Vzpomínky

23.07.2024

Netušila jsem, jaký vypravěč pan Štěpánek byl! Až se mi do rukou dostala tato kniha vzpomínek.
Historii rodiny popisuje živě, barevně, lidsky. Používá řeč nadčasovou, takže třebaže je kniha starší, číst ji neznamená hrabat se v archaismech. Neidealizuje.
A tak jsem se dozvěděla, jak předek živil dva syny na studiích, půjčoval si na to peníze (manželka měla půl chalupy, ale manželovi nic nepřispívala, synáčkům tajně dávala), pak krachla záložna, dědeček musel dluhy splatit a přišli na buben. Synové se drželi společnosti, moc nestudovali, takže nakonec z nich nic moc nebylo... Kapitoly vážnější se střídají s vtipnými, stejně jako život sám. Vyprávění je ucelené, plyne jako nejčtivější román.
Musím doporučit, moc jsem si užila!

06.08.2023

Fascinující vyprávění o životě, ve kterém dobrodružství stíhá dobrodružství, radost další radost,... kde jsou nebezpeční vodníci, hoří petrolejové lampy, pořádají se hony na jelena,.... kde humor a láska převažuje. // Podáno tak barvitě, jako kdyby se to stalo včera. Včetně předposlední kapitoly z fronty (viz str. 103-111). // Děkuji. Hodnotím maximálním počtem hvězdiček.

Některé osoby, které se v knížce objevují:
- Matěj Kopecký (1775-1847)
- Jan Kašpar (1883-1927)
- Josef Lev (1832-1898)
- Eduard Vojan (1853-1920)
- Karel Pippich (1849-1921)
- Adolf Marek (1884-1934)

---------------------------------------
ÚRYVEK:
(...) Úplný labyrint chodeb mně vzrušoval. Postupoval jsem pomalu, po čtyřech. Ruce se mi bořily do neuvěřitelně jemného, šedého popílku. Byl tu průvan, šero, skoro tma. V dálce přede mnou se jasnilo, uviděl jsem jasný kruh, který se postupně zvětšoval. Konečně jsem stanul přímo pod továrním komínem. Kořen komínu byl značně široký, mohl jsem se klidně postavit a projít. Pohlédl jsem vzhůru. Nahoře byl vidět talířek modrého nebe. Nebyl větší než dlaň. Ve stěně komínu byly zazděny kramle, žebřík do nebe. Zkusil jsem stoupat vzhůru, šlo to docela dobře. Některé kramle se sice podezřele viklaly, ale to mne neodradilo. Byl jsem tak zaujat výstupem, že jsem ani nepomyslel na nějaké nebezpečí. Překvapovala mne šířka komínu, docela úctyhodná díra.
Konečně jsem na vrcholu, držím se hromosvodu. Usedl jsem na okraji komína, hromosvod se povážlivě kymácí. Najednou mám pocit, že se pohybuje celý komín, jako by se podivně kýval ze strany na stranu. To není zrovna příjemné, ale jaký nádherný rozhled. I když je lihovar v dolíku, vidím daleko, daleko. V Lubné jede vláček, vypadá jako hračka.
Vidím tatínka, jak pracuje na zahradě, ale je neuvěřitelně droboučký, vzdálený. Zavolal jsem na něho. Nevěděl, odkud ho volám. Rozhlížel se nechápavě kolem sebe. Vypadal směšně. Zavolal jsem ještě jednou. Konečně mne objevil, zahradnická motyčka mu vypadla z ruky. Očekával jsem, že na mne spustí bandurskou, abych okamžitě slezl dolů atd. atd. Neřekl však ani slovo, byl docela ohromen. (...)