Vzpomínky
Jarmila Čapková
Knihu vzpomínek manželky Josefa Čapka uspořádal a k vydání připravil Jiří Opelík. Vedle vlastní vzpomínkové knihy Jarmily Čapkové do svazku zařadil i úryvky z jejích zápisníků a svědectví o její poválečné cestě do Německa, kde s nadějí na znovushledání pátrala po stopách svého muže. Doplněno unikátními Čapkovými kresbami, jež zde jsou publikovány vůbec poprvé.... celý text
Přidat komentář
Audiokniha na ČRo
Velmi milé čtení. Přestože jsem si myslela, že o Čapkovi toho dost vím, třeba ze školy, apod.,...tak mě spousta informací z knížky překvapilo. Byla opravdu zajímavá. Třeba kapitola o smrti Karla Čapka, jak vlastně díky své předčasné smrti unikl tomu koncentráku. Taky jsem nevěděla, že Jarmila Čapková svého muže ještě dlouho po válce hledala, věřila, že žije... trvalo jí než pochopila, přijala, že je mrtvý.
Pro mě zajímavý pohled na bratry Čapky zevnitř (například kapitola o smrti Karla Čapka). Nejsilnější mi ale přišla v pasáži o nékolikaletém pátráni po Josefu Čapkovi (anebo alespoň jeho hrobě) po válce. Tady se "autorka" odchyluje od osobních vzpomínek a dostává se k něčemu mnohem obecnějšímu.
Editor této knihy, autor monografie o Josefu Čapkovi, pan Jiří Opelík, má velkou zásluhu na vyznění této knihy, tím jak ji sestavil z různých zdrojů a také napsal skvělý doslov. První část, Jarmilou vytvořená ke zveřejnění, “Vzpomínky”, je taková trochu nezáživná, i když autorka měla velké ambice. Druhá část, osobní deníky, to je pravý opak adorace manžela v první části. Další obrat jsou zápisky z hledání manžela v německých ústavech dva roky po válce. Celkově nejvíce plasticky z knihy vystupuje její autorka Jarmila Čapková, jako člověk, který se podceňuje, obviňuje a vyčítá si, co neudělala. Nevěří si a je nejistá. Jarmila Čapková chtěla napsat něco víc, než obyčejné prosté zápisky. To sice nedopadlo, ale přece je takto utříděná památka dost cenná, hlavně v tom, že je autentická a upřímná.
Velké překvapení.
Čekala jsem jednoduché, možná trochu oslavné vzpomínky manželky Josefa Čapka na manžela – a dostalo se mi neuvěřitelně syrových silných osobních vyznání a zajímavých nečekaných postřehů. Editor tohoto svazku spojil dohromady nejen Vzpomínky, ale i náčrtky a přípravu ke Vzpomínkám a osobní zápisky paní Jarmily z let 1932 - 1938 a pak ještě další zápisky z let 1939, 1945 a 1947.
Po přečtení tří knih Marie Šulcové o bratrech Čapkových je tohle čtení zase úplně jiné a dostaneme překvapivě odlišný pohled na bratry Čapky, lidi v jejich okolí i částečně dílo. Velmi zajímavý portrét Karla Čapka, drobné postřehy ze společného soužití nejprve v jedné domácnosti v Říční ulici a pak jako sousedé ve dvojdomku v Úzké ulici na Vinohradech. Překvapí stesky na neharmonické manželství s Josefem, trápení, pocity opuštěnosti a samoty a nepochopení.
Hodně překvapil pohled autorky na smrt Karla Čapka, poněkud se liší od všeobecně přijímaného názoru, že Karel Čapek byl uštván a jeho smrt byla rezignací; její názor je opačný, Karel byl bojovník, ještě pár dní před smrtí říkal: „Já nemám čas stonat, mám plno práce, musím být zdráv.“
Mám trochu pochybnosti, zda je správné zveřejnit ryze osobní deník, který si paní Jarmila psala jen a jen pro sebe, ve kterém vyjadřovala své tajné nejniternější pocity, na druhou stranu, dostaneme hodně zajímavý a zase úplně jiný pohled na dění okolo bratří Čapků. Paní Jarmila ve svém deníku vyjadřuje bez jakékoliv autocenzury – a proto na druhou stranu je to tak zajímavé – své názory na osoby okolo sebe, manžela Josefa, Karla, jejich setru Helenu. S překvapením zjistíme, že měla negativní vztah i k pojetí obdivované zahrádky u dvojdomku obou bratrů...
V závěru zase překvapí dlouhé a marné hledání manžela po válce v nemocnicích a ústavech v severním Německu s nadějí, že Josef možná někde žije. Na základě nejasných a rozporuplných informací po skončení války se paní Jarmila vydala na náročnou a únavnou cestu za naději, osamoceně cestovala a hledala stopy po manželovi (zajímavé zápisky z cesty z prosince 1947).
Svazek obsahuje i velké množství drobných, doposud často neznámých kreseb Josefa Čapka.
Úžasně zajímavé čtení, o to zajímavější a překvapivější, že bylo vydané až 36 let po smrti autorky!
*
Ke smrti Karla Čapka:
„Rozhodně však nesouhlasím s představou a s tvrzením po válce uplatňovaným Olgou Scheinpflugovou, že ho zabilo zhroucení duševní nebo mravní, aspoň ho nezahubilo více než kohokoliv jiného z těch tisíců bezejmenných, kteří tu strašnou dobu nesli a neprožili lhostejně. Také jsme o tom nikdy v tomto smyslu v rodině nemluvili, ani po smrti Karlově. To vzniklo, shrnuto do rčení „Karel padl“, až po válce. A potvrzení toho všeho, co jsem právě napsala, včetně charakteristiky Karla, nalézám v epickém, prostém úryvku velké básně na Karla, kterou Josef Čapek o Vánocích 1942 napsal v samovazbě vězení v Sachsenhausenu:
…a na tu pospolitou cestu bratře, vzpomínám,
jak dobrým spolupoutníkem jsi byl,
Jak svorný, ochotný a roztomilý
vždy dobrou pohodu jsi v sobě nes,
kus slunečného jasu, šťastné, volné síly
- tu cestu, na které jsi u muk božích kles –
Ne, ty jsi neklesl!
Ten smutný těžký čas ani pak lidská zloba,
nikoliv zášť a závist, vztekle bouřná doba
tě podvrátit a zničit nestačily, ba ne,
to jenom Smrti záludné a nečekané,
to prostě bledé potměšilé Smrti dráp
namátkou slepou vprostřed nás živých hráb…“
Knihu nehodnotím hvězdičkami, jde o osobní vzpomínky, to se prostě nehodí…
-------------------------
Doporučuji i krátký film Ztracen 1945 z roku 2014 Josefa Císařovského, který sice podle hodnocení u diváků příliš nebodoval, mě ale docela oslovil, jde o spíš lyricky laděný snímek, pouhé citace z deníků autorky z let třicátých a pak z roku 1947, kombinované s hranými poněkud pochmurně laděnými filmovými záběry navozujícími atmosféru poválečného Německa a vinohradské vily. Chce to ale o Josefu Čapkovi něco vědět, film je spíš doplňkovým obrazem, náladovou, ale podle mě silnou ilustrací.
Vzpomínky
Jarmila Čapková. Že vám to jméno něco říká? Možná si vzpomenete ze školních let, že to byla manželka malíře a spisovatele Josefa Čapka. Díky její knize Vzpomínky se dozvíme více o Josefu Čapkovi, jaký byl jako umělec a jako manžel a jaké to bylo, když byl odveden do koncentračního tábora.
Kniha je rozdělena do čtyř částí. První je základní text paní Čapkové – Vzpomínky. Ve druhé naleznete autentické zápisky z deníku z let 1932-38. Ve třetí jsou autorčiny poznámky ke Vzpomínkám a v poslední části jsou texty o zatčení Josefa Čapka a pátrání po něm po konci války. V knize nechybí ani kresby Josefa Čapka, které dosud nebyly zveřejněny.
Necháte se při čtení knih ovlivnit tím, co dalšího si přečtete? Já určitě ano a bylo tomu tak i tentokrát. Když jsem četla knihu Opička na gumě, má v ní docela významné místo právě kniha Vzpomínky. Nalákala mě na ni natolik, že jsem si ji půjčila v knihovně.
V první části knihy se dozvíme, jaká byla doba kolem roku 1910, hlavně v umění. Můžeme si přečíst osobní dopisy pana Čapka a podívat se mu tak do hlavy, nahlédnout do myšlenek, jak muž jako on uvažuje a přemýšlí. Je tu ukázán vztah bratrů Čapkových, a to jak v pracovní, tak i v osobní rovině.
Mě osobně se moc líbila druhá a čtvrtá část v knihy. V denících autorky se dozvíme její pocity, jaké to bylo žít s Josefem Čapkem. Bylo to až intimní, místy smutné, ale hlavně lidské a ze života. V poslední části, kdy se vydává na cestu, aby se pokusila vypátrat, zda Josef skutečně zemřel v koncentračním táboře nebo ne, je to příběh až napínavý a rozhodně zajímavý.
Při čtení jsem celou dobu měla potřebu dohledávat si další informace, abych byla v obraze a chtěla jsem vědět víc. Rozhodně zajímavá kniha, ve které se dozvíte to, co váš ve škole určitě nenaučili.