Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku
Jiří Hájíček
Dějištěm dvaceti povídek, které autor napsal v průběhu let 1995—2014, je jihočeský venkov. Setkáváme se tu s všednodenními lidskými mikrodramaty, příběhy vepsanými na plátno velkých dějin nebo jen zachycením nálady, životního pocitu či zkušenosti svérázných i zdánlivě obyčejných postav. Hájíček přitom dokáže velmi plasticky evokovat krajinnou atmosféru – spolu s hrdiny se brouzdáme spadaným listím, dotýkáme stébel kvetoucích trav, nastavujeme tvář slunci nebo se choulíme zimou v obnošených kabátech. Zvláštní místo zde pak zaujímají vánoční příběhy a povídky o vesnickém fotbale. Autor záměrně nezakrývá jistý odér regionálnosti, naopak jej používá jako koření a ozvláštnění obecně lidských příběhů. Neokázalost, pokud jde o styl, literární hrdiny i příběhy samotné, důvěrná znalost venkovského prostředí, vykreslení atmosféry — to jsou hlavní atributy Hájíčkova psaní. Návraty k realismu a přímočarému vyprávění jako by u autora nebyly otázkou volby, ale nutnosti či samozřejmosti vyplývající z témat a samotné podstaty a poslání jeho próz.... celý text
Přidat komentář
Kniha se mi velmi líbila, i když je tentokrát formou povídek. Je to již pátá kniha, kterou jsem od autora četla a nikdy nezklamal a jeho láska k Jižním Čechám z jeho děl je krásně čitelná.
Asi až v půlce knihy mi došlo, že některé povídky navazují na předešlé, takže se samozřejmě dají číst (a chápat) nejen samostatně ale i v kontextu. Asi jsem už nekritickým obdivovatelem J.H., ale vždy mne zas a znova dostává jeho schopnost vyhmátnout z osudů obyčejných lidí ze vsí u Budějc ta jemná dramata všedních životů, která ke knize přibijí i "velkoměšťana". Všechny příběhy jsou uvěřitelné tím, že se opravdu mohly stát, ale podle mne neuvěřitelné je to přesné dávkování zdánlivé obyčejnosti a lehkost, s jakou nám J.H. vsugerovává, že skoro v každé chalupě můžete najít inspiraci pro velký příběh. Alespoň já už několik let nedokážu projít žádnou vesnicí bez toho, aby se má fantazie rozbíhala naplno.
Kniha povídek se mi velmi líbila, vrátila mne ve vzpomínkách na dětství na vsi a příběhy mi byly blízké.
Selské baroko mě neoslovilo, ale Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku mě naopak okouzlily. Naprosto se dokážu ztotožnit s dvěma výseky recenzí na tuto knihu, které jsou uvedeny na přebalu, a to konkrétně, že obsadil vyklizený prostor (přestože se můžeme pyšnit tradicí Raise, Světlé či Stašek), a že dokáže přesně vystihnout dva natolik odlišné světy vesnice a města. Kdybych měl za sebe popsat, co je pro Hájíčkovy povídky nejtypičtější, uvedl bych melancholii, nostalgii, pocit stěží popsatelného smutku, nicméně se nevyhýbá ani lehké erotičnosti či humoru, obojí se skvělé mísí v nově vydané povídce Lvíčata. Potěšil mě i propojením některých postav, které se objevují v dalších povídkách. Čistě subjektivně pro mě nejhezčí povídku představuje Příběh milovnice koňakových špiček.
Nemám ráda povídky, ale jelikož jsem tule knihu dostala, udělala jsem výjimku. A díky bohu za to, protože je výborná! Zhltla jsem ji a Hájíčkův styl psaní se mi zalíbil natolik, že jsem sáhla po jeho románech a dostala se tak k Rybí krvi a Dobrodruhům hlavního proudu, které si mě zcela získaly.
Po dlouhé době český autor, který mne zaujal. Zajímavě pojaté povídky, někdy jen takové plynutí času - bez nějakého výrazného děje i bez pointy - a tím jsou možná o to uvěřitelnější. Jako původem vesničan mohu potvrdit skvělé vystižení venkovské atmosféry, rozdílů proti městskému životu. Určitě přečtu i autorovy romány.
Některé povídky jsou slabší, některé silnější, to je pochopitelné, nicméně i když jsou v podstatě obyčejné všechny a neodehrává se v nich žádné velké drama, jsou neuvěřitelným obrazem lásky, rodiny, minulosti a budoucnosti a života tak ryzího, až z toho mrazí. Ne nijak dramaticky, přesto tak reálně.
Na Hájíčkovi mám rád, že jsou jeho knihy realistické a uvěřitelné. Lidé jako my prožívají příběhy, které by se nám mohly stát také. K tomu navíc dokonalý obraz české vesnice, který nikdo jiný tak plasticky popsat neumí. Tyhle povídky mi bohužel ale něčím vadily. Občas mi více než jako povídky připadaly jako torza příběhů, které autor rozpracoval pro možné budoucí využití a potom opustil, protože se mu nikam nehodily. Navíc jsou téměř všechny příběhy smutné a neutěšené. Stáří, samota, bezmoc, slabost, vzpomínky, promarněné životy, nevyužité příležitosti, mizející vesnice, narušené rodinné vztahy. Jen občas, výjimečně a příliš řídce, záblesk naděje, že vše není tak beznadějné, že něco přece jen smysl má.
str.167: "Víš, co je podle mě mládí?" chvíli jen mlčí, jako by čekala na odpověď. "Mládí je přece pomyšlení, že všechno to nejkrásnější teprve bude."
str.197: "Vlastně je to všechno pořád stejný, Pavle," říká pan doktor zamyšleně, když jíme u stolu koláč a pijeme kávu, "točí se to dokola jako kolotoč na pouti, duben, to jsou zvýšené teploty, a v máji horečka z lásky, pak metání trav a přejde úpal, uschne listí na stromech a nakonec zamrzne voda. Je to furt stejný, s lidma, s přírodou, ale nesmí tě to nikdy omrzet, nebo aspoň ne na moc dlouho, i když už jsi jenom tichej pozorovatel. Jinak jsi vyřízenej..."
Málokterou knihu nepřečtu do konce a tato byla bohužel jedna z nich. Neměla jsem příležitost číst jinou knihu tohoto autora, sáhla jsem tedy po těchto povídkách. Styl není špatný, možná je čtenáři bližší, neboť vystihuje běžný mluvený jazyk, vyprávění je pěkné. Ale asi jsem narazila na špatnou náplň příběhů. Měla jsem pocit, že konce některých jsou takové useknuté, jako by se autorovi nechtělo dál příběh rozvíjet. Navíc to na mě působilo strašně stísněným dojmem, neměla jsem z příběhů radost. Minulý režim samozřejmě měl špatné stránky, ale zase paušalizovat, že "co je totalitní, to je špatné", jako například hospody, chování lidí, prostě každá doba má něco. Kniha se mi nelíbila. Čekala jsem jiný popis jihočeského venkova, neboť v něm žiji, přála chtěla jsem číst o své krajině a lidech, jejichž chování znám. To se bohužel nestalo.
Milé, příjemné, k pousmání, k zamyšlení, dojemné, posmutnělé, lidské, obyčejné, o životě.... :-)
mě se tedy povídky moc líbily a vůbec je nepovažuji za nejslabší Hájíčkovu knihu. Přečetla jsem na jeden zátah, mnohá povídka mě dojala. Snad je to tím, že jsme stejný ročník a velmi dobře si vzpomínám na pachuť dospívání v té době, léto na vesnici u Vltavy, komančský nápisy a budovatelské řeči.
Líbilo se mi, že se jednotlivé postavy objevují ve více povídkách.
Zatím nejslabší Hájíčkův kousek. Trochu mi to připomnělo bezcílné vesnické chlastání v Krobotově Díře u Hanušovic. Hájíček prostě nastavil laťku dost vysoko a jakmile přijde po brilantních propracovaných románech typu Rybí krev či Zloději zelených koní podobná povídková oddechovka, čtenář se oprávněně vzteká.
O to víc se tak těším na další dílo, které skóre bezesporu srovná.
Mám ráda citlivý styl, jakým Jiří Hájíček vypráví obyčejné příběhy z jihočeského venkova. Díky jeho poetickému jazyku jsem se stávala součástí postav v obnošených svetrech v krajině, která voní kvetoucími loukami.
V některých povídkách byl zachycen pouze okamžik jednoho večera. Malinko mi chyběl konec, přesto se mi to líbilo. V některých byl zachycen celý život. To je pro mě mistrovská práce. Na pár stránkách vystihnout podstatu toho daného člověka, ukázat ho jak se jeví lidem a pak v pár větách odkrýt jaký je doopravdy. Je to jakoby jste se dívali na maškarní bál. Chvíli někoho vidíte s maskou, představujete si, kdo se za ní schovává. Pak masku sundá a vy jen zíráte, kdo to ve skutečnosti je. Každá povídka má své kouzlo a nic se neopakuje.
Hájíčka mám ráda a u některých povídek mě vážně mrzelo, že je to jenom povídka a ne celý román. Zajímaly mě postavy, ráda bych si o nich přečetla víc
Štítky knihy
90. léta 20. století jižní Čechy venkovské povídky český venkov život na vesnici fotbal, kopaná
Část díla
- Anděl na půdě 2008
- Baladička 1998
- Baywatch 2008
- Bubny a dýmovnice 2007
- Dřevěný nůž 2004
Autorovy další knížky
2012 | Rybí krev |
2005 | Selský baroko |
2020 | Plachetnice na vinětách |
2016 | Dešťová hůl |
2015 | Zloději zelených koní |
Jiří Hájíček dokáže dokonale vykreslit vesnické prostředí tak, jak je dnes i tak, jak bylo v minulosti. Tyto povídky jsou dalším důkazem o jeho vypravěčském talentu a jazykovém umu.