Vzpomínky na Afriku
Karen Blixen
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/38434/bmid_vzpominky-na-afriku-vsA-38434.jpg
4
311
311
Autorka pocházející z aristokratického prostředí se v roce 1914 vydala s manželem do tehdejší britské kolonie Keni. Namísto sladkého života mezi zdejší společenskou smetánkou a bohatých zisků z kávové plantáže ji čekala řada větších i menších katastrof. Kniha zachycující její vzpomínky na černý kontinent vyvolala zájem v literárním světě i mezi filmaři. Film s Meryl Streepovou a Robertem Redfordem v hlavních rolích byl po zásluze oceněn sedmi Oscary. Verše přeložili Tomáš Míka, E. A. Saudek a Ferdinand Stiebitz.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry Příroda, zvířata
Vydáno: 1992 , OdeonOriginální název:
Den afrikanske farm, 1937
více info...
Přidat komentář
Nevěděla jsem, co od této knihy čekat. Slavný film, podle ní natočený, jsem neviděla. Autorčine popisy Afriky jsou krásné až bych řekla poetické. Byla z toho cítil ta její láska k Africe a k lidem. Ale vlastně se celou knihu nic neděje, a některé části mě dost nudily. Pohled autorky jsem navíc vnímala jako ovlivněný tím, že byla bílá Evropanka, takže vlastně někdo, kdo to tam přichází zachránit, vyřešit a nastavit pravidla. Připadalo jí normální, že Evropani zaberou půdu afričanům a pak jim ji milostivě přidělují.
Celkově jsem asi čekala trošku víc.
Knihu jsem už před několika lety četla, takže jsem věděla do čeho jdu a co čekat. Musím ale říct, že poprvé se mi kniha líbila daleko více než tentokrát. Tentokrát mě kniha poněkud zklamala. Oceňuji sice autorčiny zážitky z kávové plantáže v kopcích nedaleko Nairobi, ale styl psaní mě nedokázal zaujmout. Navzdory statusu věčného, velmi oblíbeného a celosvětového bestselleru jsem se přistihla, že mám problém se pořádně začíst. Navíc mi autorky vztah s Denysem Finchem Hattonem připadal poněkud nedotažený a málo hluboký.
Celkově lze říci, že ačkoli je kniha klasickým dílem literatury faktu, nedokázala naplnit má očekávání. Podle mého názoru existují jiné memoáry, které jsou poutavější a nutí k zamyšlení. Takže v tomto případě určitě upřednostňuji filmové zpracování.
Kdo očekává romantický děj, jako byl ve filmu, bude zklamán. Romantiky tam bylo minimálně. Zato kniha obsahovala překrásné popisy africké přírody a rovněž poukazuje na mentalitu různých afrických kmenů. Pravděpodobně by to někdo v dnešní době označil jako nekorektní, ale myslím, že je Karen Blixenová popsala věrně, se všemi plusy, ale i mínusy. A taky se snažila domorodcům pomáhat a zároveň respektovat jejich zvyklosti.
Nejvíce se mi líbila první třetina knihy (popisy přírody) a pak závěr (loučení s farmou a blízkými lidmi). Moc mne nebavila prostřední, "filozofická" část.
Poslouchala jsem jako audioknihu načtenou Vilmou Cibulkovou a byl to rozhodně větší zážitek než když jsem tuto knihu kdysi četla.
Krásný a poutavý příběh o Africe.
,,S voly jsme provedli něco podivného. Býk, ten žije v neustálém stavu zuřivosti, poulí oči, dupe do země a vrhá se na vše, co vstoupí do jeho zorného pole, ale přece žije svůj život, z nozder mu vychází oheň a z beder nový život, jeho dny jsou naplněny uspokojováním jeho obrovských potřeb. O tohle všechno jsme voly připravili a ještě si za to činíme nárok na jejich život. Věrně nás provázejí všedními dny, odjakživa vláčejí těžká břemena, jsou to tvorové bez vlastního života, přizpůsobení našim potřebám." Krutá realita chování člověka ke zvířatům.
"Měla jsem farmu v Africe." Těmi slovy začíná kniha Karen Blixenové, jejíž slavné filmové zpracování získalo sedm Oscarů a má jeden z nejlepších soundtracků, co znám.
Skutečná baronka Blixenová byla schopná vláčet do Afriky kromě porcelánu i kukačkové hodiny a na safari střílet zvířata. Ve své jen částečně autobiografické knize si taky leccos přikrášlila, včetně svého vztahu s Denysem a potíží, kterým v Africe neustále čelila, jak popisuje Mia Kankimäki v Ženách, které mi nedají spát. Pravdou ale je, že navzdory všemu zůstala a tu farmu dlouho vedla prakticky sama. Proto je její vyprávění i přes výrazný kolonialismus pořád inspirativní. A btw, Hemingway o ní prohlásil, že je to nejlepší kniha o Africe, jakou kdy četl.
Mate-li radi knihy o Africe, o divocine, starodavnych kulturach, obcanskych valkach, genocidach, pytlacenicharismaticke fauny, atd...tak to prejdete s klidnym svedomim dal.
Je to takove cantani od nikud nikam. Storky bez pointy, vyvrcholeni....pusobici, ze je psal generator slov a vet na random vyber. V cele knize bych nasel s troskou drinou nekolik vet, maximalne par odstavcu, co za to stalo.
Knížku jsem četla už několikrát a je to pro mě vždy zážitek. Ještě si do toho promítám postavy z filmu a za pár let se na další čtení zase těším :)))
Poslouchala jsem audioknihu, načtenou Vilmou Cibulkovou. Možná ani ne načtenou, spíš recitovanou. Poslech se mi moc líbil. Narozdíl od filmu se kniha více věnuje domorodců, zážitkům se zvířaty než vztahům. Rozhodně doporučuji!
Vzpomínky na Afriku pro mě vždycky zůstanou krásným filmem s Meryl Streep v hlavní roli. Ale nikdy na ně nebudu pomýšlet jako na tu nezapomenutelnou knihu. Protože pro mě bohužel tak trochu zapomenutá je. Četla jsem ji díky čtenářské výzvě, jinak bych asi zůstala jen u filmového zpracování. Ale je to škoda, určitě je to jedna z těch hezkých klasik, které by se měly nejdříve přečíst a pak až shlédnout.
Na tuto knihu jsem se moc těšila. Poslouchala jsem ji jako audioknihu namluvenou velmi příjemným hlasem Vilmy Cibulkové.
Na 14 hodin jsem se ponořila do nitra Afriky a mohla si představovat krásu tohoto kontinentu před 100 lety.
Je tu nádherně popisována příroda, zvířata, život na plantáži. Velmi mě zaujaly popisy jednotlivých afrických kmenů - rozdíly v životě Kikujů, Masajů,... jejich zvyky, přístup k životu.
Pro mě jedna z nejoblíbenějších knih, v kombinaci s jedním z nejmilovanějších filmů.
Krásný poetický příběh s vůní Afriky a kávy. Libilo se mi vyprávění o africké přírodě, o Afričanech a jejich různorodé mentalitě, i o tom, jak se odlišnému zpusobu života autorka uměla přizpůsobit. Jen se mi to nečetlo úplně samo.
Hned po dočtení jsem shlédla film, který dodal mým představám barvy a život. A tahle kombinace byla výborná. Ale určitě doporučuju držet pořadí. Opačně by to, aspoň na mě, asi tak nefungovalo.
To je prostě klasika klasik, závan starých dobrých časů, někdy tedy ne zas tak dobrých, ale je v knize zachycen kus určité nálady, světa, který už neexistuje. O to víc je důležité o něm vědět, protože existuje v nás.
Český název přesně popisuje, co vás čeká – vzpomínky. Ty jsou od své podstaty odlišné od skutečnosti, protože čas a vzdálenost dokáží těžké momenty přesunout v mysli do pozadí, zatímco ty krásné získají nebývalé důležitosti. Vzpomínání Karen Blixen je přesně takové – idealizované, milé a poetické. A je také neuvěřitelně lyrické, díky tomu divoká Afrika na počátku kolonizace, do které se autorka zamilovala, na stránkách doslova ožívá.
Povídej jako déšť, řekly kikujské děti Karen Blixenové, když se pokoušela skládat rýmy ve svahilštině. Všechny její vzpomínky, v knize řazené spíše tematicky než chronologicky (což mi připadalo taky skvělé a vhodné), hladily po duši. Těch zážitků, dojmů, pocitů ukrytých v řádcích! Poznala mnoho lidí, mnoho osudů, mnoho nespravedlností i údělů, s nimiž se nedá nic dělat. Vypráví o přírodě a o splynutí s Afrikou. O síle okamžiků, o syrovosti reality, o brutalitě kolonizace a kráse starého kontinentu a jeho součástí, které ještě civilizace nestihla pohltit. Píše o tamních zvycích, o kávě, o zvířatech, o víře. O cestování, lvech a chameleonech. O horách. Zamilovala jsem si vyprávění o Lulu, samičce lesoně (kamzíka), která s nimi žila na farmě a i když pak odešla do divočiny, vracela se i se svými mláďaty a nebála se lidí. Karen Blixenová píše tak působivě, má skoro až pokrokové názory - co se týče víry, barvy pleti. Miluje Afriku a i když pochází z civilizovaného světa a mnohým věcem nerozumí, přistupuje ke všemu a všem s pokorou. Nesoudí, pozoruje. Oproti Bílé masajce a Pěti nedělím v balónu bylo tohle čtení velice příjemné, něžné, skoro nostalgické, jako bych sama zažila ty nádherné okamžiky, o nichž píše. Pátá část, v níž se autorka loučí s Afrikou, mě málem rozplakala. Třetí část mi připadala nejpozoruhodnější, protože obsahovala mnoho krátkých útržků myšlenek na různá témata. Nevím, možná by se jim dalo říkat eseje. A první část - totiž vyprávění o těch nejsilnějších momentech - především o Kamantem a Lulu, mě dojala a povznesla, dalo by se říci.
Nemám slov a jsem vděčná.
Štítky knihy
Afrika cestopisné příběhy zfilmováno Keňa 20. století dánská literatura rozhlasové zpracování autobiografie farmy, hospodářství dobrodružné rományAutorovy další knížky
| 1992 |  Vzpomínky na Afriku |
| 1986 |  Zimní pohádky / Anekdoty osudu |
| 1971 | Babetina hostina |
| 1982 | Sedem fantastických príbehov |
Příjemné čtení, kde autorka vzpomíná na život v Africe.