorčina popisu mnohých artefaktů rozhodně čtenář nebude moudrý. Kniha snad může uspokojit úplného začátečníka v četbě tohoto žánru (pokud ho úplně některými „informacemi“ nezmate), i od českých autorů máme knihy podstatně lepší (např. od Vašíčka).