Vzkříšení
Lev Nikolajevič Tolstoj
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/105014/bmid_vzkriseni-nKf-105014.png
4
301
301
Jeden z vynikajících románů klasika ruské literatury podává na psychologickém příběhu o vině a jejím vykoupení kritiku carského vládnoucího systému konce 19. století. Hlavní postavou je kníže Dimitrij Ivanovič Něchljudov, muž patřící k dobré ruské společnosti konce 19. století. Do sebe zahleděný muž, který má před svatbou s dívkou z dobré rodiny. Když zasedá v porotě soudního procesu okradení a otrávení kupce Smělkova, poznává v jedné obžalované schovanku jeho tet Jekatěrinu (Kaťušu) Maslovovou, kterou kdysi jako student velmi miloval a i ona milovala jeho. Po letech jako důstojník ji svedl a dal jí 100 rublů jako náhradu. K hrůze nyní zjišťuje, že s ním Kaťuša měla dítě, které bohužel zemřelo a nešťastná, zlomená žena se stala prostitutkou. Kaťuša je kvůli chybě omylem odsouzena a čeká ji trest v podobě nucených prací na Sibiři. Dimitrij se jí rozhodne pomoci a nabízí jí sňatek. Kaťuša ho odmítá. Dimitrij se nevzdává, podává odvolání k senátu, to je zamítnuto. Dimitrij se setkává i s jinými vězni a snaží se jim pomoci. Dimitrij i Kaťuša se mění vnitřně k lepšímu. Dimitrij rozděluje své pozemky mezi své poddané, aby se o ně starali a odjíždí s Kaťušou na Sibiř. Nakonec je Kaťuša osvobozena, ale chce pokračovat dál s politickým vězněm Simonsovem, který se do ní zamiloval. I když Kaťuša velmi miluje Dimitrije, opouští ho, aby mu neničila život. Dimitrij je velmi zdrcen, protože Kaťuša pro něj mnoho znamená, což mu začalo docházet, až si uvědomil, že by ji mohl ztratit. Dimitrij se rozhodne dále pokračovat v pomoci nevinně odsouzeným. Spisovatel v této knize kriticky poukazuje na nelidské zacházení s vězni, na neobjektivnost soudů, které často odsuzují neviné, na nezájem bohatých lidí o chudé a neochotu jim pomoci. Kritizuje zde i ruskou pravoslavnou církev Jak se však Tolstoj chce se všemi nastíněnými problémy vyrovnat? Jaké nabízí řešení? Tvorba ruského spisovatele, zakořeněného v 19. století, ještě nevidí svět a náš život v něm jako bezvýchodný. Zmiňované potíže se tudíž podle Tolstého dají odstranit zpytováním svědomí a snahou jednotlivce vést lepší a spořádanější život. Tolstoj v závěru svého románu přímo vybízí k žití podle několika výroků z evangelia, které cituje. K takovému východisku se samozřejmě můžeme postavit různě, já osobně bych je poněkud zobecnil. Řekl bych, a tím bych své kratičké pojednání i uzavřel, že cesta k řešení kolektivních problémů, nezřídka způsobených selhávající komunikací a narůstajícím odcizením mezi lidmi, musí začít u člověka jako jednotlivce, který se musí umět v kritický okamžik zastavit a zamyslet se nad tím, co vlastně dělá.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1958 , Svět sovětůOriginální název:
Воскресение, 1899
více info...
Přidat komentář
POZOR - recenze je brána s dávkou nadsázky!!!
Tuto knihu jsem před několika lety koupila v Levných knihách s tím, že si ji třeba jednou přečtu nebo že jí věnuji knihomolům v naší rodině. Nakonec to byla ta první možnost.
Ze začátku mě kniha moc nebavila. Zhýčkaný "hrábě", který si myslí, že může všechno, se najednou střetává s tvrdou realitou všedních dnů a zjišťuje, že nemůže vlastně vůbec nic.
Po mnoha letech se setká se svou starou láskou Kaťušou, avšak každý jsou na opačné straně barikády - on v soudní porotě, ona před porotou. Je omylem odsouzena k nuceným pracem a celá kniha vlastně pojednává o tom, jak se mladému zazobanému floutkovi rozsvítilo a rozhodl se, že se postaví čelem svému dosavadnímu nestřídmému životu, ať to stojí, co to stojí.
Musím uznat, že popis trestaneckých budov a vůbec prostředí, kde museli přežívat, mě přesvědčuje o tom, že si dám sakra pozor, abych se nikdy nedostala v Rusku do vězení. Myslím si totiž, že od doby pana Tolstého se tam výrazně nic nezměnilo. Heslo "Nas mnogo" je jasně zřetelné i z pochodu vězňů k vlakům, kdy ve štrůdlu unavených a dehydrovaných pět "zařvalo".
Vážná kniha, těžká kniha, ale jsem ráda, že jsem ji přelouskala. Měli by si ji přečíst všichni, kdo si myslí, že se mají špatně. nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.
Tolstoj má tutéž vzácnou schopnost jako Balzac (a k tomu větší estetický cit a literární um, prostý oné neupravené horečnatosti Balzacovy): v hlučném a nepřehledném mumraji života postihnout nejen lidské typy, ale i společenská témata, jejichž naléhavost přetrvala staletí, nadčasové scény lidské komedie, a čtenář si říká, jak by mohlo být lépe, kdyby se lidé chtěli poučit z minulosti. Shodou okolností (?) se často dotýkají soudnictví, až se mi do vědomí vkrádá Mefistofelův verš: „Dědí se zákony a práva, tak jako věčná nemoc dál, rod rodu odkazem ten neduh dává, aby se všude rozlézal“. Zatímco v Lesku a bídě kurtizán jsem ohromeně pozoroval, jak soudní náklady, bobtnající postupně v důsledku různých procesních kliček a chyt(r)áků, uvrhají chudáka do ještě větší bídy, ve Vzkříšení je ústředním tématem pozemské trestání a chod stroje spravedlnosti. Karikované postoje a postupy právníků, s nimiž se lze setkat dnes stejně jako tehdy, jsou ještě spíš pro zasmání, závažnější je pojednání o neúčelnosti a škodlivosti věznění, jež není schopno vězněné napravit, ba naopak je učí dalším neřestem a nepravostem. Něchljudovovi se na opodstatněné námitky proti němu dostává pochopitelných argumentů, k nimž čtenář snadno přikyvuje, že se jedná o odstranitelné nedostatky jinak správného systému. Tytéž nedostatky jej však stíhají i 130 let poté. Trestněprávní rovinu věci však kniha dalece přesahuje, jedná se o velmi barvitou a plastickou úvahu o pozemském zřízení a jeho spravedlnosti, jakož i o lidské povaze vůbec.
Na autorově naprostém odmítnutí trestání jedněch lidí druhými mně však neladí, že na jedné straně upírá jakémukoli trestu způsobilost usměrňovat jednání člověka, na druhé straně však klade výchovu a vliv prostředí jako hlavní prostředek zlepšován lidí a vytyčuje pro ně konkrétní zásady. Pokud však není příznivý účinek výchovy absolutně vyloučen, nespatřuji principiální překážku, proč by nemohl být vtělen i v systém trestně-nápravný, proč tato zřízení přísně oddělovat.
Nejmrazivější, a o hloubce Tolstého vhledu nejlépe vypovídající, je ovšem tato pasáž: „Kdyby byla dána psychologická úloha, jak to zařídit, aby dnešní lidé, křesťané, humánní, zkrátka dobří lidé, páchali nejhroznější zločiny, pak je možné jediné řešení: muselo by se dít, co už se děje. Ti lidé musí být gubernátory, inspektory, důstojníky, policisty, tedy za prvé musí být přesvědčeni, že máme jistou oblast, zvanou státní služba, kde lze zacházet s lidmi jako s věcmi, bez lidského a bratrského vztahu, a za druhé musí ti lidé být ke státní službě v takovém poměru, aby odpovědnost za následky jejich činů proti lidskosti nepadala na žádného jednotlivce.“ Zygmunt Bauman nemusel 50 let poté ani měnit slova.
Milé překvapení. Bylo to úplně o něčem jiném, než jsem si představovala. Zajímavé myšlenky, ale ne se všemi jsem se ztotožnila:). Nejlepší Tolstého kniha.
Je to subjektívne, ale pre mňa osobne asi najlepšia Tolstého knižka. Ale možno len preto, že bola prvá a otvorila cestu.
Zdá se mi že tady je Tolstoj takový ukázněný, jako by nechtěl zpochybnit ani trošku to do čeho se pustil. Člověk se některé věci nedovídá až ve třetí osobě jak je u něj ve zvyku. Je zde daleko lépe vidět u koho se učil. Příběh je to velmi dramatický a drama Tolstoj obratně napíná, postavě sem tam rozmaže či zkresí vidění, aby i čtenář byl znevýhodněn, ale jinak je to lahůdka a to navzdory tomu co vykresluje. Roztřesenost Něchljudova dává románu atmosféru, jeho rozpolcené pocity naplňijí stránky nadějí, pochybnostmi i bezmocností.
Výborný román který poukazuje na nelidské zacházení s vězni, na neobjektivnost a úplatkářství soudů, které často odsuzují neviné.
Je velmi zajímavé v dnešní době číst román o odpuštění a snaze napravit vše zlé, jelikož mnohem častěji plní obsahy knih nenávist, pomsta a závist. V tomto příběhu je však precizně zobrazena proměna člověka z lhostejného až pohrdajícího společností nižších vrstev na soucitného, uvědomujícího si vlastní nízkost a bezmoc. V díle je dobře patrný posměch a nepochopení ze strany přátel a příbuzných hlavního hrdiny, běžný i pro dobu současnou, kdy jsou lidé za své kladné pohnutky vybočující z řady často také takto odměňováni. Je také velmi zajímavé číst, jak fungovalo tamní soudnictví a vůbec celý státní aparát tehdejší doby, kdy chudí nezmohli proti bohatým znuděným soudcům a porotcům nic, a kdy se soudní procesy stávaly téměř fraškou, nutným zlem zástupců spravedlnosti.
Byla to má první kniha od Tolstoje, kterou jsem četla..a můžu říct, že mě nezklamala.
Tato kniha mě absolutně uchvátila - v době, kdy už jsem si myslela, že Tolstoj mě nepřekvapí.
Skvosty v opisech - obzvláště na začátku během soudních pojednání, postavy a postavičky, odečíst si třicet kroků a myslet na svou upocenou milenku někde za rohem od budovy soudu (kdy už to všechno skončí...?).
Typická tolstojovská témata - koho to nebavilo jinde, toho to nebude bavit ani tady.
Každopádně zase jednou pořádná lekce stylu - ano, takto píší mistři.
Tak k této knize mne přivedl ruský film (respektive seriál), který mne upoutal emocemi. V knize již to tak moc nebylo, ovšem i tak mě uchvátila a rohodně ji doporučím všem čtenářům, kteří mají rádi ruskou klasiku.
Do této knihy jsem se vůbec nezačetla, doslova jsem se musela nutit jí číst, nemá skoro žádný děj a čte se velmi pomalu. Vlastně bych ani nedokázala vyprávět, o čem pořádně byla.
Kamarádce se ale celkem líbila, tak nevím, asi záleží na každém.
Téhle knize jsem nikdy nepřišel na chuť.
Nevím, snad ji někdy zkusím číst znovu, ale je víc děl, co si rád přečtu opakovaně a najdu v nich nové úhly pohledů, zážitků, takže nevím.
Autorovy další knížky
| 2012 |  Anna Karenina |
| 1969 | Vojna a mír I. |
| 2005 | Vojna a mír |
| 2018 | Kreutzerova sonáta |
| 1959 | Smrt Ivana Iljiče |
Vzkříšení mi v lecčem připomnělo Annu Kareninu, hlavně v těch částech, kdy Tolstoj ve velkém proplétá příběh se svými úvahami o politice, náboženství a sociálních problémech, přičemž mnohé tyto úvahy jsou nadčasové, stejně jako problémy, jichž se týkají. Zprvu mi přišel Něchljudovův niterný převrat, jeho vzkříšení, dosti nereálný a příliš okázale dramatický, postupem času, spolu s tím, jak Tolstoj líčil příkoří, nesmyslnosti a nelidskost, s jakými se hlavní hrdina setkával, mne tento dojem přešel. Vzkříšení je pro mne nejen skvělým literárním dílem, které hodlám známým strkat v rámci starosti o jejich osobní rozvoj na potkání pod nos, ale i jakousi historickou učebnicí, z níž jsem se naučila mnohé o dobových poměrech v Rusku.
"Lidé osudem i vlastními chybami a vadami uvržení do určitých poměrů, byť sebemimořádnějších, utvářejí si takový názor na život vůbec, že jejich vlastní život jim připadá dobrý a hodný úcty. Aby se lidé v tom názoru utvrdili, pudově lnou ke kruhům, v nichž se uznává jejich pojetí života i místa, jež v něm člověk zaujímá. Divíme se tomu, jde-li o zloděje chlubící se svou prohnaností, o prostitutky, které se chvástají zpustlými mravy, o vrahy, kteří se holedbají svou krutostí. Ale divíme se tomu pouze proto, že okruh, atmosféra těch lidí je omezena, a zejména proto, že stojíme mimo ně. Avšak neděje se totéž mezi boháči, kteří se chlubí svým bohatstvím čili lupičstvím, mezi vojenskými pány, kteří se chlubí svými vítězstvími, to jest vraždami, mezi vládci, kteří se chlubí svou mocí, to jest násilím? Nevidíme, že ti lidé mají zvrácený názor na život, na dobro a zlo, aby ospravedlnili své postavení, nevidíme to jen proto, že okruh lidí s takovými zvrácenými názory je širší a my sami k němu náležíme."